Budování kapitalismu v českých zemích bylo v 19. století zprvu v rukou aristokratů, židovských podnikatelů a německých továrníků. Ztělesněním posledně jmenovaných byl i liberecký textilní magnát Johann Liebieg. Šlo o selfmademana, který se z obchodního příručího vypracoval pílí a nevšední dravostí a zařadil se během několika let mezi nejzdatnější průmyslníky Habsburské monarchie. Zaměstnával tisíce lidí a vyvážel bavlněné látky do celého světa.
Skvrnou na jeho pověsti dodnes je krvavé potlačení stávky jeho dělníků v severočeském Svárově, při němž vojáci a četníci zastřelili sedm lidí.
Anglická zkušenost
Ačkoliv se Johann Liebieg narodil v rodině soukenického mistra, měl se na přání své matky stát knězem. Nakonec ale musel pomáhat živit početnou rodinu, a tak nastoupil do soukenické dílny.
V šestnácti letech vyměnil jednotvárnou práci za podomní prodej. Nabízel břitvy, nůžky, rukavice, šle, čepice nebo dýmky a tabák. Přivydělával si i pašováním zboží přes česko‑slezskou, respektive rakousko‑pruskou hranici. Přitom ho také chytili a odsoudili k pokutě.
I tak zakrátko shromáždil dostatek peněz, pomohlo i dědictví po rodičích, aby s bratrem Franzem mohl odejít do Liberce. V tomto textilním centru s desítkami manufaktur a továren si v roce 1822 otevřeli obchod s látkami a módou z Lipska. Vedle toho vykupovali plátno od okolních tkalců.
O tři roky později Johann vyrazil na studijní cestu do Francie a pak do tehdejší Mekky textilního průmyslu, do Anglie. Zjišťoval, jakých strojů se v tamních továrnách využívá a jaké látky se na nich nejvíce vyrábějí. Po návratu domů bratři najali soukenickou dílnu s 12 ručními stavy, kde vyráběli tibetové, saténové a merinové látky, tedy látky jemné a luxusní, které se i na náročném britském trhu objevily jen o málo let dříve.
Obchodní pobočky měl v Paříži a v Hamburku, ale také v Mexiku, Brazílii nebo Argentině. Látky vyvážel rovněž do Asie.
Za další dva roky koupili za 19,5 tisíce zlatých od pražského bankéře opuštěnou továrnu v Josefině údolí v Liberci. A k tomu i velký pozemek. Šlo už o nemalou investici, protože dělnický plat v té době představoval 200 zlatých ročně.
Patřilo jim několik budov s vodním kolem, ale později už také s parními stroji. Zprvu se v nich topilo rašelinou a hnědým uhlím, později uhlím černým. V roce 1833 tam již pracovalo 300 lidí na 213 stavech. Tyto stroje si Liebieg většinou dovezl z Anglie a při jejich nákupu mu pomohly peníze manželky. Přibyly i další tkalcovny, přádelny a barvírny, v Josefově Dole, Heralticích, Mildenavě, Železném Brodě a Rochlicích‑Vestci.
2,5 mil.
zlatých představoval roční obrat podniků Johanna Liebiega. Zaměstnával především na Liberecku více než osm tisíc lidí a patřil v polovině 19. století k největším evropským vývozcům textilu.
Vyráběly se především polovlněné tkaniny. Soukenictví zpracovávající domácí vlnu totiž i kolem poloviny 19. století zůstávalo v českých zemích nejvýznamnějším odvětvím textilního průmyslu. Kvetlo v Brně a právě v Liberci. Liebieg kopíroval anglické výrobky a s nimi rychle pronikl na trhy celé habsburské monarchie.
Anglickou konkurenci nakonec vyřadil zásah vídeňské vlády. Ta domácí textilní podniky vehementně podporovala, ačkoliv v případě nového bavlnářství zprvu váhala. Podnikatel měl i štěstí – jak rakouská, tak nedaleká německá ekonomika procházely konjunkturou a po textilu byla velká poptávka.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 80 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později