Firmy si dlouhodobě stěžují, že absolventům škol často chybí klíčové dovednosti. V řadě případů se proto chtějí na přípravě svých potenciálních zaměstnanců podílet. Jedním z míst, kde už taková kooperace funguje, je Fakulta podnikohospodářská Vysoké školy ekonomické v Praze. Ta pod hlavičkou CEMS – aliance předních světových univerzit – nabízí studijní program nazvaný Master in International Management. V září se v žebříčku nejlepších byznysových studijních programů sestavovaném deníkem Financial Times umístil na 25. místě. První tří místa obsadily právě univerzity, které jsou stejně jako VŠE členy CEMS.

V hodnocení rozhodovalo především to, kolik absolventi dané školy vydělávají po ukončení studia – a na jak vysoké pozice se jim za tři následující roky podaří vystoupat. „První plat po absolvování je zhruba šedesát tisíc korun měsíčně a tři roky po škole už je to 150 tisíc korun,“ říká šéf českého CEMS Ladislav Tyll.

V rámci zmíněného studijního programu se studenti podílejí na vypracování reálných projektů zadávaných přímo firmami. Absolvování CEMS je tak pro studenty vstupenkou do světa velkého byznysu – přes osmdesát procent z nich končí v korporacích. „To je z našeho pohledu důležité. Říkáme jim, že pokud nemají v zásobě nápad, který zboří svět, je dobré nejdříve začít u korporátu, protože se tam něco naučí. A až pak si založit vlastní firmu,“ dodává Tyll. Mezi absolventy tak najdeme například generálního manažera a ředitele pro východní Evropu u společnosti Hilti Jana Radila, generálního ředitele pro Malajsii a Singapur firmy L’Oréal Tomáše Hrušku nebo třeba Jana Kölbla a Martina Fortelného ze start‑upu Advanto.

V minulém roce se pražský CEMS umístil na 14. místě žebříčku Financial Times, nyní až na 25. Proč takový pokles?

Souvisí to s poklesem kurzu koruny k dolaru. Kvůli tomu jsme klesli o deset příček. A naopak, výhodně na tom v průběhu hodnocení byly ruské školy, rubl byl nadhodnocený a proti loňským 80 rublům za dolar se počítalo s 60 rubly, proto je tam obrovský nárůst, podobně jako u Číňanů. Ve srovnání s jinými školami jsme ale rozhodně neklesli v kvalitě, jen tenhle parametr má v celkovém hodnocení nižší váhu, podobně jako třeba počet zahraničních studentů v programu.

Jak moc je v rámci programu propojená výuka s firmami?

Velmi intenzivně. Děláme vlastně to samé co konzultační firmy, akorát u nás práci odvedou studenti. Nejčastěji jde o nějaký byznys development nebo marketingové strategie pro firmy. Student na takovém projektu musí strávit dvacet hodin týdně po dobu 13 týdnů semestru. Jde o tým čtyř až pěti lidí, který firmě dáváme k dispozici. Spolupráce je opravdu úzká.

Ladislav Tyll

Vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou. Nyní je akademickým ředitelem pražského CEMS. V rámci výuky se zabývá především podnikovými strategiemi, tématem ESG a vede studentské projekty.

Můžete přiblížit nějaký konkrétní projekt?

Dělali jsme třeba pro Škodovku analýzu nástrojů na mikrolearning (proces učení rozvržený do malých dávek – pozn. red.). Studenti museli analyzovat několikaminutová výuková videa. Testovali, co se zaměstnancům líbí nebo jaké mají nedostatky, včetně návrhu řešení, které mělo být nejen technické, ale i obsahové. Nebo firma DAKO, která dělá brzdové systémy do lokomotiv a vagonů, přišla s dotazem, jestli by bylo možné některý z komponentů nebo část softwarového řešení nakupovat v zahraničí. A protože disponujeme v rámci programu silou zahraničních studentů, kterou umíme smíchat s Čechy, tak v tomto případě jsem dělali analýzu poskytovatelů zmíněných služeb v Indii. V týmu jsme měli Inda a studenti kontaktovali tamní firmy a zjišťovali, zda by byly ochotné dodávat nebo jestli splňují certifikace. Pak firmě předali seznam těch, které by měla kontaktovat.

Jak vybíráte firmy pro spolupráci?

Nechceme se vůči komukoliv vyhrazovat, ale naopak být otevření spolupráci s širokým spektrem společností. Může se tak jednat o firmy ze všech odvětví, více čí méně technicky zaměřené, ale i ty, se kterými bychom na první pohled třeba spolupracovat nechtěli. Důvod je ten, že ve chvíli, kdy do firem, které mají diskutabilní byznys model, nastoupí náš absolvent, který má dobře ukotvené hodnoty a etiku, tak s sebou může přinést změnu a nasměrovat ji k odpovědnějšímu podnikání.

Hledáte i napříč obory?

Ve výběru nejsme selektivní, že bychom si řekli, že nám chybí třeba banka. Je to opravdu o tom, že firmy nás dost často oslovují samy a Praha problém nedostatku nemá. Navíc ty, které si s námi vyzkoušely spolupráci na nějakém projektu, většinou setrvávají. Co je ale důležité, aby společnosti spolupráci se školami nebraly jen jako zdroj talentů.

Co by se na spolupráci byznysu a škol mohlo zlepšit?

Firmy by ke spolupráci se školami měly začít přistupovat trochu jinak. Je nějaká vize, proč se školou spolupracuji a co tomu chci dát, ale mně se běžně stává, že přijde firma a řekne, že chce udělat dvě přednášky. Jsem sice rád, ale říkám, že to nestačí, že by se měla stát naším partnerem. Ty dvě přednášky nikoho neobohatí, musí jít o intenzivnější spolupráci. A když navíc řeknu, že partnerství je spojené s finančním plněním, tak už se podnik brání, že už do toho dává samotnou přednášku a že to musí stačit. Ale nestačí. Mimo jiné, když nejde o partnerství, tak firma může už příští rok přijít s tím, že končí, že pokračovat nechce. Je to zkrátka o dlouhotrvajícím závazku, že spolupráci chci rozvíjet. Firmy tohle pořád ještě nechápou. Až do chvíle, kdy jim chybí člověk, si myslí, že nás nepotřebují. A s tím pak souvisí i obsah takových lekcí.

První plat po absolvování CEMS je zhruba šedesát tisíc korun měsíčně a tři roky po škole už je to 150 tisíc korun.

Jak konkrétně?

Nemůžeme postavit kurz, kde každou hodinu bude přednášet jen někdo z firmy. Škola do lekcí potřebuje dodat i svůj obsah. Je nezbytné studenta směrovat. Firma má často nějaký úzce vymezený prostor a může studenta zmanipulovat někam, kam já nechci. My se ho u toho snažíme učit myslet. Pro mě jsou v 13týdenním kurzu tak akorát dvě hostovací lekce. Poptávka firem je ale výrazně vyšší. To, že za to musí zaplatit, je donutí přemýšlet jinak. Ono když někdo udělá takovou přednášku, tak je to fajn, studenti si to poslechnou v aule, ale jde to jedním uchem tam a druhým ven. A nemá to žádný pozitivní efekt, ani pro studenta, ani pro firmu.

Proto placené partnerství?

Ano, firma sice musí zaplatit nějaké peníze, je to až 25 tisíc eur ročně, ale potom za to vstupuje do výuky v různých úrovních. Dnešního studenta ani tak nezajímá přednáška nějakého šéfa společnosti, který odvypráví hezký příběh, ale žádá úkol k řešení. Student chce mít především dopad, pocit, že něco vymyslel a že se to bude realizovat. Zároveň s tím nasaje i podnikovou kulturu, což je pro něho ukazatel, jak se bude ve firmě cítit, kdyby tam později nastoupil jako zaměstnanec. A může se stát, že pokud firma do toho neinvestuje čas, řekne, že projekt je sice zajímavý, ale že u takové firmy pracovat nechce.

Související

Pobočky zahraničních firem asi nemají problém za partnerství platit, že?

Je to obrovský paradox. Máte firmu, která ví, že když navštíví univerzitu v Paříži, tak jí zaplatí za ten jeden projekt čtvrt milionu korun, a vůbec o tom nepřemýšlí. Ta samá zahraniční firma ale v Česku řekne, že to je moc peněz.

Asi stále vnímají rozdíl v platech?

Je to dané tím, že firmy nás vnímají jako veřejnou službu, jsme veřejná vysoká škola. Takže vy dodávejte lidi, my se postaráme o to, aby pak měli dobré platy, ale proč jinak podporovat veřejnou vysokou školu. Tohle se musí celospolečensky změnit. Když se podíváte do zahraničí, kde si za školu platíte hodně peněz, tak ta dostává navíc velkou podporu od firem a pak tam je ještě třetí podpora, a to od bývalých absolventů.

Dobré je nejdříve začít u korporátu, protože studenti se tam něco naučí. A až pak si založit vlastní firmu.

A v Česku?

Mohli bychom mít dvakrát až třikrát vyšší školné vzhledem k umístěním na žebříčku Financial Times. Ale nepůjdeme touto cestou, protože musíme zásobovat trh talenty v Čechách. Snažíme se i proto, abychom tam měli pořád zhruba polovinu česko‑slovensky mluvících studentů. Nadnárodní zahraniční společnosti často pořád jednají velmi lokálně a chtějí zaměstnat lidi, kteří perfektně mluví česky, což není případ zahraničních studentů.

Máte problém v Česku najít byznys partnera pro školu?

O přízeň naštěstí bojujeme jen v omezené míře. U nás je dlouhodobé partnerství navázané se Škodovkou, Plzeňským Prazdrojem a Hilti. To jsou ty společnosti, které nás můžou podporovat tak, abychom mohli být členy aliance CEMS. Ale máme v portfoliu i rodinné české firmy jako třeba Liko‑s. A děláme i pro bono konzultační služby pro start‑upy nebo menší podniky, které si to finančně nemohou dovolit.

Jakou má zahraniční student motivaci jít studovat do Prahy? Jde o cenu?

Většina z těch zahraničních se dívá na naše hodnocení a vidí, že kvalitou vzdělání jim nabízíme totéž co třeba ve Francii, protože VŠE si v rámci aliance škol CEMS stojí vysoko. Pak je to cena (výše tuzemského školného za dvouleté studium činí 3800 eur ročně – pozn. red.). Nicméně třeba studium ve Vídni nebo v Kolíně nad Rýnem je zadarmo. Jenže studenti z Německa většinou po bakaláři říkají, že chtějí změnu, protože se jim úplně nelíbí způsob tamního vzdělávání. U nás si cení právě to, že výuka je hodně praktická, navázaná na firmy. Naší nejsilnější komunitou v rámci programu jsou Němci – ne však kvůli vztahu k Česku, ale chtějí kvalitní vzdělání za rozumné peníze, ve srovnání s Francií či Anglií jsme totiž na pětině ceny. A Praha je také pořád vyhlášená jako jedno z nejlepších studentských měst. Vnímají, že komunita a prostředí jsou u nás skvělé.

Výše školného se určuje jak?

Výše školného se stanovuje na úrovni celé univerzity, musí ji odsouhlasit akademický senát a využíváme možnost, že pokud je výuka poskytovaná v jiném než českém jazyce, tak si za to může škola účtovat peníze. Což je pro nás dost zásadní, protože pokud chcete studentům nabídnout ty nejlepší učitele, zahraniční, tak je musíte také dobře zaplatit.

Studium je otevřené pro kohokoliv?

Podmínkou je, že studenti musí mít byznysový základ, takže požadujeme určitou vstupní znalost jednotlivých disciplín. U věku omezení nemáme, ale pravda je, že když se přihlásí někdo, kdo má 30 plus, tak výběrová komise, psychologové, u něj naráží na problematické oblasti – že to není úplně člověk, který se hodí do té kohorty, protože proč tak dlouho studuje? Možná jen hledá způsob, jak strávit čas. 

Související