Obchodní embarga často vedla k válkám i k pádům mocných vládců

Sankce, které západní svět uvalil na Rusko odvetou za útok na Ukrajinu, připomínají pestrou historii, jakou taková obchodní embarga mají. Ukazuje se, že jejich výsledky zůstávají nejisté.

Jako metoda řešení mezinárodních konfliktů se sankce objevily na úsvitu dějin. Už ve 13. století před Kristem chetitský král Tutchalijaš zarazil svým vazalům obchod s nepřátelskou Asýrií. Z raného středověku se dochovaly zápisy o zákazech franských panovníků vyvážet do slovanských zemí meče z porýnských zbrojířských dílen. Frankové tyto zákazy vyhlašovali opakovaně, což svědčí o tom, že se jejich vojenské embargo často obcházelo.

Razantním zásahem do svobodného obchodu byly také zákony, jimiž revoluční Anglie v roce 1651 zakázala cizím lodím dovážet na ostrov zboží. Opatření mířilo proti konkurenčnímu Nizozemsku, které následně s Londýnem vedlo tři urputné námořní války. Přišlo v nich o postavení prvořadé obchodní mocnosti.

Ekonomické sankce nabývaly na váze s nástupem moderního věku, s průmyslovou revolucí. Protože strojová výroba nutila k rozsáhlému exportu zboží a recipročně k dovozu surovin i potravin.

Fiasko kontinentální blokády

Občas se sankce obracely proti těm, kdo je zaváděli. Byl mezi nimi i francouzský císař Napoleon. Když po prohrané námořní bitvě u Trafalgaru v roce 1805 poznal, že k invazi do Velké Británie nemá sil, vyhlásil jako hegemon celé Evropy takzvanou kontinentální blokádu. Měla Londýn srazit na kolena ekonomicky.

Britské zboží v Evropě měla nahradit – vyrobit či dovézt – Francie. Jenže její méně výkonné hospodářství to nedokázalo a výsledkem byl nebývalý vzestup podloudnictví. Vedle britských látek se pašovalo zboží z kolonií – bavlna, třtinový cukr a alkohol se tajně evropským obchodníkům dopravovaly přes Maltu a Terst. Odtud vedla síť tras do Švýcarska, Bavorska a Vídně. Další nelegálně dovážené zboží šlo přes Portugalsko a Španělsko. Embargo obcházelo dokonce i Nizozemsko, tedy stát, kde vládl Napoleonův bratr Ludvík.

Po embargu USA na dovoz ropy Japonsko zaútočilo na Pearl Harbor. To rozhodlo o výsledku druhé světové války.

Výsledky blokády byly pro Napoleona zničující. Podle francouzského ekonomického historika Ernesta Labrousse anglická výroba stoupala, protože narostl export do Latinské Ameriky. Naopak citelně upadaly francouzské přístavy. Především ale blokáda vehnala Napoleona do krvavé války se Španělskem a v roce 1812 s Ruskem. To odmítlo přerušit obchodní styky s Británií zcela. Následné východní tažení skončilo pro Paříž katastrofou, její nadvláda nad Evropou se zhroutila a sám uchvatitel trůnu abdikoval a skončil ve vyhnanství pod britskou správou na ostrově Svatá Helena.

Britské impérium obchodnímu embargu čelilo o tři desetiletí později znovu, ve vzdálené Číně. Tamní úřady zakázaly dovoz indického opia. Britové, jejichž obchodníci by přišli o pohádkové zisky, takový krok považovali za porušení zásady svobodného obchodu a rozhodli se otevřít ztracený trh silou. Bez ohledu na argumenty Pekingu, že opium ničí život milionům lidí. Britská flotila za první opiové války v letech 1839 až 1842 rozstřílela čínské loďstvo a vypálila řadu přístavních měst. Čínská vláda zákaz dovozu drogy musela odvolat a k tomu se Britové zmocnili ostrova, na němž vyrostl Hongkong.

Přísné americké embargo na dovoz ropy do Japonska z podzimu roku 1941 vedlo už v prosinci k útoku Tokia na vojenskou základnu USA v Pearl Harboru na Havaji.

Foto: Profimedia

Když sankce rozhodují o válkách

Jiné embargo pomohlo vyhrát americkou občanskou válku v letech 1861 až 1865 a přispělo v USA ke zrušení otroctví. Sever, který měl nad Jihem převahu na moři, zablokoval přístavy Konfederace a zabránil tak vývozu bavlny, hlavního vývozního artiklu jejích plantážníků. Což rozvrátilo ekonomiku a zkomplikovalo nákup zbraní. Jih se blokádu neúspěšně pokusil prolomit, i Britové zvažovali zásah, protože bez bavlny stálo mnoho jejich textilek. Nakonec se ale k válce s Washingtonem neodhodlali.

Obchodní blokáda pomohla vyhrát i první světovou válku. Berlín byl úspěšný na pozemních bojištích, avšak odříznutí od zámořských surovin, dodávek hnojiv a od dovozu potravin bylo fatální. V Německu propukl hlad a dopadl na civilisty, zejména na děti. Pokus císařského námořnictva prolomit sevření skončil přes matný výkon britské flotily v bitvě u Skagerraku ve vodách mezi Dánskem a Norskem v roce 1916 neúspěšně. Pokus vyplout proti Britům ještě jednou, na podzim roku 1918, vedl ke vzpouře námořníků a svržení císaře Viléma II.

Ukázkou sankcí, které nefungovaly, byly ty, které Společnost národů v roce 1935 uvalila na Itálii odvetou za vpád do africké Etiopie. Rozhádané mezinárodní společenství se nedomluvilo na zásadní věci, zablokovat Římu dovoz ropy, a embargo na dodávky zbraní se porušovalo. Sankce byly odvolány, aniž by fašistického diktátora Benita Mussoliniho zastavily.

Tíživé hospodářské sankce vůči KLDR nezabránily zemi vyzbrojit se atomovými zbraněmi a jejich raketovými nosiči.

Foto: Profimedia

Zvláštní výsledek mělo embargo, které na podzim roku 1941 uvalily USA na dovoz ropy do Japonska. Postižená země vzápětí zaútočila na americkou flotilu v Pearl Harboru a vtáhla velmoc do druhé světové války jak v Tichomoří, tak proti spojenci Tokia, nacistickému Německu. Tehdejší britský premiér Winston Churchill uvedl, že si v tu chvíli přestal dělat starosti o výsledek konfliktu, protože bylo jasné, že spojenectví se Spojenými státy je při jejich hospodářské síle zárukou vítězství.

Dekáda sankcí

Za studené války, tedy mezi lety 1948 a 1989, vyspělejší Západ svým firmám zakázal do států sovětského bloku vyvážet technologie využitelné v armádě a zbrojní výrobě. Šlo o počítače i moderní obráběcí stroje. Dohlížela na to speciální instituce CoCom, někdy se však proti jejím rozhodnutím bouřili Francouzi či Japonci.

Reakcí na sovětský vpád do Afghá­nistánu v roce 1979 byl zákaz vývozu amerických potravin do SSSR. Prezident Jimmy Carter ho zavedl, jeho následník Ronald Reagan ho však po nátlaku amerických farmářů zrušil. Hlavně proto, že Moskva začala nakupovat obilí jinde.

Až do opatření proti Rusku, která nabíhají od roku 2014, kdy anektovalo Krym, se hospodářské sankce v posledním půlstoletí týkaly hlavně regio­nálních sporů a konfliktů. Většinou šlo o obchodní restrikce vyhlašované OSN. Mířily například proti apartheidu. V roce 1966, po více než dvouletých diskusích, dopadly na 60 procent vývozu a 15 procent dovozu Jižní Rhodesie. Její vláda podle Nikoly Velkoborské, autorky studie o sankcích OSN, reagovala zvýšením obchodu se sousední Jihoafrickou republikou a poslední koloniální mocností Portugalskem. Nebo prodejem exportních komodit, například tabáku, pod cenou. HDP v zemi dokonce rostl a podle britské politické analytičky Merly Liptonové donutil Rhodesii k reformám až hospodářský pokles v ropné krizi.

Protiruské sankce limituje, že jsou věcí Západu a jeho spojenců. Čína, Indie a další země s Moskvou obchodují.

Na Jižní Afriku uvalilo mezinárodní společenství sankce kvůli rasismu až v roce 1977. Vyvolaly kontroverzi mezi politiky zemí, které s ní udržovaly rozsáhlé hospodářské kontakty. O jejich smyslu pochyboval zmíněný Reagan i britská premiérka Margaret Thatcherová. Šlo při nich o omezení investic, bez nichž se jihoafrická ekonomika nemohla rozvíjet. Podle pozdějších odhadů ale sankce srazily tamní HDP jen o půl procenta. Významnější byl dopad na inflaci, která koncem osmdesátých let narostla na 19 procent, což vedlo k vyhlášení stavu nouze. Nadvláda bílé menšiny v Rhodesii skončila v roce 1980, v JAR v roce 1991.

A doba po konci studené války mezi diplomaty dokonce získala přízvisko „dekáda sankcí“. První, na zbraně, uvalila Rada bezpečnosti OSN na Svazovou federativní republiku Jugoslávie (součást rozpadajícího se jihoslovanského státu) v roce 1991.

Po propuknutí občanské války a konfliktu v Bosně a Hercegovině přišla tvrdší opatření, která zastavila dovoz i vývoz zboží s výjimkou potravin, léků a humanitárního materiálu. Jugoslávský průmysl se propadl, nezaměstnanost dosáhla 33 procent. Sankce přispěly k ukončení bojů a oslabení jugoslávského a pak i srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Ten nicméně padl až v roce 2000, když ho NATO bombardováním donutilo vyklidit Kosovo.

Ekonomika versus životy

Nijak zvlášť účinné sankce v devadesátých letech mířily na Libyi. Týkaly se obchodu s ropou, tedy 85 procent příjmů státu. Rozmělnily je ale výjimky, protože na této ropě závisely země jako Francie, Itálie, Německo či Španělsko. Později přibylo zbrojní embargo a zmrazení majetku rodiny diktátora Muammara Kaddáfího. Jeho režim ovšem svrhly až za dalších dvacet let západní letecké útoky podporované povstalci.

Daleko účinnější byly sankce proti Iráku. Skutečně zastavily vývoz jeho ropy, což podlomilo celou ekonomiku. Spuštěny byly v roce 1991 a do čtyř let podle statistik srazily tamní HDP na čtrnáctinu. Na jedné straně pomohly destabilizovat a svrhnout režim Saddáma Husajna, současně však přinesly i hlad a výrazně v zemi zvýšily úmrtnost. Hlavně dětí, neboť vedle jídla chyběly i léky. S tím související nenávist k Západu později usnadnila vzestup teroristického Islámského státu, který v roce 2014 ovládl sever země a přelil se do Sýrie.

Mnoho si západní politici slibovali od hospodářských sankcí, které měly bránit šíření jaderných zbraní. V případě Severní Koreje jejich plány selhaly, ačkoliv embargo bylo dvakrát zpřísněno a rozšířeno z vojenského materiálu na řadu sektorů běžné ekonomiky. Účinnost snížila ekonomická spolupráce KLDR s Čínou. Severokorejci jadernou bombu otestovali v roce 2006 a nyní podle švédského Institutu pro výzkum míru disponují přibližně 20 atomovými hlavicemi.

V případě jaderného programu Íránu je výsledek sankcí nejistý. Poprvé je OSN zavedla v roce 2006 a později je rozšířila, aby bránily íránskému exportu ropy. Po uzavření dohody v roce 2015 byla většina zákazů zrušena, dál trvají, pokud jde o technologie spojené s jaderným programem.

Rusko není Srbsko

Z přehledu týdeníku Ekonom vyplývá, že ekonomické sankce v historii hrály významnou roli. Jejich dopad byl ale případ od případu rozdílný a pokaždé těžko odhadnutelný. V minulosti nejednou vyvolaly válku, na druhé straně přispěly k pádům diktátorských režimů. Často byly pozitivní výsledky vykoupeny drtivými dopady na životní úroveň, zdraví a životy místního obyvatelstva.

Úspěšné bývá embargo ve chvíli, kdy jedna osamocená země stojí proti sjednocené světové veřejnosti. Nicméně také záleží na tom, jakými zdroji tato země disponuje. Účinek současných protiruských sankcí je limitován tím, že jsou věcí Západu a jeho spojenců, zatímco Čína, Indie a řada rozvojových zemí od Moskvy potraviny a zejména ropu a zemní plyn dál kupují. A že ruský plyn, jak poukazuje třeba indický ministr zahraničí Subrahmanyam Jaishankar, nakupuje dál také Evropská unie.