Zásobování jako za socialismu. Českým zbrojařům chybí suroviny pro výrobu zbraní

Válka na Ukrajině ukazuje, jak je evropský obranný průmysl nebezpečně závislý na dodávkách ze třetích zemí. „Jsme teď třeba ve stavu, že celulózu potřebnou pro výrobu střelného prachu dovážíme z Číny,“ stěžuje si šéf Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu České republiky Jiří Hynek. Jak dodává, velkým omezením je pro obranný průmysl přístup bank. Některé z nich z etických důvodů nejenom odmítají zbrojní firmy financovat, ale dokonce jim ruší účty. „Doufám, že se celý tenhle přístup bankovního sektoru po aktuálních zkušenostech změní,“ říká Hynek.

Jak na válku na Ukrajině reagoval český obranný průmysl?

Děláme, co můžeme, abychom poptávku z Ukrajiny pokryli. Většina materiálu, kterou jsme tam poslali, byla vyrobena pro jiné zákazníky. Ti naštěstí situaci pochopili a jsou ochotni na dodávky počkat a nebudou nás za to penalizovat. Zároveň se v tuzemsku ve větším spustila i výroba některé techniky, jako jsou například reaktivní protitankové granáty. Ty jsme doposud vyráběli tak na čtvrt plynu, protože poptávka v Česku po nich nebyla vůbec a ve světě jen malá. To se nyní změnilo, a tak výrobci jedou naplno. Většina firem v českém zbrojním průmyslu má i civilní, nejen vojenskou výrobu. Teď zpravidla reagují tak, že civilní výrobu utlumují a lidi převádějí do té vojenské.

Co válka na Ukrajině prozradila o stavu českého i evropského zbrojního průmyslu?

Ukazuje se, jak je evropský obranný průmysl nepříjemně závislý na strategických dodávkách zvenku. Typickým příkladem je současná obrovská poptávka po balisticky odolných vestách a přilbách. Každý den mám 20 telefonátů a 30 e‑mailů od lidí, kteří jsou ochotni odebrat jakékoliv množství. Já sám znám v Česku asi pět firem, jež tyhle vesty a přilby produkují, jenže v podstatě všechny odebírají nějaký důležitý materiál pro výrobu ze zahraničí. Někteří dokonce i v Číně, a to z jednoduchého důvodu. Když chtěli vyhrát výběrové řízení, kde rozhodujícím faktorem byla cena, nemohli vyrábět v Česku, protože by měli příliš vysoké náklady. No a teď se nám to vrací. Číňané sice nyní jedou naplno, ne snad ze solidarity s Ukrajinou, ale chtějí prostě vydělat, a tak rovněž zvedají ceny. A mohou si to snadno dovolit, protože moc dobře vědí, že se bez nich neobejdeme.

Střeliva bychom byli schopni hned prodat na trhu o pětinu víc. Jenže nemáme dost vstupního materiálu, abychom výrobu navýšili.

To zní docela jako průšvih.

My z obranného průmyslu jsme dlouhodobě upozorňovali, že u vojenských dodávek nelze tlačit jen na cenu. Že důležitá je i bezpečnost dodávek, kterou Evropa na rozdíl od USA dlouhá léta ignorovala. A tak jsme teď například ve stavu, že celulózu potřebnou pro výrobu střelného prachu dovážíme z Číny. Pevně věřím, že současná válka na Ukrajině povede ke změně a budeme víc dbát na bezpečnost celého subdodavatelského řetězce. Musíme udělat inventuru klíčových potřeb naší armády a konkrétní rozpad, co jsme schopni sami vyrábět. Vezměte si třeba uniformy. Obyčejnou hadrovinu v Česku nikdo nevyrábí, protože se to nákladově nevyplatí. Můžeme ale nakoupit do státních hmotných rezerv obrovské role tohoto materiálu, ze kterého lze v případě mobilizace snadno ušít uniformy. Jinak se nám může stát to samé co na Ukrajině, kde záložáci a dobrovolníci musí bojovat v civilním oblečení jen s páskou na ruce.

Tohle všechno by se však teď snad mělo změnit. Mnoho evropských států se najednou hlásí k tomu, že výrazně zvýší výdaje na obranu. Pro zbrojní průmysl by to měla být vzpruha, ne?

Já věřím jen tomu, co se stalo, ne slovům. V řadě krizí jsem byl svědkem, že politici slibovali, ale nic se nakonec nestalo. Vzpomeňte si na povodně. Dokud televize vysílaly záběry zpustošených vesnic, politici se dušovali, že postaví hráze a jinou protipovodňovou ochranu. Zajeďte si do těch vesnic teď. Většinou se v nich nic nevybudovalo. Voda opadla a na sliby se zapomnělo. Uvidíme, jestli to nyní bude jiné. Jenže i kdyby všechny země skutečně začaly dávat dvě procenta HDP na obranu, neznamená to, že se lusknutím prstů situace změní. Naše firmy nejsou nafukovací, z roku na rok rozhodně nezvýšíte produkci na dvojnásobek. Zvláště dnes, když panuje nedostatek materiálu. Vždyť to je už jako za socialismu, kdy jezdili zásobovači s lahví becherovky a čokoládou a upláceli, aby vůbec nějaký materiál sehnali. Ředitelé firem mi dnes vyprávějí, že když potřebují ocel, tak už se u dodavatelů vůbec neptají na cenu. Ptají se jen na to, jestli jim ji zvládnou dodat. Takže i kdyby nám teď někdo řekl, ať zdvojnásobíme výrobu, tak to nezvládneme ze dne na den. Ani z roku na rok. Nebudeme mít vstupní materiál ani dost zaměstnanců, ani stroje a technologie na zefektivnění výroby. Vidíme to už dneska. Střeliva bychom byli schopni hned prodat na trhu o pětinu víc. Jenže nemáme dost vstupního materiálu, abychom výrobu navýšili. Doufám, že tahle válka otevře politikům oči a přestanou ignorovat potřeby obrany.

„Dokážeme ve světě koupit staré tanky nebo jiná bojová vozidla za cenu šrotu a udělat z nich docela fajnové stroje,“ popisuje schopnosti tuzemského obranného průmyslu Jiří Hynek.

Foto: Libor Fojtík

Na Ukrajinu vyvezli čeští zbrojaři v roce 2020 materiál za půl miliardy korun, co pro ně bude válka znamenat?

Na Ukrajinu se dlouhodobě vyváží kolem tří procent celkového ročního exportu obranného průmyslu v Česku. Není to úplně málo, ale i kdybychom najednou na Ukrajinu už nic nevyvezli, nezhroutíme se z toho. Stejně tak platí, že i kdyby se tam vývoz zvýšil, nepůjde asi o úplně razantní nárůst. Také ukrajinská armáda má své limity.

Co nyní čeští zbrojaři Ukrajině nejvíce dodávají?

Budu ve své odpovědi dost obecný, protože bych jinak protistraně prozradil, co Ukrajincům chybí, a oni by tomu mohli přizpůsobit svou útočnou taktiku. Nadneseně můžu říct, že tam dodáváme něco, čím zastavíte tank lépe než pistolí. Vedle toho také nějaké těžké zbraně. S Ukrajinci jsme každopádně v těsném kontaktu, velmi dobře víme, co chtějí a potřebují. Volám si pravidelně i se svým protějškem z ukrajinské asociace obranného průmyslu. Výborně pracuje také ukrajinská ambasáda v Česku, při níž vznikl i fond na nákup techniky a zbraní. Musím říct, že pro mě byl šok, když jsem zjistil, že se do něj mezi českými občany vybralo už kolem půl miliardy korun. A skoro za všechny vybrané peníze se již u českých výrobců nakoupil vojenský materiál.

Takže ty české zbraně už na Ukrajině jsou?

Jsou. A jednáme o tom, jak tam dostat další. Ukrajinci je potřebují, bojí se, že až Rusové obklíčí velká města, už se k nim žádné zbraně nedostanou. A věřte mi, Ukrajinci se připravují na to, že i pak budou bojovat ve městech za všech okolností dál. Jsou to frajeři.

Česko se jednoznačně přidalo na stranu Ukrajiny, zvyšuje se podle vás nyní riziko kybernetických útoků na naše zbrojaře?

O tomhle problému se samozřejmě mluví dlouho a pro největší zbrojovky byla dokonce dělána kybernetická cvičení, která měla vyzkoušet jejich připravenost na takové útoky. V rámci naší asociace máme dokonce sekci pro kybernetickou a informační bezpečnost, kde jsou sdruženy firmy z tohoto oboru. Obecně si myslím, že se riziko kybernetických útoků v Česku podceňuje. Řada firem začne pořádně něco dělat, teprve až se spálí.

Na co může být český zbrojní průmysl opravdu pyšný?

Určitě patříme ke špičce v pasivních sledovacích systémech. Silní jsme v modernizačních programech a úpravách staré sovětské techniky. To je oblast, kterou se často pohrdá, ale podle mě neprávem. Dokážeme ve světě koupit staré tanky nebo jiná bojová vozidla za cenu šrotu a udělat z nich docela fajnové stroje. Máme tu samozřejmě výrobu munice, v níž jsme srovnatelní s těmi nejlepšími světovými firmami. To samé platí o ručních palných zbraních. A pak tu máme nenápadné firmy o pár zaměstnancích, které ale dělají například elektronické řídicí systémy, jež se využívají v amerických družicích. Obrat mají sice jen v desítkách milionů, ale přidaná hodnota je úžasná.

Kolik firem je zapojeno v českém obranném průmyslu?

U nás v asociaci je asi 130 podniků, které zaměstnávají přímo ve zbrojní výrobě asi 20 tisíc lidí.

Co tenhle průmysl nejvíc limituje?

Určitě přístup bank. Bankovní domy odmítají nejen financovat, ale dokonce nechtějí ani vést účty firmám z obranného průmyslu. Mají ve svých etických kodexech, že nepodporují zbrojní výrobu. Řešili jsme to týden před vypuknutím války na Ukrajině v České bankovní asociaci, tam nám ale řekli, že se do toho nebudou plést, ať si to vyříkáme s konkrétními bankami. Jednali jsme i v ČNB, tam reagovali, že jim nepřísluší podobnou problematiku řešit. Doufám, že se celý tenhle přístup bankovního sektoru po aktuálních zkušenostech změní. Kromě toho nás limituje nestabilita armádního rozpočtu a neexistence dlouhodobého plánování. Zbrojní průmysl ze své podstaty musí hodně dopředu vědět, co se po něm bude chtít, aby tam směroval vývoj a výrobu. Nikdo nebude vyrábět naslepo věci na sklad. Jelikož doma nemáme střednědobý plán, orientujeme se výrazně na vývoz, exportujeme kolem 90 procent produkce.

Evropská unie připravuje pravidla pro udržitelnější ekonomiku, pro něž se vžila zkratka ESG. V prvních návrzích se výroba zbraní dostala na úroveň škodlivosti výroby tabáku nebo hazardních her. Takové označení by pro tvůrce vojenských technologií prakticky znemožnilo získávat úvěry od bank nebo odrazovalo investory. Myslíte, že se to ve stávající situaci změní?

Kdyby to bylo opravdu zavedeno, jak by se probůh vybavovaly evropské armády? Paradoxní je, že se zároveň vytváří Evropský obranný fond, který má podpořit společný výzkum a vývoj evropského obranného průmyslu, a do něj se dávají miliardy eur. Jen asi nebude možné z něj ty peníze zbrojním výrobcům poslat, protože banky jim zatím z etických důvodů zruší jejich účty. Je to absurdní.