Existuje nový, zcela revoluční způsob, jak komunikovat s lidmi. A nebudete věřit, o jakou technologii jde. Říká se jí e-mail.

Zhruba těmito slovy začíná jeden z nejčtenějších článků deníku Wall Street Journal z minulého týdne. A ano, je to trochu vtip, ale zas ne tak velký. Posílání e-mailů je dnes možná poslední způsob, jak obejít nenasytné algoritmy firem jako Google či Facebook a sdělit cokoli přesně těm lidem, kterým chcete.

Zpočátku to vypadalo lákavě. Na rozdíl od klasických reklamních formátů nabídly sociální sítě něco zcela nevídaného. Možnost oslovit lidi, na které sice nemáte kontakt, ale kteří přesně odpovídají vašim představám. Ne kobercové bombardování, ale přesně zacílené chytré rakety.

Musela to být legrace, když Mark Zuckerberg a spol. pozorovali firmy, jak s potem ve tváři hromadí desetitisíce, statisíce či v některých případech i miliony fanoušků pro své stránky.

Jenže pak se ležérně zvedli ze svých kancelářských židlí, přistoupili ke knoflíkům, kterými se ovládá onen utajený a mytizovaný algoritmus (představuju si, že je má Zuckerberg ve své kanceláři hned vedle kávovaru, ale nechytejte mě za slovo), a pro firemní stránky je otočili do polohy "vypnuto".

Hotovo, konečná, šlus. Ať už máte fanoušků, kolik chcete, je to nakonec algoritmus, který rozhodne, kolik lidí váš obsah uvidí. Vy máte jedinou možnost: za každého uživatele si připlatit. Ejhle, ono to najednou začne fungovat. Ale dá se na tom postavit nějaká dlouhodobá strategie?

Upřímně řečeno, nedá. Protože vy nevíte, jak to bude fungovat zítra, za týden nebo za rok. Nejspíš to bude dražší. Nebo budete muset před každým napsáním statusu udělat kotrmelec. Kdo ví? Jste zcela v moci lidí, kteří chtějí to samé co vy. Vydělávat peníze. Ovšem oni je chtějí od vás. Což je nepříjemné.

E-mail je mnohem starší technologie, než si většina lidí myslí. Úplně první text poslali mezi dvěma počítači vědci na amerických univerzitách v říjnu 1969. Bylo to slovo "login" a povedlo se z něj poslat jen první dvě písmena. I tak se tato událost považuje za faktický počátek toho, čemu se až později začalo říkat internet.

Coby funkční internetová služba vznikl e-mail o dva roky později. Jejím "vynálezcem" byl počítačový inženýr Ray Tomlinson. A byl to on, kdo přišel s dodnes používaným formátem e-mailové adresy. Včetně zvláštního znaku @, pro který existují v různých jazycích různá slova. Od nudné předložky "v" v angličtině přes českého a slovenského "zavináče" až po "chobot" (dánština), "štrúdl" (hebrejština) či "žížalu" (maďarština).

E-mail se stal tím, čemu se říká "killer application", tedy službou, která najednou dala akademickému a málo pochopitelnému propojování počítačů smysl. Do příchodu webu to byla vlastně jediná rozšířená a prakticky použitelná služba. A to platilo i po nástupu webu a v jeho počátcích v 90. letech.

Nikdy nezapomenu na moment někdy po roce 2005, kdy jsem svým dětem, tehdy školákům, poslal jakýsi text e-mailem, a když jsem jim to řekl, rozesmály se a řekly mi: "E-mailem? Ale ten přece používají jen staří lidé. Jako ty!"

Vida − a dnes zažíváme cosi jako comeback. V době, kdy je najednou módní mazat si facebookové či instagramové profily, se vynořuje starý dobrý e-mail jako ideální způsob komunikace. A newslettery, před pár lety ještě vysmívané, coby efektivní marketingový nástroj.

Navrhuju chvíli počkat. Možná za pár let zase začneme psát papírové dopisy.

Související