K mé dosavadní bilanci bezpochyby přispělo obrovské štěstí, ale možná také skutečnost, že se při jízdě dívám na silnici před autem a do zpětných zrcátek.

Současné radarové orgie českých měst a obcí však vedou především k tomu, že řidiči jezdí s očima přilepenýma na tachometru, případně se rozptylují ustavičným sledováním, zda někde ve výšce nad vozovkou neslídí kamery. Stalo se totiž módou vybírat sankce i za téměř symbolické překročení limitu.

Ačkoli mě štvou agresivní psychopati, kteří na člověka, jenž po městě jede předepsanou padesátkou, zezadu vztekle poblikávají, nemyslím si, že bezpečnost na silnicích zvýší les dalších omezujících značek spojený s vymáhání pokut za to, že někdo na zcela přehledném a liduprázdném úseku překročil limit o 11 kilometrů.

Spíše mám dojem, že se úřady a městská policie nyní intenzivně snaží naplnit pokladny, přičemž výsledky budou kontraproduktivní.

Nad dosud nezávislým rozhodováním radnic, kde rychlost ještě více omezit, by určitě měla existovat nějaká supervize. Jinak skončíme jako za první republiky: Ta měla až do roku 1932 zdánlivě nesmírně přísná omezení (45 kilometrů za hodinu na otevřené silnici a 15 kilometrů v obci), ale také hodně nehod.

Související