Aktuální číslo časopisu Ekonom
Josef PravecHlavní brzdu české ekonomiky vidí ekonom Pavel Kysilka překvapivě v domácím školství. To podle něj připravuje mladé lidi spíše pro 19. století, a nikoliv na to, že byznys a celá společnost − pokud mají obstát v konkurenčním boji − musí předjímat trendy digitální epochy. Vyučovat se podle něj dá i způsobem, který nezničí iniciativu a touhu po vzdělání. "Před časem jsme chtěli dostat školáky na festival Smetanova Litomyšl. Tradičními cestami se nám to nedařilo. Když jsme přišli s tím, že si s sebou musí vzít mobily a prostřednictvím aplikace se podílet na průběhu koncertu, hodnotit, soutěžit, sdílet na sociálních sítích, nemohli jsme je naopak dostat domů," říká Kysilka. A nějak podobně by to mělo být ve školách, které musí učit sociálním dovednostem, jazykům, komunikaci mezi lidmi, spolupráci, prezentaci a vyhodnocování informací. Memorování nestačí. Proč? O tradiční levnou práci založenou na znalostech z postaru fungujících škol ztrácejí investoři v době nových technologií v Česku zájem.
Často říkáte, že Česko prožilo 25 úspěšných let a naše firmy uspěly ve světové konkurenci, avšak pokud chtějí prožít další podobně úspěšné čtvrtstoletí, musí se proměnit a projít transformací pro digitální věk.
Nejen digitální, ale kompletní transformací, která bude zahrnovat i jejich obchodní model, korporátní kulturu a leadership.
Pojďme si to rozebrat. Jaké vlastně byly důvody dřívějšího úspěchu?
Jednak to, že jsme si ponechali historickou zkušenost průmyslové země. Státy, které nechaly odejít průmysl do Asie, neudělaly dobře. Například USA, kde produkci jen horko těžko vracejí zpět. I výzkumu a vývoji se daří lépe tam, kde se vyrábí. A neplatí klišé, že jsme jen montovnou. Podíl hi-tech a vysoké přidané hodnoty je tu v rámci EU a OECD nadprůměrný.
Přesto byla očekávání veřejnosti ohledně ekonomiky větší.
Slabinou českého byznysu a průmyslu je, že jsme převážně subdodavateli pro německé, rakouské, francouzské či britské exportní firmy. Ty pomáhají rozvážet naše zboží po světě, současně však nechávají naše firmy žít na velmi nízkých maržích. Což vede k tomu, že Česko není tak bohaté, jak by si vzhledem k ekonomické výkonnosti zasluhovalo. Navíc domácí podniky často vlastní zahraniční investoři a i dividendy odcházejí pryč.
Nové technologie útočí na naše tradiční konkurenční výhody. Na levnou práci a výhodnou geografickou polohu.
A kde vidíte u domácí ekonomiky slabiny, na něž se musíme připravit?
Částečně plynou z finanční zranitelnosti. Aby ekonomika přežila hlubší krizi, jakou jsme zažili před deseti lety a jaká nás, i když snad v menším rozsahu, opět nemine, musí mít silné finanční rezervy. Podstatné ale je, že český úspěch spočíval v levné pracovní síle a blízkosti Německu. Jenomže to, co se v posledních pěti letech děje kolem nových technologií, útočí na tyto tradiční konkurenční výhody. Dochází k náhradě levné práce. Prostřednictvím robotů, umělé inteligence, blockchainu či 3D technologií. I tam, kde bych to ještě před rokem nečekal, je to realitou. Takže výhoda levné, disciplinované a relativně vzdělané pracovní síly se brzy rozplyne. Důležitou roli hrála i geografická blízkost Německu. S rozšířením technologií vzdálené komunikace, přenosem dat a informací v souvislosti s 3D a rychlým nástupem virtuální reality při komunikaci či v obchodě už zeměpisná poloha nebude mít dřívější význam.
Jak jsme na tom s digitalizací v Česku? Občas se říká, že stojíme až někde na chvostu.
Na chvostu v oblasti státní správy a samosprávy. Tam je v EU za námi pouze Rumunsko. Občanům to otravuje život, zatímco v jiných zemích s úřady komunikujete na obrazovce jedním kanálem s jedinou osobní digitální identitou. Když se ale podíváme na mezinárodní srovnání digitální zralosti českého byznysu, jsme na tom nadprůměrně. Najdete tu provozy, kde při rutinní výrobě není lidská ruka k vidění. Rovněž malé či začínající firmy pochopily, že digitál a kyberprostor neznají hranice a že z nich mohou udělat globální hráče.
Kde je tedy problém?
Zaostávání státní správy a samosprávy v digitalizaci má na byznys velice negativní dopad. Úřady potřebují desetitisíce lidí a vlády po roce 2000, včetně té poslední, vyluxovaly kvůli papírové byrokracii z trhu práce neuvěřitelné množství vzdělaných a kvalifikovaných lidí. A těch se nedostává v produktivní sféře. Když jsem byl v České spořitelně, odcházely nám paní z poboček se slovy: jdeme do státní správy, tam se nemusí tolik makat, i když tam budeme mít o něco míň. Dnes jdou s tím, že na úřadech dále nebudou muset tolik pracovat a současně si tam vydělají víc.
Zásadní potíž vidí podnikatelé ve vzdělávání, které podle nich tempu změn nestačí.
To úzce souvisí s tím, že domácí firmy už nemohou stavět na levné a disciplinované pracovní síle. V jedné londýnské právní firmě si spočítali, že 80 procent činnosti jejich právníků je rutina, a předali ji umělé inteligenci. Ty lidi si ale nechali a přeškolili je na právní poradce, kde odvádějí daleko vyšší přidanou hodnotu a mají i vyšší mzdu. Podobně jsem se v Česku setkal s řadou případů, kdy firmy nahradily lidi robotikou a umělou inteligencí při běžné práci a přesunuli je do prodejních a poradenských rolí. Tak aby pro klienty připravovali nová řešení a stali se rádci a průvodci. K tomu, abychom tento manévr zvládli, je však zapotřebí vzdělaných lidí. Tedy ucelený systém složený z veřejného i privátního vzdělávání a také sebevzdělávání. Ačkoliv jistě najdete mnoho výjimek, jsem k našemu veřejnému školství kritický. Stále připravuje mladou generaci pro 20. století nebo, bohužel, pro 19. století.
Co konkrétně tím myslíte?
Naše školství převážně stojí na biflování faktů. Trochu je to v pořádku, musíte mít v hlavě nějakou materii. Ale jen do jisté míry. Začínáme však hrozně zaostávat při výchově k sociálním dovednostem, schopnosti spolupracovat, vzájemně komunikovat, a to i v cizím jazyce. Či kooperovat s lidmi rozdílných kultur. To dohromady se pro byznys ukazuje jako rozhodující. Nebo aby žáci a studenti uměli vyhledat a vytřídit informace, aby rozpoznali ty, které jsou důležité. V tom naše školství selhává.
Zaostávání státní správy a samosprávy v digitalizaci má na byznys velice negativní dopad. Úřady pak potřebují desetitisíce vzdělaných a kvalifikovaných lidí a ti chybějí v produktivní sféře.
Takže zavést nové předměty a jiné utlumit? Hlavy studentů nejsou nafukovací…
Říkám, co potřebujete pro úspěch a sebeuplatnění v 21. století a čeho se nám nedostává. Recepty, jak to ve školách udělat, neznám. Přesto existuje řada příkladů. Třeba moderní školy, kde nenápadně učí dějepis, jazyk či matematiku a děti si vlastně ani moc neuvědomují, že se zrovna učí počítat, protože jde o kolektivní aktivitu, hru, soutěž, spolupráci. Spolupracují výborně s učitelem i mezi sebou navzájem, soutěží, sami si vyhledávají informace. Školy by měly přesouvat důraz od toho, co bylo důležité dříve, k tomu, co je důležité dnes a zítra. Nemělo by jít o speciální předmět, sociální dovednosti se musí rozvíjet při všech, integrovaně.
A nejde jen o školy. Potřebujeme přejít na systém celoživotního vzdělávání až do penze. Když mě robotizace a umělá inteligence nahradí v nějakém oboru a já postoupím o patro výš, kam zatím stroje nedosáhnou, je jen otázka času, kdy proniknou i tam. Celý život před nimi musím mít náskok, abych mohl vždy dělat to, co v dané chvíli technologie ještě nezvládnou.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
