Ve středověku Evropa zpočátku zápasila o život, po roce 1000 ekonomika ožila

Západ je půl tisíciletí motorem světového hospodářství. Teď mu trochu dochází dech, ale USA i řada evropských států stále patří na jeho špici. Přitom počátky křesťanské Evropy, zejména doba raného středověku mezi lety 500 a 1000 − jak ukáže třetí díl seriálu Ekonomu věnovaný historii byznysu −, byly více než skromné.

Křesťanská civilizace, jež navazovala na stagnující Římskou říši, se šířila do severních a východních evropských regionů. Tam, kde očima odcházející antiky žili jen barbaři. Čelila nájezdům z východu a ekonomice nepřálo ani náboženství, které preferovalo zbožnost před podnikavostí.

Avšak se zdokonalením zemědělství, růstem populace a obnovením měst se po roce 1000 starý kontinent začal zdvihat. Na konci středověku, v 15. století, už byl hospodářsky, politicky a vojensky připraven k expanzi.

Temný věk

Na začátku středověku Evropu postihl hluboký úpadek. Na troskách římského impéria vzniklo na západě několik států ovládaných germánskými náčelníky. Oni i jejich bojovníci přijali křesťanství a proměnili se v novou šlechtu, která se smísila s velkostatkáři z římských dob.

Šlechta byla povinná účastnit se válečných tažení, poddaní museli své pány živit a robotovat na velkostatcích.

Dřívější byrokratický aparát se rozpadl a nahradil ho lenní systém: panovník propůjčoval privilegia, úřady a hlavně pozemkový majetek šlechticům a ti, v podobě jednotlivých polí, zase poddaným. Aristokracie byla povinná účastnit se vojenských tažení, zemědělci museli živit své pány. Laonský biskup Adalbero to později shrnul do učení o trojím lidu: velmoži mají vládnout, duchovenstvo se modlit a zbytek pracovat. Zrodil se feudalismus.

Nejpropracovanější systém této násilnické, ale funkční organizace se ustavil ve Francké říši, na území dnešní Francie. Na východě, v řecké Byzanci tradice úřednického státu přežívala déle, ale i tam nakonec zvítězily jednodušší feudální vztahy. Za Rýnem a Dunajem, mezi Germány a Slovany se feudalismus prosazoval později, na rozdíl od Franků, kteří po staletí "prosakovali" na území Římské říše. Ale i ve středoevropských lesích a ve Skandinávii s využitím křesťanské ideologie, v níž Ježíš Kristus dostal podobu spíše mocného nebeského vladaře než spasitele, se náčelníci měnili ve velmože a dosud svobodní příslušníci kmene v poddané.

Evropa byla drsným místem, kde se bojovalo o holý život. Kdo se dožil čtyřicítky, byl považován za starého. Evropané mimo aristokracii byli od narození pronásledováni hladem, nemocemi a krvavými boji. Ty přicházely rok co rok a s válkami spojené rabování tvořilo běžnou součást obživy i družin křesťanských panovníků.

Zemědělství zůstávalo do konce prvního tisíciletí málo výnosné a v klíčovém obilnářství se z jednoho vysetého zrna sklízela jen dvě až tři nová. Navíc vyžadovalo ohromné množství pracovních sil, protože nářadí bylo primitivní. Železo bylo vzácné a sloužilo hlavně k výrobě zbraní. Většina rolníků si musela vystačit s dřevěnými rádly, motykami a rýči. K tomu se polovina půdy nechávala ležet ladem, šlo o jediný způsob, jak se ubránit jejímu vyčerpání.

I v nejvyspělejších oblastech bylo praktikováno "uzavřené hospodářství". Feudálního pána živil velkostatek a k tomu poddaní na územích, která spravoval a pak i vlastnil. Ti jej zásobovali nejen potravinami, ale také řemeslnými výrobky. Rolníkům poskytovala živobytí ta část úrody, která jim po zaplacení dávek a církevního desátku zůstala. Oděvy a nářadí si zhotovovali sami, profesionální řemeslo, směna a obchod hrály jen malou roli.

Infografika: Ve středověku Evropa zpočátku zápasila o život, po roce 1000 ekonomika ožila

Zvětšit přes celé okno

Města z dob antiky se proto smrštila na osady se stovkami či pár tisíci obyvatel. Jako ukázka může sloužit Řím. Ačkoliv zůstal centrem křesťanství, z milionového střediska se změnil v ruiny, v jejichž středu, kolem sídla papeže, bydlelo dvacet či třicet tisíc obyvatel. Jedinou výjimkou byla dvousettisícová byzantská Konstantinopol, sídlo císaře, jeho dvora a aristokratických rodin. Jenomže Byzanc vykrvácela v boji s nájezdníky z východu.

V lovišti otroků

Počet obyvatel Evropy v raném středověku stagnoval kolem 25 až 30 milionů lidí. Přispěly k tomu kromě nevýkonného hospodářství i nekonečné nájezdy. Po usazení germánských a slovanských kmenů útočili dál Vikingové, do Podunají pronikali kočovníci, Avaři a nakonec Maďaři. Jejich obživa byla závislá na pastevectví, lupu či vymáhání výpalného.

Ve Florencii stál měšťanský kapitál u zrodu bank a v nich se objevily takové inovace jako pojištění a zejména směnka.

Dvojznačný byl vliv islámského světa. V důsledku expanze v sedmém a osmém století připravil křesťany o většinu území v Asii, o severní Afriku a zastavil se až ve Španělsku. Když se však války změnily v koexistenci, začal se rozvíjet dálkový obchod. Dokladem jsou rovněž nálezy arabských stříbrných mincí na březích Baltského moře. Z Orientu se dováželo luxusní zboží, platilo se otroky. A protože křesťanství zotročování souvěrců zakazovalo, lapali je mezi pohanskými Slovany na rovinách až po Dněpr. Právě příjmy z obchodu s lidmi pomáhaly udržovat v chodu jak Velkou Moravu, tak přemyslovský stát nebo i Kyjevskou Rus. Většina zisku zůstávala u překupníků: zatímco v Katalánsku otroka muslimům prodali za 100 solidů, v Praze ho pořídili za sedm solidů. I tak, podle historika Dušana Třeštíka, získal kníže Boleslav I. prodejem šesti lidí zbroj pro jednoho družiníka.

Srovnání Evropy s muslimským světem bylo zdrcující. Když uprostřed desátého století vyrazili cestovatelé z tehdy nejvyspělejšího západoevropského státu, chalífátu v jižním Španělsku, do Německa a ještě dál na východ, připadali si podobně jako Evropané o tisíc let dříve kdesi v tropické Africe. Sami, například chalífův vyslanec Ibrahím ibn Jakúb, byli zvyklí na Córdobu, město paláců, parků a knihoven, a přijížděli do zemí, kde lidé žili v zemnicích na mýtinách uprostřed pralesů a bažin. Z nichž kromě kleriků nikdo neuměl číst a kde lidský život nepředstavoval hodnotu. Určitou výjimkou byly urbanizovaná severní Itálie a část Francie. "Ekonomika středověké západní Evropy má za cíl uživit lidi. Dál nemíří," shrnul poměry před rokem 1000 francouzský historik Jacques le Goff.

Léta obnovy

Za přelom, kdy skončila staletí stagnace za raného středověku, se tradičně pokládá rok 955, kdy německý král Ota I. porazil s českou pomocí vojsko loupeživých Maďarů. Teprve pak se Evropa zklidnila, přibývalo v ní obyvatel (kolem roku 1300 jich bylo už 70 milionů) a to vyvinulo tlak na zdokonalení zemědělství.

Od jedenáctého století se už zaváděl trojpolní osevní systém, střídání různých plodin včetně luštěnin. A začalo se orat účinnějším pluhem s kolečky. To dovolilo obdělávat těžkou půdu a zvětšovat osevní plochy. K šíření nových agrotechnických postupů přispěly západoevropské kláštery a přenesly je i na pozemky, které řádovým bratřím přidělili panovníci ve středoevropských zemích včetně Přemyslovců. Specialisty na zúrodňování půdy byli zase sedláci z Nizozemska, kteří se stěhovali až k Labi a Visle. Kláštery pomohly zavádět některé starší vynálezy, například využití síly vody a větru pro potřeby mlýnů. Od těch bylo blízko k brusírnám, bucharům či valchám, zařízením používaným při výrobě sukna.

Současně končila doba dřeva. Románský i gotický stavební sloh počítaly s kamenem a z něj se stavěla i města, která po staletích opět začala hrát větší roli. Zvýšení produkce potravin umožnilo, aby se část populace − do deseti procent − začala věnovat řemeslu a obchodu. Města se přirozeně stala místem koncentrace dílen i tržišť a obchodů. Za rychlý růst krutě zaplatila, když je uprostřed 14. století na čas vylidnila zničující morová epidemie. Nastoupený směr ale už nezvrátila.

V čele městské revoluce stála severní Itálie, kde antická tradice komunálního života přece jen přežívala. Na řemesle a obchodě bohatnoucí měšťané získávali sebevědomí a od 11. století se ucházeli o politická práva a během bouřlivých konfliktů si vydobyli samosprávu. Tento trend se šířil i tam, kde města vznikala na zelené louce.

Městské školy se také místo klášterů stávaly centry vzdělanosti. Poprvé, opět v Itálii, se objevují univerzity. Nebyly již orientované na teologii, ale na praktické obory: v Salernu na medicínu, v Boloni na práva. Protože městské kanceláře a první firmy potřebovaly kvalifikované pracovníky.

Městský život nahrával ekonomice založené na penězích. S rozšiřující se výrobou zboží pro trh se staly nezbytným prostředkem směny. Během 12. a 13. století si na ně zvykli i feudálové a začali vyžadovat, aby jim poddaní již nehradili dávky v naturáliích či robotou, ale penězi. Vesničanům nezbylo než prodat část své produkce na městském trhu. Výměnou za nový způsob plateb nicméně získali právo na dědičnou držbu pozemků, které do té doby drželi jen v nájmu.

Na prahu kapitalismu?

Jmění v rukou městského patriciátu se měnilo ve skutečný kapitál. Ten v severní Itálii například ovládl textilní výrobu, která se začala přesouvat z rodinných dílen do manufaktur. V Benátkách a Janově se podnikatelé zase orientovali na námořní obchod, na dovoz koření a drahých textilií. Ve Florencii měšťanský kapitál stál u zrodu bank a v nich se už objevily takové inovace jako pojištění a zejména směnka. Umožňovaly oběh peněz bez jejich hmotného podkladu a pomáhaly překonávat cykličnost a sezonní výkyvy.

Lichva a úvěr se staly integrální součástí hospodářského systému. Zareagovala i církev a ustoupila od kritiky tohoto způsobu obživy, který po staletí byl přenecháván hlavně židům.

Nejvlivnější ze zbohatlíků, rod Sforzů, ovládl Milán, Medicejové si podřídili Florencii. Ta se pod jejich patronací stala střediskem renesanční kultury, která důrazem na člověka místo na Boha zamířila za hranice středověku. Mimo něj vedlo i předchozí rozšíření peněžního hospodářství a podnikavost městského obyvatelstva. Odtud je už pouhý krok k představě, že je možné pozdně středověkou Evropu, městský život a rozvoj tržního ztotožnit s kapitalismem. V duchu slavného skotského ekonoma Adama Smitha, že tento systém je důsledkem lidské přirozenosti. A že se objevuje od Babylonie přes antický Řím po kvetoucí kapetovskou Francii.

Zmíněný historik Jacques Le Goff nicméně tvrdí, že moc peněz ve středověku zdaleka neovládala celou společnost a jejich vnímání bylo jiné než dnes. Pro většinu tehdejších lidí totiž nebyla hlavní věcí touha zbohatnout, ale zbožnost, jejímž výrazem bylo duchovno, křesťanská solidarita a dobročinnost, jednoduše budování Božího království.

Ať už ale Evropa za sebou zrod kapitalismu měla či neměla, kulturně, hospodářsky, politicky i vojensky byla kolem roku 1500 s ohledem na temnou minulost nečekaně rozvinutá. Nejenže dotáhla arabský svět, Turecko, Indii a Čínu, ale byla připravena expandovat do celého světa.