Na vyhazov připraveni nejste

Stal se spoluzakladatelem první peer-to-peer pojišťovny v Česku, tedy pojišťovny, která vychází z principu sdílené ekonomiky. Dnes Marek Orawski tvrdí, že dříve žil ve virtuálním světě, že mu nedocházelo, o co v korporátní firmě přichází. Před osmi lety si však prožil šok. V České pojišťovně, kde strávil velkou část svého života a kde se vypracoval z řadového likvidátora na ředitele likvidace pojistných událostí a později byl dokonce členem dozorčí rady, dostal výpověď. V pětačtyřiceti letech začínal od nuly. Vůbec poprvé si zakládal soukromou e-mailovou adresu a musel se vyrovnat i s tím, že se z jeho života najednou vytratil řád.

Když člověka vyhodí po dvaceti letech z práce, navíc z vysoké manažerské pozice, co se v něm odehrává?

Bylo to zvláštní. Myslíte si, že jste na to připravená, ale nejste. Byla to směs různých pocitů, ne všechny jdou popsat. Ale hlavně to byly dvě věci - že se mi teď konečně otevřel svět a můžu dělat to, co jsem do té doby dělat nemohl, protože jsem musel "zařezávat" v korporaci. Na druhou stranu to byl pocit zrady, rozčarování a zneuznání. Projevovalo se to nejen na mé psychice, ale i fyzicky. Trvalo několik dní, než jsem se srovnal. Třeba jsem vůbec nedokázal sedět, spát nebo si číst, vůbec jsem se nedokázal soustředit. Během pár dní jsem zhubl několik kilogramů. Tělo se dostalo vnitřně do velkých obrátek. Něco podobného jsem nikdy předtím nezažil. Přišlo mi to stejné, jako když Brooks vyšel z vězení ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank. Korporace mi dala řád, o který jsem najednou přišel.

Není to trochu příliš, přirovnávat korporátní firmu k věznici?

Jsem určitě rád, že jsem skončil, sám bych toho nebyl schopen. I kdybych mohl, nebyl bych odešel, nevím proč. Byl jsem tam v době, kdy řada lidí na něco nadávala, ale nikdo nedal výpověď. Je to určitá jistota a možná i virtuální svět. Dneska mi přijde, že dost jednobarevný, a když žijete uvnitř, tak si neuvědomujete, že někde vedle vás je svět mnohem barvitější. Já jsem třeba hrozně rád, že jsem se po odchodu z korporátu seznámil se spoustou zajímavých lidí, které bych jinak nepoznal. V práci jsem se stýkal s lidmi zejména profesně, takže to byli kolegové z oboru. Byl jsem k zaměstnavateli velmi loajální, nevytvářel jsem si síť kontaktů, abych pak měl kam jít. Říkalo se o mně, že jsem jako paní Columbová, všichni znali mé jméno, ale nikdo mě neviděl.

Něco vás v té firmě ale muselo držet, když jste tam byl dvacet let...

Když jsem byl "uvnitř", měl jsem na ni jiný pohled než pak zvenku. Tehdy to byl celý můj svět, ve kterém jsem byl navíc úspěšný a respektovaný. Vydělával jsem relativně dost peněz. Ale byl jsem i naivní. Přátelské vztahy na pracovišti jsem považoval za skutečné, předpokládal jsem, že někdo ocení mou loajalitu k firmě.

Co se v tom roce 2010 přesně stalo?

Vyhodili mě, prakticky ze dne na den, bez nějakého konkrétního důvodu. Jenom proto, že se měnilo vedení a člověk, který nastupoval na místo generálního ředitele, mě tam nechtěl. Alespoň to je můj pohled. Ty snahy vyštípat mě tam byly už dřív. Měl jsem ale za sebou dobré výsledky a řekl bych, že jsem byl i oblíbený, takže to zase tak hladce nešlo. Po dobrém jsme se nedomluvili ani na mém odstupném, i s tím byly problémy. Potom nové vedení poslalo všem zaměstnancům veřejný dopis, kde mi děkovali.

Co bylo v tom mailu napsané?

Přesně nevím, ale obecné fráze. Že jsem pro firmu odváděl mnoho let dobrou práci a že mi děkují. Zaměstnancům tak bylo oznámeno, že po vzájemné dohodě odcházím. Vtipné bylo, že mi ten dopis ještě předtím, než byl všem odeslán, poslali ke schválení. Ještě mi dovolili, abych si mohl odnést věci v sobotu. Nechtěl jsem si vyklízet stůl, když byli všichni v práci. Takhle v klidu to pro mě bylo lepší.

Nezačal jste o sobě během toho uklízení nebo i později pochybovat?

To ani ne. Sice jsem neměl tušení, co budu dělat, ale tím, že jsem měl dost peněz, abychom mohli já i má rodina fungovat, nebylo to tak stresující. Taky jsem musel řešit spoustu praktických věcí, přičemž většina z nich pro mě byla naprostá novinka. Zaprvé jsem chtěl uspořádat rozlučku. Přede mnou to většinou nikdo nedělal, všichni se vytratili nenápadně. To mi přišlo hloupé a chtěl jsem se rozloučit. Nebylo to nic oficiálního, sešli jsme se na Pankráci v hospůdce Na půl cesty, což bylo i trochu symbolické. Stánek jsme úplně vypili. Přišlo několik set lidí, dokonce i kolegové ze zahraničí, bylo to skvělé.

Co řešení praktických věcí? Mobil, auto?

Tehdy jsem bydlel ve služebním bytě, tak jsem se musel i s rodinou přestěhovat. Služební bylo samozřejmě i auto nebo telefon. Trochu kuriózní byl fakt, že jsem do té doby neměl soukromý mail. Když jsem nastupoval do pojišťovny, maily se ještě nepoužívaly, takže jsem logicky měl svůj první mail až tam a pak už jsem měl vždy jen pracovní. Svou soukromou mailovou adresu jsem si založil až poté, co mě vyhodili, v pětačtyřiceti letech.

To všechno bez asistentek, které jste jako ředitel měl...

Asistentky jsem měl řadu let. Především spolehlivě filtrovaly telefonní hovory, takže mi nikdy nezvonil mobil od rána do večera. Stejné to bylo s maily. Pořizování věcí jsem zas tak neřešil, prostě jsem šel a koupil si telefon. Kdybych to začal zkoumat, asi bych si žádný nikdy nekoupil. Zvláštní bylo, že jsem se najednou ocitl na druhé straně toho telefonu. Když jsem se chtěl s někým sejít, dala mi jeho asistentka termín za měsíc. Já ale mohl už druhý den. Byl jsem překvapený, jak jdou ty věci pomalu.

Jak tehdy vypadal váš běžný den?

Vstal jsem a snažil jsem se dělat něco doma, což jsem nikdy dřív nedělal. Umyl jsem nádobí, vypral prádlo, dokonce jsem i žehlil nebo myl okna. Snažil jsem se být užitečný a pomoct manželce. Taky jsem experimentoval s vařením. Potom jsem si třeba četl nebo jsem se s někým potkal, buď na obědě, nebo jsme se večer sešli v restauraci. Jedna věc se hodně změnila. Začal jsem být rád sám, takže mi bylo doma lépe v pracovní dny, kdy tam nikdo nebyl, než o víkendu. Když jsem pracoval, měl jsem to pochopitelně obráceně. Na víkendy jsem se těšil. Další věc, která úplně ztratila smysl, byla dovolená. V korporátu se lidé často poměřují, kdo jede dál nebo kdo zažije větší dobrodružství. Najednou to bylo jedno. Podobné to bylo s golfem. Když jsem skončil s prací, říkal jsem si: to je fajn, budu mít čas hrát golf. Najednou to nemělo smysl, nevěděl jsem, proč bych to měl dělat. Přišlo mi, že některé benefity ztratily význam, že měly smysl, jen když jsem pracoval v té firmě. Když v ní nejste, přestanete řešit, jaký máte telefon, v jakém jezdíte autě. Dřív jsem tomu význam přikládal, minimálně jsem si říkal, v jakém autě bych chtěl jezdit. Dneska jsem radši, když jedu vlakem nebo autobusem.

Když jste překonal prvotní šok, měl jste představu, kde chcete pracovat?

Celé to přechodné období trvalo delší dobu a nemůžu říct, že bych to zvládl úplně bravurně. Práce pro mě byla důležitou součástí života, ale ostatní věci mi zůstaly. Především rodina, která mě podpořila a měla mě pořád ráda, i když jsem nebyl ředitel. A druhým pilířem, o který jsem se mohl opřít, byla víra. Jsem členem bratrské církve a tam se mnou taky mluví všichni pořád stejně a je jim jedno, jakou mám zrovna funkci. Kdybych tyto dvě věci neměl, bylo by to všechno o dost složitější. Občas mi v té době zavolali headhunteři, to mi dalo vždycky nějakou naději. Domluvili jsme si schůzku, ale u té to většinou skončilo. Až mi jeden z nich řekl, že jsem prakticky nezaměstnatelný, že mě nikde nevezmou na nižší pozici, protože budu vždycky ohrožovat šéfa, a vysoké pozice byly obsazené. Navíc pravděpodobnost, že by přijali člověka zvenku, byla malá. Pochopil jsem, že toto je pro mě uzavřená kapitola a že budu muset zkusit něco jiného.

Co vás napadlo jako první?

Přemýšlel jsem tehdy, že bych šel studovat architekturu, protože to je obor, který mám rád. Když jsem se o to začal zajímat, tak jsem zjistil, kolik bych se toho musel naučit, a už se mi nechtělo. Chvíli jsem také koketoval s myšlenkou, že bych pekl chleba. Vždycky mi vadilo, že je v Praze těžké najít dobrý chléb. Když přijedu na severní Moravu, odkud pocházím, tak tam je dobrý i po týdnu, tady se většinou nedá jíst už druhý den. Tak jsem si říkal, že bych se šel učit do pekárny nebo bych ten moravský chleba vozil do Prahy. Přemýšlel jsem nad jinou distribucí, než je ta klasická přes obchod. Líbila se mi představa, že by za mnou bylo vidět něco fyzicky. Když má manažer na vizitce napsanou nějakou pozici, není za ním vidět nějaká konkrétní hmatatelná práce. A všechno má trvání jen do dalšího reportu. Nebo mě třeba napadlo, že bych šel opravovat kola. Prakticky ale vždycky zůstalo jen u úvah, nic jsem nezačal realizovat. Nebyl jsem ničím tlačen, peníze jsem měl a zas tak moc mě žádný nápad nenadchl.

Po roce a půl jste ale přece jen zase nastoupil do korporace, tentokrát do Kooperativy. Proč?

Nastoupil jsem proto, že jsem dostal dobrou nabídku. A nic jiného jsem neměl. Tehdy jsem to netušil, ale zpětně vidím, že bylo důležité, že můj život zase dostal řád. Docházel jsem do zaměstnání, i když jsem tam neměl co dělat. Mým dnům to ale dalo řád. Měl jsem tak dost času přemýšlet nad tím, co dělat dál. Když jsem byl doma, tak jsem tohoto nebyl schopný.

A tam vznikl nápad založit První klubovou pojišťovnu?

Ano, ale to, že by bylo dobré v pojišťovnictví něco změnit, nabídnout klientům alternativu, jsem měl v hlavě už dlouho. Za ty roky v oboru jsem si moc dobře uvědomoval nedostatky, které systém má. Tím hlavním je, že v něm vlastně bojují tři skupiny proti sobě - pojišťovna, klienti a makléři nebo obchodníci. Ti sice berou peníze od korporace, ale hájí zájmy klienta. Každá z těchto skupin chce vyhrát a všechno to je zbytečně drahé. Když se podíváte na to, kolik se vyplácí z pojistek škod, což je smyslem toho všeho, je to poměrně malá část peněz. Většina se někde "ztratí". Už v korporaci jsem měl pocit, že by to šlo udělat líp. Začal jsem nad tím víc přemýšlet, kreslit si to a v momentě, kdy jsem na to přestal stačit, jsem přizval kolegy.

Věřil jste od začátku, že opravdu dokážete založit vlastní pojišťovnu?

Ten nápad byl stejně tak zajímavý jako nerealizovatelný. Vlastně se tomu všichni v okolí smáli, málokdo věřil, že bychom to dokázali. Na začátku mě prostě bavilo se tou myšlenkou zabývat, taky jsem nebyl úplně přesvědčený o úspěchu. Ale potvrdilo se staré známé pravidlo, že podnikání mnohdy není o nějakém geniálním nápadu, ale především o vytrvalosti. A tehdy jsem sám sebe překvapil. Vždycky jsem si myslel, že nejsem vytrvalý člověk, že nedokážu věci dotáhnout do konce. Tentokrát jsem byl ale donucený a povedlo se to. Změna byla i v tom, že když přišel problém, nesměli jsme se z něj začít hroutit. V korporátu to funguje tak, že když je problém, tak se ještě přifoukne, aby byl velký, protože poukázat na velký problém je záslužná činnost.

Hlavně jste tam ve vaší pozici měl na všechno lidi. Zvládal jste najednou veškeré papírování?

V podnikání jsem se musel vrátit na zem. Hlavně na začátku se stávalo, že bych některé věci moc rád přehodil na někoho jiného. Ale nebylo na koho. Měl jsem třeba úkol sepsat příkazní smlouvu, vytisknout, nechat podepsat oběma stranám, odsouhlasit si podmínky a uložit to do složky. Teprve když byla smlouva v té složce, mohl jsem říct, že je to hotové. Někdy to nebylo jen tak, protože se to celé zaseklo na tom, že nefungovala tiskárna. Když jsem byl ředitel, toto jsem opravdu neřešil. Mým úkolem bylo domluvit základní parametry a zbytek, veškerou administrativu, už dotáhl někdo jiný. Já jsem úplně na začátku dělal likvidátora škod, pak jsem byl hned ředitelem a měl jsem na starosti osm set lidí. Přeskočil jsem úplně operativu.

Jak dlouho trvalo získání licence od České národní banky?

Rok a půl. Žádost měla tři tisíce stran a opravdu to byla jednoznačně nejtěžší věc. Oproti tomu bylo získání nebo přesněji oslovení investora hračka. Prostě jsme napsali mail na info@rsj.com. Za dva týdny jsme seděli na schůzce se spolumajitelem firmy, kde jsme jim řekli svou představu. Smlouvu jsme ale podepisovali taky až za rok. Dnes má RSJ Investments v První klubové pojišťovně padesátiprocentní podíl.

Jak vaše pojišťovna tedy funguje?

Hlavní rozdíl je v tom, jak přistupujeme k penězům. Když si kupujete pojistku u korporátní pojišťovny, tak jí peníze odevzdáte, a když máte škodu, tak to za vás zaplatí. Vzniká ale problém, že peníze jsou už její, a vyplácí tak ze svého. Jejím cílem je vydělat, takže každá ušetřená koruna je dobrá. V tom našem modelu dáme všechny peníze na hromadu, vyplatíme škody a my si z toho vezmeme fixní, předem domluvenou částku za správu a agendu kolem pojišťovnictví a zbytek vám jednou ročně vracíme podle toho, kolik se spotřebuje na škody. Ve vašem zájmu je chovat se odpovědně, platíte to ze svého. Je to návrat k tomu, co fungovalo kdysi. Lidé se dávali dohromady, a když se někomu něco stalo, šlo to ze společných peněz. Ti lidé se do jisté míry znali, tady u nás to taky funguje tak, že můžete někoho doporučit. A u nás je to stejné, členy přibíráme na doporučení. Každý z nich od nás může kdykoli odejít, stejně tak my můžeme s každým smlouvu kdykoli ukončit.

Na co bych si měla dát pozor, když budu chtít pojistku?

Lidé si často sjednávají pojistky s nízkým limitem na drobné škody. To je velká chyba. Pokud se vám rozbije věc za pár tisíc, vy dostanete dva zpátky. To je fajn, ale zvládla byste to zaplatit i ze svého. Navíc ta pojistka bude zbytečně drahá. Pojistku musíte mít nastavenou tak, aby vám pomohla v závažné situaci, třeba když skončíte na vozíku, když omylem zapálíte sousedovi dům nebo když někoho srazíte autem. To jsou škody, které jdou do milionů, někdy i desítek milionů korun. Takže jde o velké částky. Druhá věc je, aby se člověk k něčemu neuvázal na dlouhou dobu. Každá životní etapa přináší něco jiného a pojistka na patnáct let nebude pokrývat vaše potřeby v každé době stejně. Je dobré to měnit nebo zrušit a uzavřít něco jiného.

Svou kariéru v pojišťovnictví jste začínal jako likvidátor škod. Vymýšleli si lidé často?

Samozřejmě že se mě lidé snažili oklamat a určitě se jim to i někdy povedlo, ale to už se nedovím. Dodnes si pamatuju třeba případy, kdy někdo poškozenému něco poradil v domnění, že na tom vydělá, ale bylo to přesně naopak. Jeden klient měl terénní auto, zkoušel s ním jezdit v kopcovitém terénu a převrátil ho na bok. Situace, kterou bychom nejspíš proplatili. Řidič se za to ale styděl a popsal to tak, že vyměňoval kolo, a když auto zvedal heverem, tak přepadlo. To ale nebylo likvidní a žádné peníze nedostal. Takže si vylhal historku, která nebyla pojištěná. Nebo si vybavuji případ jedné kuriózní nehody. V autě se za jízdy pohádali manželé. Zastavili a vyšli ven, paní ale sedla za volant, sešlápla plyn až na podlahu a vyrazila do svahu. Vší silou to napálila do betonové garáže, kde udělala obrovskou díru. Vidělo to hodně lidí, ale na místo velmi rychle přijel její právník. Byť to bylo úmyslné poškození vozidla, svědectví postupně mizela a my jsme to museli zaplatit.

Vraťme se na závěr zpátky k vám. Co byste poradil lidem, kteří se ocitli nebo ocitnou ve stejné situaci jako vy a přijdou o práci?

Záleží, jestli máte nebo nemáte peníze. Když ne, je to jasné, prostě si musíte rychle najít práci. Jinak je hodně důležité, aby si člověk v časech dobrých vytvářel finanční rezervu na časy zlé a aby byl připravený na to, že i když se mu momentálně daří, může to rychle skončit. A to z jakéhokoli důvodu.