Krajinu už nenasytí ani vydatné srážky

Evropu sužuje vlna veder. Teploty šplhají vysoko nad 40 stupňů Celsia a lesní požáry decimují rozsáhlé oblasti Francie a Pyrenejského poloostrova. Na vině jsou rozsáhlá sucha. V Česku se může na první pohled zdát, že sucho je díky červnovým vydatným dešťům pryč. Na „duhové“ mapě portálu Intersucho.cz je však vidět, že půda je nyní relativně dostatečně nasycená jen v jižních a středních Čechách. Naopak v severozápadních a západních Čechách, v Polabí a na jižní – a zčásti i na severní – Moravě přetrvává nepříznivá situace. „Srážky v současnosti stačí jen na to, aby zajistily růst vegetace. V půdě však chybí rezerva vody ze zimního období,“ vysvětluje klimatolog Miroslav Trnka.

Mohl by letošní deštivý začátek léta naznačovat, že se vysychání české krajiny zpomaluje?

Přestože se může okamžitý stav ve střední Evropě – zejména tedy ve středních a jižních Čechách a v některých částech Polska – zdát momentálně lepší, dlouhodobé trendy jsou spíše nepříznivé. Až na pár výjimek je na tom většina Evropy z pohledu půdní vlhkosti hůř, než je pro tuto roční dobu obvyklé. Vlivy, které na naše území sucho přinášejí, vytrvale posilují. Narůstá průměrná teplota, přibývá slunečných dnů, zvláště na konci jara a na počátku léta. Prodlužuje se vegetační sezona, takže krajina by chtěla vody víc. Jenže v dlouhodobém průměru srážky na rozdíl od teploty nerostou. Na první pohled relativně normální průběh srážek nedokáže doplnit zásoby podzemní vody a naplnit koryta potoků a řek.

Proč zásoby vody v půdě chybí?

Kvůli nárůstu průměrných teplot se prohlubuje sucho. K udržení dřívější úrovně nasycení půdy by bylo třeba více vody a více srážek. A navíc, na rozdíl od dřívějška už vegetační sezona začíná s nízkou zásobou vody v půdě. Od října do března jsme běžně vodu akumulovali v podobě zásoby vody ve sněhu. Zimní srážky jsou ze všech ročních období nejméně vydatné, ale shromažďovaly se a část jich vydržela až do jara, kdy se spojila s jarními dešti. Na charakteru srážek během léta už potom tolik nezáleželo, protože zásoba vody v půdě vystačila o několik týdnů déle než dnes. Jenže nyní jsou mírnější zimy, v nížinách – a mnohdy i ve středních polohách – se sníh drží mnohem kratší dobu, pokud vůbec. A půda nepromrzne. Voda je mobilní, během zimy odteče, vypaří se, či ji dokonce kvůli teplé zimě spotřebují rostliny. Dříve přitom půdní rezerva vody obvykle dokázala pokrýt zvýšenou „spotřebu“ během letních měsíců. Když rezerva chybí, to, jestli je v daném místě sucho nebo ne, závisí jen na srážkách. A ty jsou v létě proměnlivé a nevyzpytatelné.

Vlivy, které sucho přinášejí, vytrvale posilují. Narůstá průměrná teplota, přibývá slunečných dnů, zvláště na konci jara a na počátku léta.

Prší tedy málo?

Srážky jsou často intenzivní, v průměru relativně dostatečné. Jenže v našem regionu – a v letním období obzvlášť – velmi lokální. Průběh letošního roku to dobře ukazuje. Zatímco na jihu Moravy je v půdě nedostatek vláhy, o pár desítek kilometrů na západ je půda zásobená vodou nadprůměrně. Napřesrok to může být jinak, záleží, kde vydatně a opakovaně zaprší. Když jsme začali zveřejňovat mapy nasycení půdy, dramatické rozdíly mezi různými částmi Česka nás překvapily. Ještě před deseti lety se vycházelo z představy, že sucho většinou zasahuje poměrně velké oblasti a trvá dlouhou dobu. Teď vidíme, že je to složitější, že dynamika půdní vláhy je mnohem pestřejší, než se zdálo.

S výkyvy počasí a se suchem se přece potýkali i naši předci.

Sucho bylo na našem území vždy, jen v 19. století naši předci zažili několik impozantních epizod sucha. Tehdy však byly způsobeny především nedostatkem srážek. V posledních pětadvaceti letech se naopak setkáváme se suchem, které se odehrává i při skoro normálním úhrnu srážek. S každým stupněm oteplení roste výsušná schopnost atmosféry, voda se více odpařuje. Potřeba vody v krajině dál stoupá, všechny klimatické modely totiž říkají, že teplota ve střední Evropě dál poroste. Vyššími teplotami se už zhruba o měsíc prodloužila doba vegetace – o dva týdny na jaře a o dva týdny na podzim. Další dva stupně navíc přidají do budoucna skoro další měsíc.

Relativní nasycení půdy

Zvětšit přes celé okno

Mohly by s větším výparem do atmosféry přijít i vyšší srážky?

Klimatické modely v průměru pro střední Evropu nic takového nenaznačují. Ukazují dva jasné trendy – vysoušející se Středomoří a naopak vyšší srážky v severní Evropě. Střední Evropa je někde mezi, průměrný úhrn srážek může zůstat na podobné úrovni jako nyní. Musíme však počítat s větší variabilitou. Už teď bývají mezi jednotlivými roky z pohledu srážek podstatné rozdíly. Jednou spadne v létě 70 procent dlouhodobého průměru, ale další rok třeba 130 procent. A na měsíční úrovni bývají rozdíly ještě větší. S nástupem nových klimatických poměrů se rozpětí dále prohloubí. Určitou předzvěstí byla sucha v období 2015 až 2019 a vedle toho povodně v letech 1997 a 2002. Modelové odhady ukazují, že v budoucnu ochutnáme bohužel ještě intenzivnější projevy těchto extrémů. Zatím nedokážeme odhadnout, zda se vlhká a suchá období budou střídat v řádu let, nebo zda budou ty epizody kratší, ale budeme muset čelit oběma krajním polohám hydrologického cyklu.

Co tedy můžeme dělat, abychom vodu v krajině udrželi?

Často se říká, že naši předci zemědělskou krajinu odvodnili a že je to jedna z příčin dnešního nedostatku vláhy v půdě. Ale uvědomme si, v jakých podmínkách tehdejší zemědělci pracovali. Průběh roku byl celkově chladnější, v zimě se na polích držel sníh a na jaře bylo pole promáčené a nedalo se na něj dostat. Jenže bylo třeba co nejrychleji zasít, aby pak úroda stihla dozrát. Proto dávalo smysl povrchovou vrstvu půdy odvodnit, aby se dala co nejrychleji obdělat, aby se prohřála a urychlilo se vzcházení. Boj o lepší úrodu a životní úroveň na většině míst vedl skrze odvodnění polí. Nejen u nás, ale i v zemích na západ a sever od nás. Jenže ke konci 20. století se během dvou generací, pouhých 40 let, klimatické podmínky proměnily a všechna meliorační zařízení, do nichž se v minulosti investovaly obrovské prostředky, vypadají z dnešního pohledu jako hloupost. Dnes naopak potřebujeme, aby voda na zemědělských pozemcích zůstávala. Nemá však smysl všechny drenáže nebo odvodní kanály zasypávat nebo napevno zahrazovat.

A co by s nimi měli zemědělci dělat?

Sice předpokládáme, že obecně bude převládat nedostatek vodních zdrojů, ale může se stát, že přijdou roky, kdy na jaře budou srážky tak vydatné, že pole bez meliorace budou pro zemědělskou techniku nepřístupná. S drenážemi se dá kreativně pracovat a přizpůsobovat jejich funkci aktuálnímu stavu. Je ale pravda, že zemědělci se změnám dlouhodobě přizpůsobují, už dlouho systematicky měnili skladbu odrůd a plodin. Původně to bylo spíše nevědomky, ale čím dál víc pracují s informacemi cíleně. Třeba slunečnice byly v 80. letech minulého století exotické, dnes jsou v nížinách skoro všude. Zemědělci ve středních nadmořských výškách nyní dosahují vyšších výnosů než v minulosti, naopak v nížinách výnosy poklesly. To je jasný dopad změny klimatu. Také se zpátky vracíme k závlahám, zkouší se postupy s vynecháním orby a jakéhokoliv kypření. Všechna adaptační opatření mají svá omezení, mohou pomoci, ale trend úbytku vody nezastaví.

Bude se tedy v Česku v následujících letech a desetiletích více dařit subtropickým plodinám, jako jsou olivy nebo citrusy?

Často se říká, že bychom si měli vzít příklad z Izraele. Jenže Izrael leží skoro o tisíc kilometrů jižněji než Česko, i v zimním období má větší počet hodin slunečního svitu a delší den a zimy jsou – s výjimkou hor – mírné. I když v Česku můžeme čekat, že zimy budou mnohem mírnější, oslabení jet streamu (tryskového proudění vzduchu v atmosféře, pozn. red.) povede v budoucnu k vyššímu riziku vpádů studeného arktického vzduchu než v minulosti. To nejsou podmínky pro pěstování subtropických plodin. Ostatně, naše vinaře ani tak netrápí nedostatek sluníčka, straší je právě pozdní mrazy.

A jak na tom bude české zemědělství z pohledu evropského či globálního kontextu?

Do tuzemského zemědělství promlouvají pochopitelně i regulatorní vlivy, společná zemědělská politika a ekonomická politika vlády. Evropa bude muset dbát v budoucnu víc na rozložení rizik, a to nejen kvůli rostoucí nejistotě v souvislosti s válkou na Ukrajině. V našich analýzách jsme se ještě dávno před válkou zaměřili na pšenici, která je globálně nejobchodovanější zemědělskou komoditou. Je to typická plodina nejsušších oblastí. Ale právě ty regiony, kde se dnes nejvíc pěstuje a které jsou klíčové pro export pšenice, jsou nejvíc ohroženy změnou klimatu. Přestože se pšenice téměř bez výjimky pěstuje bez závlah, vychází nám, že v některých oblastech už do budoucna nebude životaschopná. To znamená, že se reálně zmenšuje plocha, na které lze pšenici pro zvyšující se počet lidí pěstovat. A to bude zvyšovat tlak na pěstování pšenice v regionech, které mají produkční rezervu.

A Česko či Evropa ji má?

Produktivita některých dříve špičkových regionů se snižuje, někde budou muset hledat jiné zastoupení plodin. Střední polohy jsou na tom ale lépe než kdy dřív. I je však časem dostihnou změny klimatu, stejně jako v nížinách, na jižní Moravě, na Hané či v Polabí. Střední polohy nemají benefit hlubokých půd a dostupnější hladiny podzemní vody. U polních plodin může nastat totéž, co teď vidíme například u smrku. Nikdy jsme ho nevysazovali v nížinách, protože by tam nepřežil. Přišla změna klimatu a smrk už nepřežije ani ve středních polohách, kde běžně býval dominantním druhem. Ve středních polohách navíc může přijít pokles produktivity mnohem rychleji než v nížinách. Hlavně půdní podmínky jsou tam výrazně horší, půda není dostatečně hluboká, nemá takovou retenční schopnost.

Co dopady sucha na jiná odvětví?

V zemědělství jsou dopady vidět nejdříve. Sucho postihuje i lesnictví. V jižní Evropě nebo na středozápadě USA vidíme, že sucho je spojeno i s nárůstem lesních požárů, které znečišťují ovzduší a působí problémy od turistického ruchu po dopravu. Kvůli suchu je například třeba zlepšit kvalitu odpadních vod a jejich čištění je dražší. Koryta nejsou dostatečně nasycená vodou a nedochází k dostatečnému ředění škodlivin. Pokud nebudeme vodu lépe čistit, nebude dostatečně kvalitní voda v povrchových nádržích, ze kterých ji bereme. Snižuje se také množství vody, kterou máme k dispozici pro technologické účely v průmyslu nebo na chlazení energetické soustavy. Už dnes patříme mezi státy s nižší spotřebou vody na hlavu, protože je vůči příjmům relativně drahá. A tak další úspory budou spojené s poměrně vysokými náklady. Je zřejmé, že minimálně v některých regionech jen s úsporami asi nevystačíme. To pak znamená posílit rezervy a vodní stroje. Tedy třeba stavět nové vodní nádrže – proti tomu však v posledních desetiletích v Česku panuje značný odpor – nebo hledat nové podzemní zdroje vody. A to je cena za změnu klimatu, jsou to investice, které bychom nemuseli dělat, pokud by změna klimatu neprobíhala.

Je možné vyčíslit celkové, přímé i nepřímé náklady na změnu klimatu?

Snažíme se to spočítat, ke konečné částce bychom mohli dospět někdy na konci roku. Pokusili se o to třeba ve Spojených státech a vyšlo jim, že se jedná v průběhu 20 let o částky v násobcích jejich ročního státního rozpočtu. Jsou to hlavně náklady na nové technologie, ne vždy se ale zavádějí jen kvůli změně klimatu, to je třeba odečíst. Jsou to ale obrovské částky třeba i ve srovnání s náklady na zbrojení. Velkou komplikací je fakt, že zatímco základní parametry změny klimatu jsou poměrně jasné, jejich regionální projevy už zdaleka ne. Proto je tu velké riziko maladaptace, tedy že se adaptujeme způsobem, který nebude pro budoucí klima relevantní.

Hrozí, že kvůli klimatickým změnám vynaložíme nemalé peníze, navíc peníze budoucích generací, a později se může ukázat, že to bylo k ničemu.

Jak to myslíte?

Hrozí, že vynaložíme nemalé peníze, navíc peníze budoucích generací, a může se ukázat, že to bylo k ničemu. A škody mohou být nakonec i vyšší, než kdybychom se neadaptovali. Peníze už navíc budou utracené, budu platit úroky z dluhu, který jsem si na tu investici vzal. A to je obrovská odpovědnost kvalitního vědecko‑výzkumného zázemí. Hledání strategie lze porovnat s průjezdem Prahou. Je jedno, zda v autě či na kole. Zvolíte si směr, ale pak reagujete na to, co se děje na silnici, na informace z dopravních aplikací a na předpověď počasí. Směr držíte, ale často jedete jinudy. A tenhle typ flexibilního uvažování musíme převzít. Nečekat na „systémová“ řešení.

Co by tedy měli stratégové dělat, když přemýšlejí o investicích?

Doporučil bych, aby nad nimi nepřemýšleli jen dnešní optikou, ale aby vždy brali v úvahu i změnu klimatu. Nedívat se pouze na to, zda jim dnes vodní zdroje stačí. Je třeba řešit, zda jim budou stačit, když bude vody o pětinu míň. Nebo zda lze kritické technologie uchladit při maximální teplotě například 41 stupňů, ne při 38 stupních Celsia. Navíc je potřeba přemýšlet komplexně. Když zadržíme vodu v půdě, dojde ke zmírnění zemědělského sucha, ale voda bude chybět jinde, ve vodních tocích. Voda použitá rostlinami se sice vypaří do atmosféry, ale v podobě srážek spadne někde jinde a z velké části mimo naše území. Naše modelové odhady potvrzují, že pokud zvýším retenci půdy, dojde ve středních a nižších polohách k mírnému poklesu dopadů zemědělského sucha, ale zároveň k výraznému nárůstu sucha hydrologického, které se projeví poklesem průtoku ve vodních tocích. To je právě příklad maladaptace. Za velké peníze pomůžu trochu zemědělcům, ale jiným sektorům můžu ublížit.