Od řecké roztříštěnosti k římské globalizaci a k úpadku

Politické, sociální a ekonomické problémy současného západního světa se často srovnávají s dobou úpadku Římské říše. Ta se totiž zhroutila hlavně vinou hospodářských potíží − vysokých výdajů a stagnujícího výkonu. Což bylo doprovázeno byrokratizací a militarizací, vysokým zdaněním, inflací, váznoucím dálkovým obchodem a stále hůře fungující výměnou zboží mezi městy a venkovem. Řada dávných věcí se od toho, co známe dnes, moc neliší. Váha peněz, nesmlouvavé podnikání pro zisk, rozvinutá doprava i výměna myšlenek. Nebo protiklad zjemnělé kultury a brutálního násilí.

Antika trvala tisíc let a stála u kolébky moderní civilizace. Proto se Ekonom v druhém dílu seriálu o vývoji světového hospodářství podívá nejen na rozklad tehdejší ekonomiky, ale i na její začátek a rozkvět.

Nástup individualismu

Antika se zrodila kolem roku 900 před Kristem, kdy se Řecko začalo vy­nořo­vat z temnoty po zániku palácové kultury doby bronzové. Začínalo se znovu a nový vzestup byl spojen s rozvojem rodových společenství. Základní organizační jednotkou se brzy stal městský stát − polis − společenství svobodných občanů vedených v nejstarších dobách kmenovými náčelníky, králi či rodovou aristokracií.

Ekonomickým fundamentem bylo soukromé zemědělství a pastevectví, přičemž se jednotlivé statky lišily svojí velikostí a bohatstvím, které z nich jejich majitelé čerpali. Ať šlo o obilí, víno, olivy nebo stáda ovcí a prasat. Chudší rolníci na nich pracovali sami, bohatší si najímali bezzemky a stále častěji na jejich polích pracovali otroci. Zajatci z nekonečných domácích válek i lidé "ulovení" za hranicemi Řecka.

Život v městských státech od počátku provázel krvavý zápas mezi chudými a bohatými a mezi samotnou vládnoucí vrstvou. Krále střídaly aristokratické rady, s růstem obchodu a řemesel se o podíl na moci hlásili majitelé dílen a lodí. Nemajetní bývali oporou samovládců, tyranů, kteří si je získávali kombinací slibů, rozdělování půdy či odpouštění dluhů.

Ekonomika fungovala na tržních principech a dlouho zůstávala soběstačnou. Na jedné straně zvyšovalo produktivitu zavedení železných nástrojů, na druhé rostl počet obyvatel a neúrodná půda už populaci nedokázala uživit. To, stejně jako touha po lepším životě, vedlo ke stěhování na nová území. Napomohlo tomu, že Řekové byli zdatnými námořníky i válečníky. Nejprve si přisvojili západ Malé Asie a už v 8. století před Kristem začali kolonizovat břehy Itálie a Sicílie. Později se objevili v dnešní Francii, Španělsku a Černomoří.

Tato expanze podporovala obchod a Řekové se učili i od tehdy vyspělejších sousedů. Od Féničanů převzali písmo, v Egyptě poznali kamennou architekturu a z nedaleké maloasijské Lýdie přejali klíčovou ekonomickou inovaci, používání peněz. To již řecká ekonomika kvetla. Hlavně díky dílnám na keramiku, oblíbenou v celém Středomoří, nebo vývozu železných a bronzových nástrojů a zbraní. Důležitý byl tranzitní obchod a početné flotily lodí. A tak vyrostla velká hospodářská střediska: Atény a Korint, na Sicílii Syrakusy, v Malé Asii Milét a Efez. Vedle nich existovalo Řecko tradiční, zemědělské. V první řadě Sparta, jejíž ekonomika stála na práci státních otroků, heilótů, rozdělených mezi občany.

V záři helénského slunce

Nejvyspělejší byly zmíněné Atény. V dobách slávy kolem roku 430 před Kristem v nich a v jejich okolí žilo kolem 300 tisíc lidí. Živily je řemeslnické dílny, doly na stříbro a obchodní flotila. Lidové vrstvy ukončily nadvládu aristokracie a reformátoři jako Solón či Kleisthenés otevřeli cestu k demokracii. Jednalo se o demokracii přímou, v níž rozhodovali na sněmu přítomní příslušníci obce, i když jen svobodní občané, a navíc pouze muži.

V tom ovšem byl největší limit tohoto uspořádání. Zhruba polovinu společnosti totiž tvořili bezprávní otroci. Těm, kteří sloužili v domácnostech, se dařilo dobře. Horší to měli v dílnách a ještě úmornější práce je čekala na statcích. Likvidační podmínky panovaly v lomech či důlních štolách. Někteří aténští boháči si dokonce pořizovali otroky, které pronajímali jiným. Jeden z nich, Níkiás, takových měl v dolech tisíc. Zvláštní byl v Aténách daňový systém. Byl založen na příspěvcích nejbohatších, na takzvaných leiturgiích. Někomu město uložilo vystrojit válečnou loď, jinému uspořádat divadelní představení nebo náboženskou slavnost.

Jako banky fungovaly velké chrámy disponující po staletí shromažďovanými cennostmi. Výnosným byznysem bylo věštění − nejdražší byly předpovědi z proslulé věštírny ve městě Delfy.

Řeckou ekonomiku narušovaly neustálé války, jak s vnějším nepřítelem, Peršany, tak vnitřní, v nichž se zápasilo o dominantní postavení v zemi. Výsledkem byla militarizace, která například Spartu změnila v totalitní společnost, a nebývalý rozmach žoldnéřství. Řečtí bojovníci, desítky tisíc mužů, se nechávali najímat i v okolních zemích, v Egyptě a v Persii.

Infografika: Od řecké roztříštěnosti k římské globalizaci a k úpadku

Zvětšit přes celé okno

Nakonec Řekové a Makedonci za krále Alexandra Velikého ohromnou Perskou říši ovládli. Následovalo období helénismu, vojenské, hospodářské i kulturní expanze. Docela se podobalo dnešní globalizaci. Ekonomiku roztáčela záplava mincí ražených z ukořistěných pokladů. Znamenalo to − tvrdí britský historik Peter Levi − velkou inflaci. Válečná loď už nestála jeden talent, tedy 26,2 kilogramu stříbra, ale trojnásobek. Současně však nastal rozvoj obchodu od Indie po Španělsko a všude se stavěla nová města. Byznys ovládali velcí obchodníci spolu s velkostatkáři. Největšími z nich byli sami panovníci helénistických států, Alexandrovi nástupci. Potřebovali mnoho peněz, a tak zdokonalovali daňový systém a pomáhali si státními monopoly. V Egyptě třeba na obchod s papyrem, nezbytným pro psaní.

Augustův mír

Helénistickou ekonomiku (a kulturu) rozvinuli Římané. Jejich začátky byly skromné. Když už ale ovládli území dnešní Itálie, zakrátko díky vojenským a organizačním schopnostem porazili soupeře, Kartágo a pak i helénistické panovníky. Po vítězství nad královnou Egypta Kleopatrou se římský politik Octavianus prohlásil prvním římským císařem. Jeho říše už zahrnovala celé Středomoří, na severu sahala až k Rýnu a Dunaji a žilo v ní nejméně 50 milionů obyvatel. Šlo sice o stát vzniklý násilím, odstranil však zlo předchozích staletí, nekonečné války. Právě tento mír spolu s propojením všech končin říše zajistil nebývalou prosperitu.

Atény živily řemeslnické dílny, doly na stříbro a také obchodní flotila. Polovinu z jejich 300 tisíc obyvatel ale představovali bezprávní otroci.

Nejvíce z ní těžila Itálie a město Řím, do nich se sbíhalo bohatství ze všech ovládnutých území, z provincií. Výnosy daní, ale i zisky italských podnikatelů, kteří získali privilegované postavení. Šlo většinou o příslušníky nižší aristokracie − jezdců. Bohatli i jako nájemci daní a měnili se v bankéře. Pro vysokou šlechtu zůstaly vyčleněny výnosné úřady a velitelská místa v armádě.

Zlatým věkem bylo 1. a 2. století po Kristu. Itálie se sice měnila v zemi pastvin, hájů a šlechtických vil, podstatný ale byl vzestup provincií. Města v Africe i dnešním Španělsku a Francii kvetla. Stejně tak v Malé Asii, Sýrii a Egyptě. Tam stála výstavná Alexandrie a z jejího přístavu směrem k Itálii vyplouvaly lodě s obilím. Některé z nich byly ohromné − podle rakouské archeoložky Brigitte Cechové uvezly až 1200 tun zrna. Jinou ukázkou technické zdatnosti byla válečná technika a stavitelství. Například konstrukce kupolí, mostů a zejména vodovodů. Ty přiváděly denně do města Říma 494 tisíc krychlových metrů vody. Ne vždy ale tato díla sloužila pokroku a humanitě. Například amfiteátr Koloseum byl chrámem smrti: scházelo se v něm přes 50 tisíc diváků, aby přihlíželi zabíjení jiných lidí.

Vstříc středověku

Římská technika současně selhávala v tak zásadní oblasti, jako bylo zemědělství. Na polích se hospodařilo stále stejným způsobem, náčiní (s výjimkou vynálezu jednoduchého žacího stroje) a postupy rolníků se neměnily. Poměry byly zakonzervovány i v důsledku levné otrocké práce. Otrokem byl každý sedmý obyvatel impéria a půl století před nástupem císařství málem Řím rozvrátilo jejich povstání vedené gladiátorem Spartakem.

Později Římané vzpourám čelili drastickými tresty a až v průběhu 1. století po Kristu se poměry začaly měnit. Po vynuceném ukončení výbojů se zastavil přísun otroků. Hlavně se však nucená práce přestávala vyplácet − její produktivita byla nízká a náklady na ni rostly. Proto otroci, jak ve studii o pozdním římském impériu uvádí historik Jan Burian, častěji dostávali osobní svobodu a jejich bývalí majitelé spoléhali, že pak budou usilovněji pracovat. Měnili se v kolóny, nájemce pozemků a dílen. V ekonomice tak zvolna klíčily feudální vztahy, jejichž základem byl stále nerovný, ale přece jen lidštější vztah mezi pánem a poddaným.

Šlo také o reakci na nastupující krizi říše. Ta se stala kolosem, který již nebylo možné racionálně řídit. Důsledkem byly války o moc či pokusy o osamostatnění některých provincií, například Egypta, Sýrie či Galie. Jednotícím prvkem zůstávala armáda, ale její vydržování bylo drahé. Proto císaři vypisovali nové daně a pomáhali si ražbou méně hodnotné mince. To prohlubovalo hospodářský úpadek a lidé se z uvadajících měst začali stěhovat na venkov a hledat ochranu nikoliv u úřadů, ale u mocných velkostatkářů. Tato změna byla zásadní, protože celá antika byla založena na městském životě a ten ztrácel na přitažlivosti. Do toho její ideové základy, sebevědomý individualismus, rozleptávalo křesťanství a mysticismus.

Římské elity ve snaze o záchranu před katastrofou, kterou si dobře uvědomovaly, vyzkoušely ledacos. Byrokratizaci veškerého života a příkazovou ekonomiku s regulovanými cenami, vojenskou diktaturu či přenesení hlavního města na hospodářsky zdatnější východ do Konstantinopole. I prohlášení křesťanství za jediné náboženství v roce 395.

Nic nepomáhalo, a když zesílil tlak Germánů a Hunů ze severu, tak se říše v 5. století zhroutila. Nezanikla ovšem bez náhrady. Na jejích troskách přežívaly jednotlivé nástupnické státy, barbarská království na západě a východořímská, později byzantská říše, na východě. Ty však už plně náležely středověku.