Seriál dějiny ekonomiky: Starověk, mezi trhem a přerozdělováním

Byznys je starý tisíce let. A neustále se proměňuje, jak o tom svědčí posuny spojené s koronavirovou krizí a zrychleným nástupem nových technologií. Díky mnoha obdobným přerodům zatím dospěl k dnešnímu tržnímu systému, ať v liberální západní podobě, či verzi autoritativní, čínské. Každého nyní zajímá jeho budoucnost a k pochopení toho, odkud a kam jdeme, může pomoci i ohlédnutí do minulosti.

Týdeník Ekonom proto chce etapy hospodářského života světa v následujících měsících zmapovat. Prvním zastavením tohoto seriálu je starověk ve své orientální podobě, doba, kdy vznikla civilizace s velkým „C“.

Honba za mědí

Vše začalo na Blízkém východě po skončení poslední doby ledové před více než deseti tisíci lety neolitickou revolucí. Když se lidé v podhůří západoasijských hor naučili sbírat a pak pěstovat rozmanité trávy, které vyšlechtili v pšenici a další obilí.

Centry pokroku, který zajistil přežití a základní životní standard, se stala Mezopotámie v dnešním Iráku a Egypt na Nilu. Ale až poté, co se tam naučili zavlažovat pole a získávat mnohonásobně vyšší úrodu než jinde − z jednoho zrna jich pak vyrostlo třicet, jinde stěží pět. Známkou civilizace byla i ochočená zvířata, používání kola a hlavně města a zpracování kovů. Protože obě úrodné oblasti s početnou populací měď, cín či zlato postrádaly (železo s výjimkou meteoritického nebylo známé), bylo nezbytné získávat je v okolí.

První obchodní síť se rozbíhala z Uruku v jižním Iráku. Kolem roku 3500 před Kristem z tohoto 40tisícového města vyrážely karavany do Íránu, Sýrie a Malé Asie. Některé pronikly až na Balkán, kde vládli náčelníci, jejichž bohatství a moc byly opřeny o doly na měď. Protože její slitiny, zejména bronz, se staly strategickou surovinou, která v podobě mečů a seker vyhrávala války.

Infografika: Dějiny ekonomiky: Starověk – mezi trhem a přerozdělováním

Zvětšit přes celé okno

Spor o trh

Vědci se dohadují, zda už před pěti tisíci lety fungoval trh. Existence obchodu by tomu nasvědčovala, ale pro tehdejší ekonomiku bylo podstatné zemědělství. K tomu v městských státech hrála prim hospodářství vládců a velkých chrámů, takzvaná palácová ekonomika. V jejím rámci se organizoval život tisícům závislých osob. Mimotržně, požadavky a příkazy. Z evidenčních značek užívaných úředníky při výběru naturálií a ve skladištích se ostatně vyvinulo písmo.

Prim zprvu hrála palácová a chrámová hospodářství. Z evidenčních značek používaných ve skladech se vyvinulo i písmo.

Proto se mluví o „redistribučním hospodářství“, v němž nešlo o směnu, ale o shromaždování části produkce − potravin, oděvů, nářadí i surovin − a jejich přerozdělování. Otroků bylo jen málo, a tak se to týkalo hlavně svobodných členů komunity. I tito lidé dostávali něco zpět, hlavně se tak ale zajišťovalo živobytí vládcům, kněžím či vojákům. V samotném Uruku se vše točilo kolem dvou chrámů: boha nebes Ana a bohyně plodnosti Inanny.

Z těchto důvodů se podle kanadského ekonoma maďarského původu Karla Polányiho (1886−1964) ve starověku o tržním systému mluvit nedá. Jiní, například americký historik David Warburton, jsou ale přesvědčeni, že už fungoval. Údaje o výrobcích v palácových skladech vysvětlují běžným zdaněním nutným k udržení státního aparátu. A na tržním charakteru dávné ekonomiky − tvrdí Warburton − nic nemění ani to, že nemalá část hospodářství bezesporu zůstávala v rukách krále a kněží. Argumentuje i obchodem, který se později rozběhl mezi hrady v anatolských horách a severoiráckým Aššúrem. V něm podle údajů z klínopisných tabulek šlo jednoznačně o byznys bohatých rodin. Vyvážely z města textil a přivážely stříbro a podnikaly to pro vlastní zisk, který představoval až 200 procent.

Existuje snaha odlišné pohledy na chod dávné ekonomiky spojit. Panovníkem ovládané palácové hospodářství nepopiratelně hrálo důležitou roli, ale nezahrnovalo vše. Vedle něj existovala pole a pastviny jednotlivých vesnic, respektive vesnických komunit-občin. Ve městech zase na významu nabývala hospodářství soukromá a kromě zmíněných obchodníků se osamostatňovali řemeslníci. Výsledkem byla jakási smíšená ekonomika. Ruský orientalista Igor Ďjakonov navíc připomíná, že se starý Orient vyvíjel celá tisíciletí a jeho počátky nelze vidět stejně jako pozdní etapy, například novobabylonskou říši z 6. století před Kristem. Tam už to vypadalo podobně jako nyní, dochované dokumenty ukazují ryze tržní chování bohaté rodiny Egibi. Ta podnikala v mnoha oborech, přičemž jádrem jejího "koncernu" bylo něco, co se podobá dnešní rodinné bance.

Vzestup a pád byrokracie

Politickou a ekonomickou velmocí se už před pěti tisíci lety stal Egypt, ačkoliv se začal rozvíjet o něco později než Mezopotámie. Základem byla pečlivě obdělávaná pole zúrodňovaná nilskými záplavami, která dokázala uživit až šest milionů lidí. Rovněž v egyptském hospodářství hrál stát ohromnou roli, faraon povolával poddané k veřejným pracím, vybíral daně a přivlastňoval si přírodní bohatství. Byl teoretickým vlastníkem veškerého majetku, zejména půdy. Tu ale v podobě latifundií i s usedlým obyvatelstvem přiděloval státním hodnostářům a chrámům. Část půdy zůstávala obdělávána drobnými rolníky.

Privilegované postavení měla kasta písařů vzdělávaná v „domech života“. Učili se tam nejen písmu, ale i matematice. Šlo vlastně o správní úředníky a výběrčí daní, ale také o stavitele a zeměměřiče. Byrokratizace byla ohromná a na staroegyptských freskách se dochovala vyobrazení rolníků pracujících pod přísným dohledem úředníků.

V dobrých dobách centralizace upevňovala stát, který bránil obyvatele před vnitřním chaosem a vpády nepřátel. Na druhé straně odsávala ohromné zdroje. A podobně jako nákladné stavby typu pyramid, tedy obrovité státní zakázky, byla příčinou hlubokých krizí. Podle českého egyptologa Miroslava Bárty se navíc věci, které původně přispěly ke společenskému vzestupu, postupně staly tíživým břemenem. Zprvu nezbytná despotická moc brzdila osobní iniciativu, úředníci si najednou parcelovali stát a v důsledku vysokých veřejných výdajů se objevil rozpočtový deficit a inflace − džbánů s přidělovaným pivem bylo sice stejně, byly však menší. Poslední kapkou se stalo dlouhotrvající sucho a kolem roku 2200 před Kristem se říše zhroutila.

Dominantní roli hrál stát také v ekonomice starověké Indie a Číny. První vyspělá civilizace kolem řeky Indu se na základě poznatků archeologů zdá být více rovnostářská a ovládaná prostřednictvím náboženství. Ani to však nebránilo dálkovému obchodu s Mezopotámií.

V daleko větší izolaci se rozvíjela stará Čína. Přesto připomínala Egypt: jak ohromnou mocí panovníka, tak tím, že se také tam střídaly periody vzestupu a úpadku.

Na prahu globalizace

Egypt, stejně jako starověká Čína, se však z rozvratu vždy zase vzpamatoval. Sjednotil se a zbohatl, i díky nejvýnosnějším nalezištím zlata. Převzal také řadu technologií ze západní Asie, pokud jde o užití kovů a zejména modernější zbraně. Uprostřed druhého tisíciletí před Kristem se stal supervelmocí a centrem vyspělé civilizace táhnoucí se od Řecka až do Střední Asie. Americký historik Eric Cline rovnou hovoří o první globalizaci. Bronzový svět totiž byl provázanou sítí hospodářských a politických vztahů, která zahrnovala miliony obyvatel. Základem zůstávalo zemědělství, ale rostla výstavná města a stále větší význam získával obchod. Nešlo v něm už pouze o suroviny. Na stovky kilometrů se přepravovalo spotřební zboží, hlavně hliněné nádobí, oděvy a potraviny − olivový olej, víno a někdy obilí. Rostl podíl námořního obchodu a význam přístavů v severním Egyptě, Levantě i Egeidě. Výstižný je soupis nákladu lodě potopené za bouře u tureckého Uluburunu. Vyplula odkudsi od syrského pobřeží, vezla však zboží z mnoha zemí. Kyperskou měď, ebenové kmeny z Afriky, sklo z Babylonie, syrské keramické zásobnice s hrozny, ovocem a fíky, koření, cín, smůlu, kovové nádobí, olejové lampičky a zbraně. Potápěči z vraku vylovili také sošky bohů a zlaté šperky.

Námořníci navíc přispívali k míšení kultur a výměně znalostí. Eric Cline si myslí, že už tím, že vysedávali v přístavních krčmách na březích Středozemního moře a čekali na příznivý vítr.

Byznys roztáčeli opravdoví podnikatelé, ať šlo o obchodníky, majitele dílen, hospodské, drobné řemeslníky nebo statkáře a svobodné rolníky. Přibývalo i otroků, někteří ale v Babylonii podnikali a svým pánům odváděli měsíční poplatek. Soukromé vlastnictví a hra tržních sil byly více patrné právě tam a v Syropalestině. V Babyloně, asi 200tisícovém městě, se už běžně platilo stříbrem. Nešlo zatím o mince, ale pečlivě vážené slitky o větší hodnotě. Egypt zůstával konzervativnější, převažoval tam nadále naturální obchod, ale i tam se zvyky měnily. Podle údajů z jednoho chrámu boha Amona si dokonce lze učinit představu o cenách. Za kilogram zlata se pořídilo 200 kilogramů mědi nebo 1000 pytlů, tedy 40 až 50 tun obilí.

V Řecku a přilehlých ostrovech dál kvetlo palácové hospodářství. Největším centrem, z něhož vládci ovládali místní produkci i dálkový obchod, byl krétský Knóssos. V okolí však byla také patrná osobní iniciativa. Na blízkém ostrůvku Théra, který zasypala popelem sopečná erupce, archeologové vykopali přístav bez paláce, zato s mnoha skvěle vybavenými domy. Usuzují z toho, že šlo o příbytky zdatných obchodníků.

Pestrý a předivem tržních vztahů spojený svět se kolem roku 1200 před Kristem zhroutil. Příčinou byla vnitřní krize a sociální napětí, sucho a nájezdníci z nitra Evropy. Když se temný věk přeživším lidem podařilo překonat, vyrostly na Blízkém východě nejprve velké vojenské říše, asyrská a perská. Především se ale otevřel prostor pro vzestup obrozeného Řecka, pro zrod antické civilizace, která pak expandovala až do Velké Británie na jedné straně a do Indie na druhé. Její ekonomika již byla založena na penězích, železu a do značné míry na práci otroků.