Po měsících hrátek a her s ohněm a jen týden poté, co řečtí voliči odmítli podmínky záchranného balíčku ve výši 7,5 miliardy eur, přišel rychlý konec. Političtí lídři eurozóny se domluvili, že začnou vyjednávat o mnohem větším balíku, v hodnotě 86 miliard eur, téměř poloviny řeckého HDP. Tato dohoda bohužel prozrazuje zjevné odhodlání Evropy zopakovat si tutéž tragédii v budoucnu.

Ekonom přes SMS

Pošlete do úterý 22:00 SMS ve tvaru: EKONOM JMENO PRIJMENI ULICE CP OBEC PSC na číslo 90211 a časopis Ekonom Vám doručíme až domů. Více zde.

Cena SMS služby včetně doručení výtisku je 49 Kč vč. DPH. Službu technicky zajišťuje ATS Praha.

V posledních pěti letech už do pokladen řecké vlády a tamních komerčních bank nateklo od oficiálních věřitelů, jako je Evropská centrální banka a MMF, nebetyčných 344 miliard eur. Po šesti měsících téměř neplodných vyjednávání se však dostavila únava a začaly prázdniny; s konkrétními podmínkami pro novou záchranu Řecka se nikdo nepáral. Přestože Evropský nástroj finanční stability 3. července oficiálně prohlásil Řecko za zkrachovalé, lídři eurozóny jen dál hrnou problém insolvence před sebou. 

Nejnovější dohoda zastavila, nebo alespoň pozastavila doposud největší krizi eurozóny, která vyvrcholila bezprecedentním obdobím antipatií, odsudků, ponižování, obtěžování a vydírání v Evropě. Řecko jen o vlásek uniklo odchodu z eurozóny.

Dřívější řecký ministr financí Janis Varufakis přiznal, že po nástupu do úřadu se souhlasem premiéra Alexise Tsiprase svolal skupinu, která se tajně sešla s cílem připravit zavedení paralelní měny a převzetí řecké centrální banky - v podstatě odchod z eurozóny. I německá vláda byla připravena přijmout, co se zdálo nevyhnutelné. Kdyby francouzský prezident François Hollande za zády německé kancléřky Angely Merkelové neporadil Řecku, jak vyjednávat, události mohly nabrat úplně jiný směr.

Urputná pře uvnitř Euroskupiny (složené z ministrů financí zemí eurozóny) nejenže napjala vztahy mezi členskými zeměmi měnové unie, ale také vyvolala pnutí uvnitř národních vlád. Mnozí evropští lídři jsou stále zranění a lížou si rány. Měli by ale situaci využít i k přemítání o tom, co se stalo a proč.

Zachraňovat euro není totéž co zachraňovat evropský projekt

Rozepře vyplynula z pokusu nadřadit politiku zákonitostem ekonomie. Dogma neomylnosti a nevratnosti každého kroku tvůrců evropských politik směrem k integraci se střetlo s realitou. Evropu v budoucnu čeká řada takových sporů, bude-li u svých dluhových problémů nadále uplatňovat přístup, který použila v řeckém případě. K zásadní chybě došlo v dubnu a květnu 2010, kdy soukromé věřitele Řecka nahradili věřitelé veřejní - v podobě ostatních členských států eurozóny.

Pravidla byla porušena, ale jestli rozhodnutí sanovat zachránilo euro, se teprve uvidí. Zajisté zachránilo řadu komerčních bank, jejichž expozice vůči řeckému státu byla do prvního čtvrtletí roku 2010 podstatná. Řecké vládě půjčily nejvíc řecké banky (29 miliard eur), následovány bankami francouzskými (20 miliard eur), německými (17 miliard eur) a americkými (4 miliardy eur). Sanace také zachránila ECB, v rozsahu, ve kterém fiskální úvěr nahradil část úvěru od ECB v systému Target, který se vršil od začátku roku 2008. Tehdy řecká ekonomika čelila náhlému zastavení přílivu soukromého kapitálu a řecká centrální banka financovala celý deficit běžného účtu země dodatečným refinančním úvěrem ze své lokální elektronické tiskárny.

Jenže zachraňovat banky není totéž co zachraňovat euro. Navíc zachraňovat euro není totéž co zachraňovat evropský projekt. Sanační rozhodnutí z roku 2010 proměnilo běžný komerční spor mezi věřiteli a dlužníky - který nastává, když dlužníci nedokážou splácet - ve spor mezi suverénními státy. To vybičovalo nevraživost mezi evropskými národy a dodalo munici radikálním stranám všech barev.

Bez socializace dluhu poskytnutého v záchranných balíčcích by Varufakis či kdokoliv jiný v čele řeckého ministerstva financí musel vyhlásit insolvenci a pak čelit soukromým věřitelům z řady zemí. Vlády těchto zemí by se pak cítily nuceny zachránit vratké banky pomocí peněz jejich daňových poplatníků.

Proč Řecko dluhy nikdy nezaplatí? Možná i proto, že Rumunsko je zaplatilo, a trpělo - čtěte ZDE

Řecko má stejně daleko k Bruselu jako k Moskvě. Evropa ho nechce ztratit - čtěte ZDE

Ovšemže záchrana místních bank by nebyla procházka růžovým sadem. Ušetřila by ale Evropu podívané na to, jak na sebe vlády členských států vzájemně cení zuby. V roce 2008 Německo zachránilo Hypo Real Estate a v roce 2011 Belgie, Francie a Lucembursko sanovaly banku Dexia. Jak tyto případy ukazují, úklid před vlastním prahem mohl proběhnout bez většího pozdvižení či alespoň bez rozdmýchávání mezinárodního napětí.

Vždy, když se na obzoru objeví odpisy, banky a jejich mediální převodová kolečka předpovídají katastrofu. Rozechvělí politici pak obvykle couvnou a vženou do nesnází své daňové poplatníky. Víc než 180 suverénních krachů, k nimž došlo od roku 1945, ale neuvrhlo země neschopné splácet do propasti. Naopak, zpravidla získaly čerstvý začátek. Nebezpečí, jimž teď Evropa čelí v důsledku socializace dluhů, jsou skutečně mnohem větší než hrozby, jež představovala pouhá potenciální finanční krize.

Ponaučení, které je třeba si z řeckého debaklu vzít, je v tom, že eurozóna musí co nejdřív vyvinout postupy pro suverénní insolvence, jimiž předejde tomu, aby se prostřednictvím mutualizace dluhu věřiteli staly ostatní státy. Pokud si národní vlády Evropské unie chtějí v krizi vzájemně pomáhat, měly by jednostranně poskytovat humanitární pomoc, bez podmínek a bez nutnosti splácet.

Hans-Werner Sinn, profesor ekonomie a veřejných financí na Mnichovské univerzitě
© Project Syndicate 2015
www.project-syndicate.org

Související