Aktuální číslo časopisu Ekonom
Alžběta VejvodováKdy doženeme Německo? To je otázka, kterou si Češi kladou už od 90. let. Odpovědí doposud zpravidla bylo, že se tak stane až za několik desítek let. Teď se nám ale tato meta nečekaně přiblížila téměř na dosah. V některých ekonomických ukazatelích jsme už Německo dohnali a ty další by bylo možné podle analytiků srovnat ještě do konce tohoto desetiletí. Záleží jen na nás, zda se nám tuto šanci podaří využít. Odstartovat „revoluci“ v české ekonomice by podle ekonomů měla pomoci nynější dvojciferná inflace. Než ale Česko dosáhne blahobytu svého velkého souseda, bude se muset smířit s řadou neblahých vedlejších efektů. Především část tuzemského průmyslu bude muset skončit. Uvolní tak pracovní sílu novým, perspektivnějším odvětvím.
Sbližují se mzdy i produkce
Od roku 2000 je Česko na dobré cestě k ekonomické úrovni svého velkého souseda. Podle údajů České národní banky s výjimkou krizových let 2009 až 2013 česká ekonomika vykazovala zřetelný konvergenční trend k hospodářské úrovni Německa. Především produktivita práce rostla v Česku výrazně rychleji. To umožnilo i sbližování mezd. Zatímco v roce 2000 odpovídala průměrná hrubá mzda v Česku jen zhruba 37 procentům té německé, v roce 2020 představovala 56 procent. Rozdíl v čisté mzdě, tedy množství peněz, které lidé mohou reálně utratit, je pak ještě o několik procentních bodů menší. Německo má totiž vyšší zdanění práce.
Průměrná hrubá mzda
Česko má ale i větší úspěchy. „Produkce na jednoho zaměstnance přepočítaná podle parity kupní síly je už na úrovni Německa,“ upozorňuje hlavní ekonom České spořitelny a spoluautor výzkumu Index prosperity Česka David Navrátil. Česko také v poměru k HDP mnohem více investuje. S 26 procenty investic v poměru HDP mu dokonce patří třetí místo v rámci celé Evropské unie, kdežto Německo je se svými 22 procenty 14.
„Do roku 2030 bychom měli Německo celkově dohnat. Máme na to nastavené podmínky, máme na to nastavené finance v rámci evropských fondů. Jen to musíme dělat efektivně,“ zdůrazňuje Navrátil. Důležité podle něj bude především to, aby Česko investovalo do zvyšování kvality svých výrobků a nesnažilo se za každou cenu udržet takzvané montovny, které sice dávají lidem práci, avšak zároveň kvůli nízké konkurenceschopnosti konzervují nižší mzdy.
Nízká nezaměstnanost svědčí o chybě v ekonomice
Brzdou tuzemské ekonomiky je její historické dědictví. V 90. letech založilo Česko svůj ekonomický model na masivním lákání zahraničních firem na levnou pracovní sílu. Ten nyní naráží na mantinely. Tím, že se úroveň českých mezd postupně přibližuje německé, ztrácí Česko svou dosavadní výhodu. Zároveň příliv továren vyvolal extrémní poptávku po pracovní síle. Výsledkem je, že Česko má vůbec nejnižší nezaměstnanost v celé Evropské unii – dlouhodobě se pohybuje kolem tří procent. To firmám komplikuje nábor zaměstnanců a brání jim v rozjezdu nových projektů.
Jak si Česko stojí ve srovnání s Německem
Kvůli tomu, aby si tuzemské firmy udržely konkurenceschopnost na mezinárodních trzích, nezvyšují mzdy tolik, jak by s ohledem na hospodářský vývoj měly. Výsledkem je paradox: V Česku je mzdová úroveň nižší, než je celková ekonomická úroveň. „Nižšími mzdami uměle udržujeme odvětví, která by tady být nemusela, a vážeme v nich zaměstnance,“ uvádí hlavní ekonom banky Creditas Petr Dufek. Pokud by tato neperspektivní odvětví zanikla, uvolněnou pracovní sílu by bylo možné využít tam, kde chybí. Nabízí se zejména oblast služeb, IT nebo biotechnologií, kde se mnohem výrazněji než ve výrobě projevuje multiplikační efekt každé investované koruny.
V Česku je mzdová úroveň nižší než celková ekonomická úroveň. Nižšími mzdami pak uměle udržujeme i neperspektivní odvětví.
„Když investujeme do výroby, je to mnohem méně efektivní než v sektoru služeb. To, že tady máme továrny, dělá tuzemskou ekonomiku relevantní z mezinárodního hlediska, ale neznamená kvalitnější život pro zdejší obyvatele,“ vysvětluje analytik Asociace pro mezinárodní otázky Kryštof Kruliš.
Žádný podnikatel sice nechce vidět zánik své firmy, podle ekonomů je ale jasné, že bez strukturálních změn ekonomiky Česko Západ jen tak nedožene. „My rosteme dlouhodobě poměrně pomalým tempem a přitom máme totálně vyčerpaný pracovní trh. Už není v podstatě kde brát. Z toho je vidět, že je v naší ekonomice něco špatně nastavené. A je potřeba se znovu restrukturalizovat,“ dodává Dufek.
Vymizet by podle něj postupně měla velká část podniků, které jsou v subdodavatelském postavení a jejichž výrobky lze snadno nahradit dodávkami z jiných koutů světa. Týkat by se to mělo hlavně dosud nejsilnějšího oboru české ekonomiky – automobilového průmyslu.
České hospodářství jako celek by z toho pak mohlo těžit. „Máme tady v řadě odvětví bonus v podobě vyšší ziskovosti díky nižším mzdám. Na druhou stranu nižší mzdy limitují kupní sílu obyvatelstva. To pak utrácí méně než Němci,“ dodává Dufek. A protože se do vývoje HDP promítá i domácí poptávka, znamená to, že ekonomika kvůli nižším mzdám roste pomaleji, než by mohla.
Inflace jako impulz ke změně
Pro potřebu změn svědčí i další faktory. Slabou stránkou naší ekonomiky je také například vysoká dovozní náročnost průmyslu. Jinými slovy potřebujeme dovézt poměrně velké množství vstupů – surovin, součástek a know‑how –, abychom je „přetavili“ v český výrobek. To snižuje naši přidanou hodnotu. Například největší podíl na vývozu z Česka má automobilový sektor. Jak ale před časem ukázala analýza poradenské společnosti Deloitte, obsah přidané hodnoty ve vývozu z tohoto odvětví je ve srovnání s ostatními zeměmi výrazně podprůměrný – pouze 46 procent. Oproti tomu vývoz německého automobilového průmyslu je tvořen domácí přidanou hodnotou ze 76 procent.
I to je do značné míry dáno pozicí Česka uprostřed dodavatelských řetězců, kdy nevytváří finální výrobek ani se nestarají o výzkum a vývoj či poprodejní služby. A byl to zároveň také důvod, proč tuzemské hospodářství tolik doplatilo na pokoronavirové problémy v dodavatelských řetězcích.
Vývoj produktivity práce
„Tuzemská ekonomika není schopná využívat svůj potenciál. Když srovnáme hrubý domácí produkt s hrubým národním důchodem, to znamená tím, co zůstane v české ekonomice, tak patříme na chvost tabulky Evropy, jsme třetí od konce,“ popisuje Navrátil. Ačkoliv úroveň produkce přepočtenou podle parity kupní síly tak máme s Německem srovnatelnou, celkový příjem, který z nich vytěžíme, je jen na 70 procentech německé úrovně.
Nyní by se ale tento rozdíl mohl začít rychle zmenšovat. Právě subdodavatelské firmy, které nejvíce přispívají k této disproporci, jsou nejvíce ohroženy současnou dvojcifernou inflací. Zejména podniky v automobilovém průmyslu nedokážou růst cen vstupů adekvátně promítnout do zdražení svých výrobků. Už s letošním podzimem bychom tedy právě v tomto sektoru mohli vidět vlnu bankrotů. Pro českou ekonomiku to ve výsledku není špatná zpráva. Jde o ekonomický impulz, který se do budoucna vrátí v podobě vyššího růstu HDP a celkových příjmů z produkce, tedy i hrubého národního důchodu. Uvolněná pracovní síla se totiž bude moci uplatnit v jiných odvětvích, kde nyní chybí.
Ještě větší efekt by tato strukturální transformace měla, pokud by se volná pracovní síla chytla ve firmách s českými vlastníky. Rozvoj a expanze těchto podniků do zahraničí by totiž mohl otočit další ukazatel, z nějž Česko nevychází příznivě, a to je odliv dividend do zahraničí. Ročně takto z Česka k zahraničním vlastníkům odejde kolem 300 miliard korun. To rovněž přispívá ke snižování hrubého národního důchodu, což podsekává ekonomickou úroveň.
Nicméně signály, že by se to do budoucna mohlo otočit, už podle ekonomů v ekonomice existují. „V 90. a nultých letech byly tahounem konvergence firmy se zahraničními vlastníky, nicméně od roku 2008 je růst v národních firmách rychlejší než v zahraničních,“ uvádí Navrátil. To znamená, že české firmy začínají být tahounem růstu ekonomiky. Zároveň jde o předpoklad k tomu, že budou schopné ve větší míře expandovat do zahraničí a v budoucnu také přesměrovat tok dividend zpět do Česka.
Úkoly pro vládu
Abychom ale mohli dohnat Německo už na konci tohoto desetiletí, bude si muset své úkoly splnit nejen soukromý sektor, ale také stát. „Firmy k rozvoji nestačí. Žijeme ve společnosti, kde stát má velmi významnou roli v mnoha ohledech lidského života, včetně ekonomiky. A pokud tady přerozdělujeme třetinu prostředků, které vygeneruje soukromý sektor, pak je to taková suma peněz, že může výrazně brzdit nebo naopak výrazně popohánět ekonomiku,“ vysvětluje hlavní ekonom společnosti Deloitte David Marek.
Podnikatelé to potvrzují. „Náš loňský průzkum ukázal, že větší aktivitě firem brání především zastaralá legislativa, dlouhodobá nejistota přímé i nepřímé finanční podpory, tedy daňových odpočtů na výzkum a vývoj, vysoká byrokracie, nedostatek vysoce kvalifikovaných pracovníků a obecně i nedostatečné ocenění inovativních firem,“ popisuje viceprezidentka Svazu průmyslu a dopravy ČR Milena Jabůrková.
Míra investic v poměru k HDP
Jedním z nejdůležitějších úkolů pro vládu nyní bude dát do pořádku veřejné finance rozházené během koronavirových let. „Stabilita je stejně důležitá jako ekonomický růst. Stejně jako auto nepotřebuje jen silný motor, ale i kvalitní podvozek. Ten kvalitní podvozek byla dlouhá léta výhoda české ekonomiky,“ vysvětluje Marek.
Dále by vláda měla zapracovat na reformě školství tak, aby produkovalo kvalitní pracovní sílu pro moderní dobu, tedy zvýšit lidský kapitál. Právě reforma školství v minulosti odstartovala rychlý růst skandinávských zemí, jako je například Finsko. To v 70. letech minulého století patřilo k zemím s nízkou kvalitou vzdělávání. Nyní se v žebříčcích OECD řadí ke špičce. V rámci tamní reformy stát mimo jiné zvýšil platy učitelů tak, aby měli zájem v tomto odvětví pracovat ti nejkvalitnější lidé s nejvyšším možným vzděláním. Ti se pak podíleli na vzniku promyšlených osnov, podpořených inovativními studijními materiály a hodnocením.
Ve Skandinávii se Česko může inspirovat také v dalších oblastech, například v digitalizaci státní správy. V té je náš stát nyní na podobné úrovni jako Německo, to však v této oblasti nepatří k rekordmanům.
Podíl přidané hodnoty na vývozu
Dokončit je potřeba také silniční infrastrukturu. Právě v jejím rozvoji Česko zaostává i za sousedním Polskem, které by mu mohlo posloužit jako následováníhodný vzor. „Poláci jsou nesmírně flexibilní ve dvou směrech – využívat prostředky z evropských fondů a směřovat je do infrastruktury, dokážou rychle stavět. U nás umíme jen sbírat razítka. Byrokracie, která je spojená s jakýmkoliv stavebním řízením, je obrovská a ve výsledku stavby brzdí,“ upozorňuje Dufek.
Výsledkem je, že Polsko v posledních letech udělalo výrazný infrastrukturní skok, který pomáhá k rozvoji jeho ekonomiky a růstu HDP. Díky tomu se například mnohem rychleji zotavilo z minulé finanční krize. „V době finanční krize Polsko pořád rostlo, nemělo recesi, kdežto my jsme do ní tehdy spadli hned dvakrát,“ připomíná Kruliš. A právě v té době se dočasně zastavilo i naše sbližování s Německem.
Na rozcestí
Rychlost, s jakou bude česká ekonomika dohánět tu německou, teď závisí především na tom, kolik z výše popsaných úkolů se podaří splnit. Snazší přitom bude plnění těch v soukromém sektoru. Tam totiž ke změnám podnikatele postupně donutí trh. Změna ve veřejné sféře bude náročnější a žádá si nastavení dlouhodobě neměnných vizí, jaké jsme dosud v Česku neviděli. „Jde o to, mít jasno v tom, kam chceme jít a za jakých podmínek,“ vysvětluje Dufek.
Jisté je, že Česko za posledních dvacet let ve sbližování s Německem urazilo dlouhou cestu. A pokud by k radikálním změnám, které nyní ekonomové i v souvislosti s vysokou inflací vyhlíží, nedošlo, bude i tak české dohánění Německa pokračovat. Bude ale mnohem pomalejší než optimistický horizont několika málo let. Potenciál tuzemské ekonomiky založený především na levné pracovní síle a podpořený relativně levnými energiemi se totiž začíná vyčerpávat. „Pokud s tím něco neprovedeme, bude konvergence trvat mnoho desítek let,“ uzavírá Marek.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
