Úzkosti a deprese mají statisíce zaměstnanců. Firmy to stojí miliardy

Třikrát víc depresí a rizika sebevražd a dvakrát víc úzkostí. Takový je dopad pandemie na české zaměstnance. Závažnými psychickými stavy trpí statisíce lidí a velká část z nich svůj stav nijak neřeší. Ovšem produktivita práce zaměstnance s duševním onemocněním zásadně klesá. Depresivní člověk promrhá až třetinu pracovní doby. V celkovém součtu tak jen na ušlých mzdových nákladech firmy přicházejí o miliardy korun. K takovým závěrům došel společný průzkum Národního ústavu duševního zdraví a společnosti LMC.

Ptal se Čechů na jejich duševní rozpoložení v květnu a listopadu minulého roku, tedy při první a druhé vlně pandemie. Zachytil tedy to, co není ve zdravotnických statistikách: zvyšující se počty lidí, kteří duševními chorobami trpí, ale zatím se s nimi neléčí. "Zaprvé lidé nevědí, že nějakou nemocí trpí. Myslí si, že špatná nálada je normální. Zadruhé chodit k psychiatrovi je v Česku stále stigma," říká Petr Winkler, vedoucí oddělení Výzkumného programu sociální psychiatrie v Národním ústavu duševního zdraví.

Srovnávali jste jarní i podzimní vlnu se závěry z roku 2017, tedy doby dávno před covidem. Překvapil vás rozdíl?

Ano. Sice jsme nárůst počtu duševních onemocnění čekali, ale ne tak dramatický. Během první vlny se zvedl jejich výskyt v populaci z dvaceti na třicet procent. Na podzim, v druhé vlně pandemie, pak počet duševních onemocnění neklesl, naopak se některé parametry mírně zvýšily. V datech vidíme i další zásadní věc, a to, že se zvyšuje počet lidí, kteří se se svými problémy neobracejí na odbornou pomoc.

Kdo je covidem nejvíce zasažený?

Jsou to ti, které situace zasáhla ekonomicky. Ti, kdo přišli o práci nebo si byli nuceni zkrátit úvazek. Zároveň jsou to i mladí dospělí − lidé od 18 do 35 let. Je mezi nimi mnoho studentů vysokých nebo vyšších odborných škol. Nejen, že se jim dramaticky změnil život, ale také přišli o zdroj příjmů, na kterých byli závislí. Pak jsou mezi ohroženými i další skupiny − například zdravotníci a lidé, kteří pracují v rezidenčních ústavech, jako jsou dětské domovy nebo domovy pro seniory. Jsou to i učitelé, jimž se také velmi změnila práce. Nemůžeme zapomenout na lidi, kteří pracují nebo pracovali v ohrožených segmentech.

Petr Winkler

Vystudoval na katedře sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a doktorský program na Institutu psychiatrie na King's College v Londýně. Nyní je vedoucí výzkumného programu v oddělení sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví. Věnuje se výzkumu souvisejícímu s reformou psychiatrické péče, sociální psychiatrii a ekonomii duševního zdraví. Zabývá se výzkumem efektivity zdravotních a sociálních služeb a výzkumem v oblasti sebevražd, stigmatizace a diskriminace.

Čím lidé nejvíc trpí a jak moc?

Deprese má nyní v zaměstnanecké populaci 12 procent lidí, úzkostmi trpí 14 procent. Jediné, co se v pandemii nezměnilo, jsou poruchy způsobené užíváním alkoholu − je to kolem 11 procent.

Jak se navenek projevuje člověk, který má těžké deprese nebo úzkosti? Dá se takový stav před kolegy a šéfy skrýt?

Dá, v našem výzkumu dobře vidíme, jak se jim to daří. Tyto nemoci se projevují poklesem nálady či ztrátou radosti ze života. U deprese jsou pocity beznaděje, skleslosti, nedostatku energie nebo narušený spánek. To se všechno může projevovat různě závažně, někdo třeba nemůže ani vstát z postele. Lidé s tímto stavem si ale dokážou udržet zaměstnání ještě po dlouhou dobu, můžou mít nemocenské z jiných důvodů. U úzkosti jsou časté záchvaty paniky nebo strachy. Právě u této diagnózy často vidíme, že ji lidé schovávají za bolesti zad.

Jak tyto problémy ovlivňují produktivitu a jak jste ji v průzkumu zjišťovali?

Hodně. Ptali jsme se na to, jak se lidé psychicky cítí a jak jsou produktivní. Vztah mezi těmito dvěma faktory ukazuje takzvaný prezentismus − když se člověk cítí špatně, ale přesto je v práci, míra jeho produktivity se snižuje. Je třeba ale říct, že určitá míra prezentismu je normální. Celkově je to průměrně 25 procent pracovního času. Nelze očekávat, že budou všichni pracovat sto procent času a na stoprocentní výkon.

Lidé nehledají pomoc. Myslí si, že je jejich stav normální. Za své problémy se také často stydí. V práci se raději vymluví třeba na bolesti zad.

To je celá čtvrtina času. Není to hodně?

Není, je to přiměřené. Zajímavější je, jak se míra prezentismu liší, když člověk trpí nějakým duševním onemocněním. U lidí, kteří nemají depresi, je míra prezentismu průměrně 20 procent, ale u lidí se středně těžkou nebo těžkou depresí to je 31 procent. Lidé s těžkými úzkostmi jsou neproduktivní 30 procent pracovní doby. Pak je ještě dobré se podívat na to, jak se liší tato míra, když se lidé léčí a když ne. U středně těžkých a těžkých stavů depresí, které jsou léčené, je míra prezentismu 27 procent, u těch, kteří to neřeší, je to 35 procent.

To, o kolik firmy přicházejí, když zaměstnanci duševně trpí a chodí do práce, jste i vyčíslovali. Jak to dopadlo?

Na ušlých mzdových nákladech to jde v přepočtu na všechny plné úvazky v Česku do desítek miliard. Například u středně těžké a těžké úzkosti lidí, kteří nevyhledali pomoc, je to třináct miliard korun. U stejné síly deprese je to 16 miliard korun. Jedná se o peníze, které byly vyplacené na mzdě, ale nebyla za ně vykonaná práce. Celková ztráta pro firmu je ale daleko vyšší.

Infografika: Úzkosti a deprese mají statisíce zaměstnanců. Firmy to stojí miliardy

Zvětšit přes celé okno

Co patří mezi nevyčíslitelné škody?

Jsou to třeba náklady na špatné rozhodnutí nebo náklady spojené se špatnou atmosférou na pracovišti nebo v kolektivu. Když někdo musí skončit, aby se léčil, odchází s ním z firmy sociální kapitál.

Proč lidé nehledají pomoc?

Je několik hlavních důvodů. V české populaci není velká duševní gramotnost, tedy lidé nepoznají, že to, co prožívají, už je duševní onemocnění. Lidé jsou zvyklí žít s psychickými problémy. Myslí si, že je jejich stav normální, že život je prostě takový. Spousta lidí si to nechce připustit. Druhá věc je stigmatizace. Lidé hodně myslí na to, co by na to řeklo jejich okolí, kdyby chodili k psychiatrovi nebo brali antidepresiva. Není problém brát spoustu léků na tlak ani není taková ostuda být obézní a brát léky na s tím související zdravotní problémy, ale dbát o své duševní zdraví, to je problém. Další věc je fakt, že odborná psychoterapie nemusí být dostupná všude a v době, kdy ji lidé potřebují.

Není to pro lidi i finančně nedostupné? Psychoterapie většinou začínají na částkách od 800 korun za hodinu. A řeší-li psychické problémy lidé, kteří ztratili práci…

Určitě existuje část populace, která si to nemůže dovolit. Na druhou stranu je psychoterapie léčebný postup a řada psychologických služeb může být hrazena pojišťovnou. Není to tedy jen otázka peněz. Je to i věc priorit. Spousta lidí utrácí dost peněz za seberozvojové programy a ezoterické kurzy, těch je na trhu opravdu hodně.

Jsou psychické problémy lidí vidět už i v jiných datech a statistikách? Třeba v údajích o počtu pracovních neschopností?

Nejsou. Není proč, když jsou lidé na home officu, neprojeví se to v absencích, ale jejich pracovní produktivita je nízká. A to přesně ukázal náš výzkum. Co se týče ostatních zdravotních statistik, tak ty nám toho teď moc neřeknou, protože lidé nevyhledávají pojišťovnou hrazenou péči. A psychoterapie, kterou si platí sami, v tom vidět nemůžeme. K mnoha datům se také dostaneme až s velkým zpožděním − očekávám, že je budeme schopní vyhodnocovat až v polovině roku.

Existuje nějaký bod, kdy lidé budou muset začít řešit svůj duševní stav?

To je těžká otázka. Vidíme totiž už před pandemií, že spousta lidí své problémy neřešila. Zásadní je to v Česku u alkoholismu. Přes devadesát procent lidí nehledá pomoc, ačkoli známky poruch jednoznačně vykazují. Jsou s tím v jakémsi normálu. U nás je vysoká míra tolerance k alkoholu, lidé s ním umějí žít a rozhodně si nepřiznají, že mají nějaký problém. Naopak to považují za důkaz hrdinství nebo chlapství. Spousta lidí není nucena pomoc hledat. Přinutí je až situace, když absolutně selže jejich sociální nebo finanční fungování. Rozhodně to nebude v tu chvíli, když jsou neproduktivní v práci, ale až v momentě, kdy je z té práce vyhodí. Nebo když začnou mít vztahové problémy.

Často si firmy myslí, že zaplatí psychologa a tím se to vyřeší. Ale je tu ta stigmatizace. Musí se víc pracovat s tím, že je O. K. mluvit o tom, že člověk není O. K.

Jak se díváte na home office?

Na to, jakou roli hraje v covidové situaci, jsme se v průzkumu přímo nezaměřili. Obecně mohu říci, že je to zásadní změna v režimu a charakteru práce, a to na celospolečenské úrovni, což není úplně triviální záležitost. Můžeme si představit, že spousta lidí pracuje v malých panelákových bytech i s dětmi, které nemají školu. Pokud pracují z domova oba rodiče a musí se tam vměstnat, je to náročné hodně. Další věc je konstantní přítomnost ve virtuálním prostředí, jsme pořád na displejích a to hodně unavuje − víc než fyzické schůzky. Častější koukání do monitorů může mít vliv i na spánkovou hygienu. Problémem je horší oddělování osobního a pracovního času. Může také chybět lidský kontakt.

Jaké jsou další jevy, které přispívají k tomu, že se duševní zdraví zhoršuje?

Obavy o zdravotní stav svůj i ostatních, obavy finanční, obavy, že nebudu moci splácet účty, hypotéky. Strach o kariéru či byznys. Hraje tam roli i změna životního stylu, spoustě sportovců bylo znemožněno pokračovat ve sportování, jsme omezení v pohybu a péči o fyzické zdraví. To pak může měnit stravovací návyky, lidé mohou mít víc chutě na jídlo, jsou to propojené nádoby. Omezení sociálního kontaktu hraje obrovskou roli, nemůžeme se vídat s novými lidmi, mimo svoji sociální bublinu. Dopadají na nás restriktivní opatření. Je tu obrovská nejistota, nevíme, kdy to skončí. Když byly dřív tuhé zimy, lidé věděli, že to s jarem skončí, v této situaci nevíme. Nejsme na to úplně dobře vybavení.

Změní se tyhle věci, až se opět lidé vrátí zpět do kanceláří?

Těžko předjímat. Ale myslím si, že se pak lidé rychle a pružně vrátí ke starým návykům. Větší obavy bych měl z ekonomických následků.

Firmy už si všimly, že je třeba zaměstnancům s péčí o psychické zdraví pomáhat, lidé tuto pomoc ovšem nechtějí moc využívat. Jak to změnit?

Myslím, že se velmi málo pracuje právě s tím stigmatem. Často si společnosti myslí, že zaplatí psychologa a tím se to vyřeší. Musí pracovat s tím, že je O. K. nebýt O. K. A pokud člověk není O. K., je dobré mluvit o tom, že není O. K.

Máte nějaké tipy, jak pracovat s tím, když nám není dobře?

Je toho hodně a my jsme to shrnuli na webu Opatruj.se. Tam si lze bezplatně udělat test, jak na tom s psychickou kondicí lidé jsou. To je první složka − sledovat se, jak jsem na tom doopravdy, jak spím, jak se cítím přes den, jakou mám chuť do života, jak se vypořádávám se stresem, zda jsem agresivní. Další částí je pak potřeba si uvědomit, co konkrétně mně pomáhá, abych se cítil lépe. Je to hodně individuální.