Podnikavá rodina Kleinových a její firmy budující železnice přinesly kolem poloviny 19. století do českých zemí revoluci v dopravě. A nejen do nich, ale vlastně do celé habsburské monarchie. Do roku 1877, kdy hlavní železniční tahy již byly hotové, bratři Kleinové postavili zhruba 3700 kilometrů rakousko‑uherských tratí, více než třetinu jejich celkové délky.
Později však podnikatelský zápal z široce rozvětvené rodiny vymizel. Její členové v dalších desetiletích už žili z výnosů velkostatků nakoupených za peníze vydělané ve stavebním byznysu a z výnosu zděděných akcií.
Sázka na železnice
Německá rodina Kleinových žila nedaleko Šumperka a už v 18. století dodávala habsburské armádě střelný prach a podílela se i na výstavbě silnic. Na jejich budování podnikatelsky vyrostl i Franz Klein, který postupně převzal vedení rodinného klanu. Silnic na Moravě a ve Slezsku se svými bratry podle historičky Dagmar Tempírové‑Kotrlé postavil kolem 700 kilometrů. Největším dílem byla šumperská silnice, za niž stát zaplatil půl milionu zlatých (pro představu: roční plat dělníka tehdy představoval 100 až 200 zlatých). Ve 30. letech 19. století ovšem silnice zastínila novinka – železnice a párou poháněné vlaky. Kolejnice rostly po celé Evropě, nejdříve ve Velké Británii, pak v Belgii, Francii a Německu. Všude vznikaly velké akciové společnosti, v nich se soukromí investoři, často spojeni s těžbou uhlí, sdružovali se státem a vydělávali obrovské sumy.
Kleinové v roce 1836 díky nejnižší předložené nabídce vysoutěžili první úsek Severní dráhy císaře Ferdinanda. Celá tato dráha se stala ukázkou nového byznysu. Historik Milan Hlavačka připomíná, že už v roce 1829 upoutal pozornost bankovního domu vídeňských Rothschildů projekt profesora zbožíznalství a přírodních věd Franze Riepla na železnici spojující Vídeň s ostravskými kamenouhelnými doly a nalezišti soli v dnešním Polsku. Riepel dokonce podnikl studijní cestu do Velké Británie, aby se seznámil s tamními železnicemi a zejména s technickou a ekonomickou stránkou jejich stavby.
Kleinové při získávání železničních zakázek uspěli díky stlačení nákladů a příslibu nevyčerpat stanovený rozpočet.
Vídeňští Rothschildové se spojili s londýnskými, kteří již měli se železničním podnikáním zkušenosti. Výsledkem byla ekonomická prognóza o nákladnosti a výnosnosti parní železnice. Nejvíce peněz mělo podle projektu vynášet jízdné z osobní dopravy. Počítalo se také s přepravou uhlí, železa a soli, zprvu se ovšem mělo převážet hlavně dřevo, obilí, seno a dobytek.
Dopravní osa monarchie
Za účelem vybudování této dráhy s odbočkami do Brna, Olomouce a Opavy byla v roce 1836 založena akciová společnost. A to na základě Rothschildovými získané vládní koncese.
Vídeňská vláda dokonce chvíli váhala, jaký model výstavby železnic zvolit. Zda ponechat vše na soukromé iniciativě a spokojit se s dozorem jako ve Velké Británii. Nebo zda budovatelem i provozovatelem takto finančně náročných projektů má být po vzoru Belgie stát. Nakonec se z obavy z politických a ekonomických rizik rozhodla pro privát.
2000
Tolik lidí zaměstnávaly v sedmdesátých letech 19. století železárny v Sobotíně. Kleinové v nich vyráběli kolejnice a později prefabrikované mostní konstrukce a vlečky pro doly a továrny.
Prvotní nadšení akcionářů vystřídalo dočasné rozčarování – skutečné náklady na stavbu dvojnásobně překračovaly původní odhady. První úsek z Vídně do Brna budovaný v letech 1837 až 1839 nestál například čtyři, ale 7,7 milionu zlatých a dražší byl i provoz na tratích uváděných postupně do provozu.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později