Odboráři dělají vše pro to, aby naplnili absurdní ekonomický vtip, že spravedlivá minimální mzda je ta, která dosahuje alespoň průměrné mzdy. Šéf odborářů Josef Středula chce naplno využít závěr konjunktury a ještě jednou výrazně zvýšit minimální mzdu. Ideálně na 15 tisíc.

Že je něco špatně, poznáme nejen z toho extrémního sprintu, kdy od roku 2014 do letoška se nejnižší výdělek zvedl o 4850 korun, tedy zhruba o 60 procent (to je dáno i naprostým arogantním nezájmem předchozích pravicových vlád o valorizaci).

Problém je ale vidět také z toho, že představy odborů i zaměstnavatelů se čím dál více rozjíždějí − odbory chtějí zvýšení o 1650 korun, zaměstnavatelé nasazují proto raději co nejníže na 700 korunách. Místo abychom se během konjunktury dopracovali k nějakému valorizačnímu vzorečku a osvobodili minimální mzdu od maxima politiky, zabředli jsme do sva­té války o minimální mzdu ještě více.

Co dělat? Pokud se politici, zaměstnavatelé a odboráři nedokážou shodnout na výši minimální mzdy a garantovat ji stabilní pro finanční plány firem alespoň na dva roky, tak ji radikálně překopejme. Až od roku 2007 je s minimální mzdou spjata i mzda zaručená. Tehdy to bylo ale bráno jako sada minimálních finančních mzdových nároků. Jenže nyní už od minimální mzdy levicoví politici a odboráři zjevně žádají i důstojné živobytí − a to je dost jiný (a dražší) koncept.

Minimální mzdu tak nechme stoupat − byť jistě ne tak razantně, jak chtějí odbory −, ale zaručenou mzdu nechme na podnicích. Protože 15tisícová minimální mzda někde znamená až 30tisícovou zaručenou mzdu pro kvalifikovanou sílu. Rozsekněme to. Ať si zaručenou mzdu zaměstnanci vyjednají v kolektivních smlouvách.

Nedávno zesnulý génius mezi ekonomy Alan Krueger slavně prokázal, že růst minimální mzdy nemusí snižovat zaměstnanost. Ale to jistě nemluvil o Česku, kde na plošnou minimální mzdu je absurdně navázáno i povinné zvyšování už docela slušných mezd.

Související