Když chcete kvečeru najít v Dymokurech majitele rodového hospodářství Tomáše Czernina, nejspíš byste ho marně hledali uvnitř zámku. S větší pravděpodobností bude sedět na některém z posedů v okolních listnatých lesích a pozorovat zvěř.
Lesy přirostly vystudovanému stavebnímu inženýrovi ze zděděných majetků asi nejvíc k srdci. Máloco mu udělá větší radost, než když může vzít svého border teriéra Jerryho a vyrazit mezi stromy. Nezůstává ale jen u procházek a pozorování. Tomáš Czernin je známý jako zanícený lovec i mimo šlechtické kruhy.
Nejstarší syn Theobalda (Děpolda) Czernina a Polyxeny, rozené Lobkowiczové, patří mezi urozenými k nejznámějším tvářím. Nepochybně i díky tomu, že se angažuje v politice. Jednak na místní úrovni jako místostarosta Dymokur a od loňska také jako senátor za TOP 09. Své statky prý ale Tomáš Czernin nezanedbává. Dokonce expanduje, letos přikoupil v sousedství živočišnou výrobu. A věří, že jeho synové budou jednou v hospodaření v Dymokurech pokračovat.
Narodil se v Plzni, ale dětství prožil v Krušných horách. Vystudoval stavební průmyslovku a následně Stavební fakultu na ČVUT. Po restitucích se s otcem pustil do oprav dymokurského zámku, který používalo ministerstvo vnitra jako sklad zbraní. Má dva syny a dvě dcery. Otec Theobald zemřel před dvěma roky.
Kolik lesů, polí a rybníků v Dymokurech obhospodařujete?
Lesů máme 1550 hektarů, rybníků 170 hektarů a 800 hektarů polí.
Jsou rentabilní všechny tři části, nebo třeba zemědělství dotuje rybníkářství?
Rentabilní jsou všechny, díky vzájemné symbióze. Například ryby krmíme nejméně kvalitní pšenicí, kterou bychom špatně prodávali, a rybám je to jedno. Zvěř v lese zase krmíme ječnou zadinou, to je vlastně odpad z ječmene. Především ale mám jiné cash flow, než obyčejně zemědělci mívají. Tržby za ryby jsou na přelomu roku, z lesa v prvním a druhém kvartálu, obilí se pak prodává v létě a na podzim. Většina zemědělců po žních prodá úrodu a na jaře si musí půjčit na osivo a ostatní vstupy, vše pak opět splácejí úrodou.
A čím jste nejvíc? Lesníkem, rybníkářem, nebo zemědělcem?
Myslím, že tím vším dohromady. Původně jsem pracoval jako stavební inženýr ve Vídni, kam jsem v roce 1990 přišel za manželkou. V lednu 1992 mi otec volal, že už mě potřebuje v Dymokurech. Nejdřív jsem v létě přijel já, měsíc po mně manželka. Znamenalo to pro mě úplně nový svět. Hospodaření mě hned vcuclo, začalo mě to bavit. Ale přece jen, tehdy ještě probíhaly restituce. Když bylo vráceno všechno, otce spravování majetku ohromně zaujalo a musím říci, že mě nepustil úplně ke všemu. Vrhl jsem se tedy na myslivost, protože to byla jediná oblast, kde jsem mohl rozhodovat sám. V tom ostatním jsem otci tak nějak sekundoval. Často jsem také chodil na různá nepříjemná jednání, protože otec neměl rád konflikty.
Vrhl jsem se na myslivost, protože to byla jediná oblast, kde jsem mohl rozhodovat sám. V ostatním jsem sekundoval otci.
Takže jste trávil nejvíc času v lese?
Les jsem pochopil rychle. Je to symbol tradice. Zkrátka že nemáme žádné zásluhy na tom, co sklízíme, ale dědíme to po předcích. A podobně že z toho, co sázíme, o co pečujeme, už nebudeme mít užitek my, ale další generace. Z hlediska byznysu se toho ale dnes nejvíc točí v zemědělství.
Nečekal bych, že zemědělství bude rentabilnější než prodej dřeva…
V zemědělství se všechno točí rychleji. Naší hlavní dřevinou je dub, pro něj jsou tady ideální podmínky. Ale člověk to musí brát tak, že z toho, co utrží za dřevo, se skoro polovina musí vrátit. Podle zákona máme povinnost do dvou let zalesnit všechny vytěžené plochy. Dub se těží nejdříve ve sto letech, častěji až ve sto dvaceti. Roste přitom pomalu. Smrkům, které rostou mnohem rychleji, se tady nedaří.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 70 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později