Nejvíc sexualizovaného násilí je v práci. Skoro nikdy nejde o sex, vždy jde o moc

Nejvíc objednávek firemních kurzů sebeobrany proti sexuálnímu a sexualizovanému obtěžování je kolem 8. března. To se celosvětově slaví u nás historicky spíše dehonestovaný Mezinárodní den žen. Stejně tak podhodnocené je toto téma samotné. Organizace si je objednávají nikoli z vlastní vůle, ale protože to chtějí jejich centrály. „Že by na své půdě řešily nějaký takový případ, se nedozvíme,“ říká Pavel Houdek, právník a zakladatel kurzů Moderní sebeobrana.

Hovoříte často o obtěžování pacientek lékaři. Medicína i koučink jsou pomáhající profese, je to časté i v jiných?

V oblasti osobního rozvoje je problém. Je tu řada legitimních koučů a pak ohromná skupina takových, kteří nejsou vázáni žádnými pravidly. Jsou to často ezotericky zaměření lidé, někdy se sektářskými tendencemi. Takoví jako guru Jára se znovu a znovu vynořují. Platí, že kde je nějaký vztah související s mocí, tam bude přítomné sexualizované zneužívání. U lékařů je to extrémně rozšířené a je to absolutně neřešené. Nezajímá to nikoho, koho by mělo. Dále se řeší učitelé, speciální kapitolou a velkým problémem jsou učitelé v autoškolách. Ty nelze nijak podchytit.

Co manažeři – jak je to běžné u nich?

Není až tak pravidlem, že by šlo o konstelaci šéf zneužívá podřízenou. Často jsou to i kolegové, těží ze své neformální autority. Podle mých zkušeností je pracoviště nejčastější místo, kde se s tím lze potkat.

Obrátit se na Státní úřad inspekce práce nemá dobré výsledky. Soudních sporů se v Česku vede málo a trvají dlouho.

Jaký je rozdíl mezi sexuálním a sexualizovaným obtěžováním?

Cílem sexuálního je sex. Zatímco u toho sexualizovaného jde spíš o obtěžování, sexualizace je metoda. V drtivé většině pachatelům nejde o sex, ale o uplatnění moci. Dělají to proto, že mohou. A aby ukázali, že mají navrch.

Jsou agresoři hlavně muži a dělají to vždy vědomě?

Jsou to většinou muži, platí to ve více než 90 procentech případů, což souvisí i s tím, jak je rozložená moc v organizacích. Více formální moci v nich mají muži. Někdo to dělá úmyslně a cíleně a někdo ne. Je třeba, aby si všichni muži vypěstovali mnohem větší citlivost ve vnímání okolí. Aby uměli poznat, kdy jim někdo ukazuje, co je jeho hranice. Není povinností oběti se ohradit, je povinností agresora, aby vnímal, že někomu něco není příjemné. A své jednání na základě toho musí upravit. Povinnost mužů dnes je naučit se, čím vším mohou hranice druhého překročit. A není to jen věcí jejich vlastního chování. Citlivost by měli zvýšit i celkově ve vnímání okolí. Mohou velmi dobře pomoci i jako svědci. Když vidí, že někdo někomu překračuje hranice, měli by se do toho vložit, kolegyně se zastat. Třeba když jí někdo skáče do řeči. A to i v případě, že v organizaci nemá formální moc, většina totiž disponuje tou neformální.

Když firma na konkrétní případ nereaguje, co může zaměstnanec dělat?

Může se obrátit na Státní úřad inspekce práce, ale nejsou z toho pozitivní výsledky. Další možností je najít si právní pomoc. Každý si ale uvědomuje, že když půjde do sporu se zaměstnavatelem, kazí to jeho perspektivu v oboru. Praxe ukazuje, že to stojí za to jen lidem ve státní správě, kde jsou pravidla rigidnější a možnost ochrany lepší. Obecně ale platí, že zůstávat v takové firmě je náročné a dlouhodobě tam vydržet se nedá. Soudních sporů se v Česku vedlo opravdu málo a trvaly hodně dlouho.

Setkáváte se často s tím, že autorita kryje autoritu?

Ano a je to sociologicky popsaný jev zvaný mužská solidarita, známé „Já na bráchu…“. Muži se kryjí navzájem, i neuvědomovaně.

Existuje i ženská solidarita? A je stejně silná?

Ano, ale tak silná není. Lidi v kurzech připravujeme na to, že když se ohradí, nemohou v žádném případě čekat podporu zbytku kolektivu, i kdyby ho tvořily jen ženy. Co se týče agresora, mohou se stát dvě věci. Buď pochopí, omluví se a přestane, ten typ se takto nevhodně chová nevědomě a nezáměrně. Nebo ne, což je signál, že jde o predátora. Jeho typická reakce jsou věty typu: „Co je? Máš krámy, ne? Ti něco přelítlo přes nos!“ Obviňuje svou oběť. Což by mělo ženu utvrdit v přesvědčení, že udělala správně, když se ohradila. I když v tom zůstane sama, protože kolegové budou věc třeba bagatelizovat. Agresor ji možná ještě jednou otestuje, ale s dalším ohrazením zjistí, že to nemá smysl.

O problematice se začalo víc mluvit s kauzou Vratislava Hláska, o jehož sexuálních postupech při práci s klientkami informoval Deník N. Pracuje jako kouč a netají se, že mezi jeho metody patří nahota a práce se sexualitou.

Hlásek sice spadal mezi ty seriózní, ale když se do jeho příběhu ponoříme hlouběji, vidíme tam červenou vlajku na každém kroku.

Nyní jej několik žen obvinilo, že k takovým věcem byly zmanipulovány. Jak se firmy mají postavit ke spolupráci s někým, kdo nebyl formálně obviněn, ale zdá se, že se násilného chování opakovaně dopustil?

V tuto chvíli řešíme na základní úrovni etický prohřešek za hranou přístupu, jaký by kouč měl mít. Zda se trestný čin stal, nebo ne, je úplně vedlejší. Tohle není záležitost příspěvku na blogu jedné ženy, přišlo s tím zavedené médium, které má s podobnými kauzami zkušenost, a do detailu zmapovalo pět výpovědí na sobě nezávislých žen. Po zveřejnění se objevily další. K popsanému jednání s vysokou mírou jistoty došlo. Sám Hlásek v rozhovoru pro Deník N využívání sexuálních praktik nepopřel, popřel jen pohlavní styk. Můj názor je ten, že pokud firma, instituce nebo médium daly takovému člověku prostor, měly by se k tomu postavit. Minimálně tím, že mu přestanou dávat reference. Odkazovat se na to, že není stíhaný, je alibismus.