Ať minimální mzda klidně sprintuje. Ale ne bok po boku se mzdou zaručenou

Odboráři dělají vše pro to, aby naplnili absurdní ekonomický vtip, že spravedlivá minimální mzda je ta, která dosahuje alespoň průměrné mzdy. Šéf odborářů Josef Středula chce naplno využít závěr konjunktury a ještě jednou výrazně zvýšit minimální mzdu. Ideálně na 15 tisíc.

Že je něco špatně, poznáme nejen z toho extrémního sprintu, kdy od roku 2014 do letoška se nejnižší výdělek zvedl o 4850 korun, tedy zhruba o 60 procent (to je dáno i naprostým arogantním nezájmem předchozích pravicových vlád o valorizaci).

Problém je ale vidět také z toho, že představy odborů i zaměstnavatelů se čím dál více rozjíždějí − odbory chtějí zvýšení o 1650 korun, zaměstnavatelé nasazují proto raději co nejníže na 700 korunách. Místo abychom se během konjunktury dopracovali k nějakému valorizačnímu vzorečku a osvobodili minimální mzdu od maxima politiky, zabředli jsme do sva­té války o minimální mzdu ještě více.

Co dělat? Pokud se politici, zaměstnavatelé a odboráři nedokážou shodnout na výši minimální mzdy a garantovat ji stabilní pro finanční plány firem alespoň na dva roky, tak ji radikálně překopejme. Až od roku 2007 je s minimální mzdou spjata i mzda zaručená. Tehdy to bylo ale bráno jako sada minimálních finančních mzdových nároků. Jenže nyní už od minimální mzdy levicoví politici a odboráři zjevně žádají i důstojné živobytí − a to je dost jiný (a dražší) koncept.

Minimální mzdu tak nechme stoupat − byť jistě ne tak razantně, jak chtějí odbory −, ale zaručenou mzdu nechme na podnicích. Protože 15tisícová minimální mzda někde znamená až 30tisícovou zaručenou mzdu pro kvalifikovanou sílu. Rozsekněme to. Ať si zaručenou mzdu zaměstnanci vyjednají v kolektivních smlouvách.

Nedávno zesnulý génius mezi ekonomy Alan Krueger slavně prokázal, že růst minimální mzdy nemusí snižovat zaměstnanost. Ale to jistě nemluvil o Česku, kde na plošnou minimální mzdu je absurdně navázáno i povinné zvyšování už docela slušných mezd.