Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef KáninskýV gangsterce Gentlemani se schůzka dvou ústředních gaunerů odehrává při fotbalovém zápase na londýnském Emirates Stadium, kde je doma FC Arsenal. Nebyl to náhodný výběr. Stadion uvedený do provozu v roce 2006 stále splňuje měřítka luxusu, exkluzivity a prestiže. Tamní VIP prostory a sky boxy jsou skvělým místem pro uzavírání obchodů, ať už poctivých, nebo nepoctivých. A anglické fotbalové kluby jsou pro bohaté lidi z celého světa velkým lákadlem. Byznys je to zcela osobitý a nejde v něm primárně o zisk.
Ne všichni ovšem nutně musí kupovat v Anglii, příležitosti jsou i v Německu, Španělsku, Itálii a Francii. Avšak nikde jinde než v Premier League není koncentrace peněz tak silná. I když v poslední době se o soustředění kapitálu tak úplně hovořit nedá. Přiléhavější by bylo slovo rozšiřování, či dokonce – chceme‑li zůstat v ekonomickém žargonu – svého druhu extenzifikace.
Fotbal je zároveň prostředí, kde se vedle ukazatelů o hospodaření sledují sportovní výsledky a ty jdou často mimoběžně s tím, jak si kdo vede finančně. Však tu také kvůli tomu panují vyhrocené vztahy.
„On byl to nejhorší, co se anglickému fotbalu mohlo přihodit,“ pomyslně si odplivl Simon Jordan, bývalý šéf londýnského klubu Crystal Palace, v debatě o Romanu Ambramovičovi. Rusko‑izraelský podnikatel vlastnil od roku 2003 městskou konkurenci Chelsea a z klubu druhé garnitury udělal svými penězi světovou špičku. Kvůli údajnému napojení na ruského prezidenta Vladimira Putina o svůj majetek v Británii krátce po invazi na Ukrajinu přišel.
Jordanova slova si lze vykládat jako zhrzenost toho méně úspěšného, ale racionálně vzato reprezentuje tu část odborné veřejnosti, která ve vpádu velkých zahraničních hráčů vidí deformaci prostředí. „Jestli v něčem fotbal změnil, pak v tom, že z něj z vlastních sobeckých důvodů udělal finančně neživotaschopnou věc,“ přisadil si Jordan na Abramovičovo konto.
Obři a jejich zabijáci
Ve fotbalu není možné podnikat „na divoko“. Řídící orgány, národní i mezinárodní, finanční toky peněz regulují podle principu férového soupeření nejen na hřišti, ale i v zákulisí. Jde o to, aby i chudší za určitých okolností obstáli v konkurenci s bohatšími. Na druhé straně je pro fotbalové prostředí výhodné mít takzvanou elitu, skupinu klubů, z jejichž celosvětové popularity sport bohatne (evropské soutěže jsou například nesmírně populární v lidnaté jihovýchodní Asii).
Takže nakonec když chudší klub udělá nějaký výrazný výsledek, je z toho senzace. V roce 2016 vyhrál anglickou ligu Leicester City, klub z regionu East Midlands, a jeho opory silnější soupeři ihned vykoupili. Nejlepší hráče chtě nechtě prodává i Ajax Amsterdam. Postup do semifinále Champions League před čtyřmi lety je pro klub, který byl ještě na konci minulého století jedním z nejlepších na světě, současným maximem. Finančně nestačí konkurovat, silní mají zkrátka příliš mnoho peněz.
Bonus 180 milionů eur pro útočníka Mbappého způsobil rozruch. Katarští majitelé Paris St. Germain útočí na stabilitu fotbalu.
Jiným případem úspěchu méně majetného klubu je letošní semifinálová účast v Champions League španělského Villarrealu, klubu z valencijské provincie. Jeho přestupová politika je zčásti „přisátá“ na skupinu velkoklubů, chytře si odtud bere vhodné hráče, kteří se neudrží v základních kádrech a nechtějí dělat náhradníky. Takovým klubům se romanticky říká zabijáci obrů.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 80 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
