Co si spočítáme na Babišově pokladničce? Že podporuje socialistický sen ČSSD

Pokladnička se rozhodně lépe hodí na prosté kupecké počty nad ekonomickou situací v roce 2016. A výsledek pana ministra rozhodně nepotěší. Rozpočet pro příští rok, který Babiš prosadil, je rozdavačný a neúměrně málo restriktivní. Vtip spočívá v tom, s čím v trojčlence na pokladničce pracujete: zda s naplánovanými rozpočtovými rámci, nebo skutečnými výsledky rozpočtů. Při prvních počtech na pokladničce div nezabliká "Babiš, krotitel dluhů".

Proti naplánovanému schodku 100 miliard nyní prosadil 70 miliard deficitu. To je slušná úspora. Jenže nic takového neexistuje mimo excelové tabulky ministerstva. Reálně deficit rozpočtu za rok 2015 skončí mezi 60 až 70 miliardami korun, a tedy příští rok plánujeme vyšší deficit při velmi slušném předpokládatelném růstu někde pod třemi procenty HDP. To je zcela nepřijatelné. V takové situaci by se měl umořovat dluh, aby se neprodražil za časů horších. Levice by měla chtít deficit nad 50 miliardami. Pravice pod 50 miliardami. Nic takového se však neděje.

Když už tedy Babiš nechce umořovat dluh, měl by oněch "rezervních" 20 miliard využít na smysluplné věci. Bohužel však místo toho jen podporuje socialistický sen ČSSD. Sečtěte tříprocentní zvýšení mezd státních zaměstnanců a nabírání nových lidí pod služební zákon a dojdete ke zvýšení běžných výdajů o 31 miliard. "Běžné" v tomto smyslu znamená mzdy, provozní výdaje či nejrůznější dotace.

Na pokladničce by však oněch 20 miliard zbytného deficitu nemělo jít eráru, ale když už ne na umoření dluhu, tak do dlouhodobých reforem. Dvě desítky miliard je už slušný polštář, se kterým se dají rozjet systémové změny. Bohužel o něco takového vláda rozhodně zatím nejeví zájem.

Dobrým příkladem je důchodový systém. Průběžný pilíř důchodů je deficitní, a i kdyby nebyl (jako že to se dlouho nestane), tak všechny mezinárodní organizace nás varují před příliš malou diverzifikací penzijních příjmů. V překladu: jsme v důchodu závislí takřka zcela na státu. Vláda Petra Nečase se pokusila o vytvoření druhého pilíře soukromého fondového spoření, ale nejenže neuspěl. Tato vláda ho ještě s hurónským křikem zcela zbytečně povalila. Nemáme tedy nic.

Teď se nebavme, který další pilíř je nejlepší pro české reálie. Ale Babiš má navrhovat svůj rovný důchod, ČSSD zaměstnanecké fondy či opoziční pravice opět fondové spoření. A 20miliardový polštář by mohl pokrýt počáteční náklady reformy.

Nebo zdravotnictví. Ministr Svatopluk Němeček má díru v rozpočtu, protože se zrušily zdravotnické poplatky, což byl nesmysl, a dále tak veřejné pojištění dotuje místo drahých operací běžně dostupné léky na rýmu. Zároveň prosadil prudké zvýšení platby na státního zaměstnance, takže je jen otázkou času, kdy ČSSD začne prosazovat vyšší zdravotní pojistné. To není dobrá kombinace.

Místo toho by po již zapomenuté reformě Tomáše Julínka měla vláda přijít se svou vizí pojistných plánů a skutečnou konkurencí pojišťoven. Prostřednictvím malusů a bonusů by pojišťovny mohly vymýtit z českého zdravotnictví to příšerné plýtvání a permanentní nedostatek peněz. 20 miliard by na rozjezd zdravotnické reformy mohlo stačit.

Samozřejmě že reformy by si zasloužily i další sektory. Nebyla by od věci daňová reforma, kde by leitmotivem bylo snížení vedlejších nákladů práce a případné přenesení výběru vyššího inkasa do majetkových či jiných daní. Aby to tak nebolelo, finanční polštář by se opět hodil.

Nebo školství. Tváříme se, že konečně jsme na prahu inkluzivního školství, reformy krajského školství či terciárního školství. Ale někdo musí zaplatit speciální asistenty, vysoké školství nikdy nebude fungovat bez chytře vymyšleného školného. I na to by se hodila nějaká ta miliarda z rozpočtu.

Pointa je ale stále stejná. Nelze reformovat vše, je nutné začít s něčím a mít na to dost financí. Což je možné jen za dobrých časů. A ty jsou bezpochyby nyní. Tak vysoký růst s tak slušným výhledem jsme měli jen v půlce 90. let a pak několik let před krizí. Kombinujeme udržitelné státní finance, velmi nízkou nezaměstnanost... a odkládané reformy.

Pokud se nerozhodneme pro rychlé umoření dluhů, aby je nemusely platit naše děti, pak je naší povinností pro ně alespoň reformovat sociální stát do takové podoby, aby se nezhroutil a neimplodoval v bludném kruhu čím dál vyšších výdajů a čím dál vyšších daní. To každému soudnému člověku musí vyjít na Babišově plastikové pokladničce. A je škoda, že to vládní elita odmítá vzít na vědomí.