Když v květnu roku 2010 dorazila do schránek po celé České republice složenka na 121 tisíc korun, bylo to pro mnohé nepříjemné překvapení. Miroslav Kalousek (TOP 09) v rámci předvolební kampaně rozeslal fiktivní složenku, aby upozornil, kolik ze státního dluhu připadá na jednoho obyvatele. Kdyby se rozhodl stejný počin udělat dnes, musel by částku více než zdvojnásobit. Na každého občana včetně dětí a důchodců totiž už připadá 257 tisíc korun dluhu. A pokud započítáme i rozpočtové schodky plánované ministerstvem financí do roku 2025, bude to do tří let o dalších 80 tisíc korun více.

Zadlužení států se v posledních letech zvyšuje dříve nebývalým tempem a na nějaká rozpočtová pravidla už politici téměř neberou ohledy. Zatímco ještě v roce 2019 činil podíl dluhu k HDP zhruba 28 procent, v polovině roku 2022 to už bylo přes 42 procent. Pokud vláda nezačne šetřit, zvýší se do roku 2028 tento podíl na 55 procent a další bobtnání státního rozpočtu pak naráz utne takzvaná dluhová brzda. Podle nyní platné legislativy by pak vláda musela sněmovně předložit opatření ke snížení zadlužení a v podstatě celá republika by musela začít okamžitě bolestivě šetřit.

Česko má strukturální schodek ve výši 220 miliard korun a opatření, jako je snížení spotřební daně u nafty, ho jen navyšují. Úspory zatím nikde. 

Zkrátka Česko, ale i ostatní země Evropské unie se vydaly na cestu růstu dluhů. Ty budeme muset ovšem jednou zaplatit, buď my, nebo příští generace, ať už v podobě vyššího zdanění, či například omezením některých veřejných služeb. Doufat, že nás z toho vytáhne rychlý růst ekonomiky, který by poměr zadlužení k HDP snížil, je v době, kdy se očekává spíše recese, nereálné.

Dvojnásobná cena za státní dluh

Co může nastat, pokud evropské země svůj problém nebudou chtít řešit a jen dál kupit dluhy? Bez změny trendu se některé předlužené státy velmi snadno mohou dostat do situace, v níž před několika lety bylo Řecko. Země, aby se vyhnula bankrotu, musela začít velmi bolestivě šetřit. Stát například snížil i starobní důchody.

„Nerad bych vykresloval nejhorší možné scénáře. Čekají nás těžké časy, ale ne apokalypsa. Tím nejpravděpodobnějším scénářem, tou trajektorií, na které Evropa je, je stará známá japonská cesta: 30 let se tam nezměnily reálné mzdy. Není to konec světa, ale ztratit tři dekády je smutné,“ říká hlavní ekonom platební instituce Roger a člen Národní rozpočtové rady vlády Dominik Stroukal.

Podle hlavního ekonoma J&T Banky Petra Sklenáře v posledních 10 až 15 letech vznikl pocit, že vzhledem k nastavení úrokových sazeb není žití na dluh problém. „Ovšem v době zvýšené inflace se vývoj měnové politiky obrací, úrokové sazby směřují nahoru, centrální banky přestávají podporovat dluhopisové trhy a naopak začínají bilance snižovat. Ležérní přístup ke snižování schodku veřejných financí se dříve či později vymstí. Náklady na obsluhu státního dluhu i přes růst zadlužení klesaly, ale nyní půjdou o to strměji nahoru,“ říká Sklenář.

Loni stát na obsluhu dluhu vynaložil 42,2 miliardy korun. V roce 2025 se podle střednědobého výhledu ministerstva financí ale počítá s tím, že tyto náklady vzrostou na 1,2 procenta HDP, tedy téměř 100 miliard korun.

Asi ta nejvážnější potíž tuzemských rozpočtů, na kterou dlouhodobě upozorňuje Národní rozpočtová rada v čele s Mojmírem Hamplem, je strukturální schodek ve výši 220 miliard korun. „Strukturální“ znamená, že vládou plánované veřejné výdaje dlouhodobě nejsou kryty příjmy. Bez narovnání této obří nerovnováhy si prostě budeme muset dál půjčovat i na běžný chod státu.

Řecký scénář dnes už neděsí

Politici ve snaze pomoci občanům i firmám stále neváhají utrácet. Zatímco ještě minulý týden vláda počítala s tím, že letošní deficit navýší na 330 miliard korun, nyní je to už podle koaličních poslanců málo. Schodek chtějí zvýšit o dalších 45 miliard korun, protože chtějí více pomoci s vysokými cenami energií.

Přílišnou naději, co se týče větší rozpočtové odpovědnosti, nedávají ani roky příští, zvláště pak plánovaný schodek pro příští rok ve výši 295 miliard korun. Ten má hned několik nedostatků. Jedním z nich je, že už počítá s ještě neschválenými příjmy, jako je mimořádné zdanění bank a energetik. Pokud se je ve sněmovně nepodaří prosadit v zamýšlené podobě, v rozpočtu může v extrémním případě chybět dalších 100 miliard korun.

Už teď je podle ekonomů jasné, že schodek pro rok 2023 je spíše „papírová záležitost“ a stejně se bude v příštím roce měnit. Podle hlavního ekonoma České bankovní asociace Jakuba Seidlera je odhadovaný deficit na rok 2023 třeba chápat jen jako určitý odrazový můstek, jelikož v současné době panuje velká nejistota nejen ohledně výdajů, ale i budoucích daňových příjmů. „Rizika jsou spíše ve směru slabšího ekonomického růstu, tedy slabšího daňového inkasa, ale i vyšších výdajů z titulu nutnosti vyrovnat se s negativními důsledky energetické krize a války na Ukrajině. Čekat deficit pod hranicí 300 miliard korun nevypadá z dnešního pohledu příliš realisticky,“ říká Seidler.

Podle ekonoma České spořitelny Michala Skořepy panuje největší nejistota v položkách dodaných do návrhu rozpočtu na poslední chvíli, tedy na jedné straně nákladů na cenové stropy a dotovaný tarif a na druhé straně příjmů z mimořádné daně ze zisku vybraných odvětví. „Jasno zatím není ani o rozsahu, v jakém budou navýšeny platy mnoha skupin státních zaměstnanců. S otazníkem jsou také náklady na dodávky vojenského materiálu pro Ukrajinu a na pobyt ukrajinských běženců v Česku,“ doplňuje Skořepa.

Největší prostor ke konsolidaci státního hospodaření vede přes zvyšování daní. Tomu se však současná vláda brání.

Navíc existují i výdaje, které sice nenavyšují státní dluh, ale celkový veřejný dluh, tedy včetně zadlužení krajů, měst a obcí. „K těm 295 miliardám je třeba ještě připočíst 30 miliard dluhu Státního fondu dopravní infrastruktury. Ty zvýší veřejný dluh, přestože ve schodku samotného státního rozpočtu nejsou. Čtvrtý rok po sobě budeme mít schodky, které se podobají spíše jihu eurozóny než zemím, s nimiž jsme se dřív srovnávali. Je to hezký český paradox: v roce 2010 jsme se děsili Řecka, ale k jeho deficitům jsme měli daleko. Dnes máme schodky srovnatelné s jihem eurozóny a nikdo si nad tím ani nezívne,“ upozorňuje ekonom Mojmír Hampl.

To jsou jen nejasnosti kolem rozpočtu pro příští rok. Kvůli současné nejisté době je otázkou, jak dopadnou rozpočty pro roky 2024 a 2025, kdy prozatím ministerstvo počítá s navýšením státního dluhu o 280 miliard korun, respektive 260 miliard korun.

Související

Nezbývá nám než zvednout daně

Co tedy podle ekonomů udělat, aby Česko vybralo zatáčku, do které se kvůli navyšování dluhu řítí stále vyšší rychlostí? „Střednědobě je nutné narovnat onen hrozivý strukturální schodek – tedy systémový převis veřejných výdajů nad příjmy. To ale nenastane za den a ani za rok,“ říká Hampl. Podle šéfa Národní rozpočtové rady by přitom pro začátek stačilo přestat se zaváděním opatření, která díru v rozpočtu ještě více prohlubují. Na mysli má například zrušení silniční daně, prodloužení snížené spotřební daně na naftu, zvýšení limitu k registraci k DPH a mnoho dalších změn, kterými se vláda připravuje o příjmy.

Podíl dluhů k HDP v EU

„Tím neříkám, že v krizi stát nemá mít krizové výdaje. Jasně. Ale když už na ně nemáme rezervy z minulosti, tak zaprvé ať jsou krizové výdaje dočasné, ne permanentní. A ideálně k nim hledejme i dočasné zdroje,“ doplňuje Hampl s tím, že jedno pozitivum tu přece jen je – inflace a nárůst nominálního HDP, které budou poměrové ukazatele hospodaření státu vylepšovat.

Největší prostor ke konsolidaci státního hospodaření vede přes zvyšování daní. Tomu se však současná vláda brání. „Ke konsolidaci vedou dvě možné cesty, a sice ve směru vyššího výběru daní a snížení výdajů. Vzhledem k tomu, jak pokleslo daňově zatížení v ČR, je asi namístě začít uvažovat o vyšší dani z příjmů, protože jinde asi nebude kde brát,“ myslí si pak ekonom banky Creditas Petr Dufek.

Evropa hledá řešení

Česko není v rychlém zadlužování v Evropě samo. Z důvodu růstu cen energií, pandemie a s tím souvisejících kompenzací firmám a občanům se jen od roku 2019 zvýšilo průměrné zadlužení států EU z 80 procent na téměř 90 procent HDP. Evropská komise kvůli tomu hodlá tento měsíc představit plán, který změkčí dluhová pravidla. Takzvaný pakt stability a růstu po zemích EU nyní požaduje, aby vlády přijaly nápravná opatření, pokud jejich schodek veřejných financí přesáhne tři procenta HDP, respektive celková výše veřejného dluhu překročí 60 procent HDP. Už během koronavirové pandemie byla zemím EU poskytnuta výjimka do roku 2023. V současnosti tak dluh pod 60 procenty HDP splňuje jen 13 zemí z členské sedmadvacítky.

Právě pravidlo přikazující aktivně snižovat nadměrné dluhy by mohlo být změněno. Zatím však není jasné, jak přesně. Podle serveru iRozhlas se uvažuje, že by se přišlo s desetiletým plánem snižování dluhů, který by však vládám krátkodobě umožňoval i větší schodky rozpočtu. Mimoto některé země jako Řecko, Rumunsko, Polsko či Litva požadují, aby se z dluhových pravidel vyjmuly výdaje na zbrojení. Podobně se pak objevují i návrhy, aby z dluhových pravidel byly vyjmuty investice do projektů řešících klimatickou krizi.

Hledání řešení komplikuje skutečnost, že velkou část evropských zemí nyní tíží problémy. Ustal ekonomický růst a řadu států navíc už začíná zatěžovat stárnutí populace. „Sedm zemí eurozóny má zadlužení přes 100 procent HDP. Z hlediska globálního pohledu je na tom hůř jen Japonsko. Podobně špatné je to i v USA, ale ty mají několik výhod včetně toho, že dolar je globální rezervní měna,“ říká Sklenář. Zároveň však upozorňuje, že dluhy nesužují všechny evropské země. „Není to plošný problém Evropy, protože řada zemí má i přes různé šoky, jako byl covid, veřejné rozpočty v dobrém stavu. Poslední roky rozpočtově konzervativní politiku má třeba Švédsko a Dánsko. Dlouhodobě nízkou míru zadlužení mělo Estonsko. Nízkou daňovou kvótu a míru zadlužení má třeba Švýcarsko,“ dodává. I tak je ale jasné, že nějaké systémové řešení evropských dluhů bude muset přijít.