Tažení proti hazardu naráží na lidskou přirozenost. Hráči opustí automaty a vrátí se ke kartám

Vláda se rozhodla zkrotit rozbujelý hazard, rozhlédla se po Evropě a nechala sepsat přísný zákon, který má v první řadě zatočit s výherními hracími automaty. Po delší době jde o radikální krok, na který se lze s ohledem na osudy tisíců léčených a desetitisíců neléčených gamblerů a jejich rodin dívat se sympatiemi.

Avšak dobrý úmysl obvykle nevychází. Celosvětovým trendem je už řadu let přesun hazardu na obtížněji kontrolovatelný internet, a navíc si lze představit otevírání černých heren, takových, které po obdobném přitvrzení vyrostly nejen na Ukrajině či Maďarsku, ale například také ve Francii.

Vůbec není jisté, zda platí základní předpoklad, že jakmile bude mít hráč k automatu o něco dál než v minulosti, zcela rezignuje, vezme děti a půjde s nimi utrácet za zmrzlinu nebo za nové knihy. Spíše se posadí v nejbližší restauraci k půllitru, protože něco takového je jeho naturelu bližší.

Bude mít i jiné možnosti. Vždyť za pozdního socialismu, kdy se toho o hracích automatech mnoho nevědělo, se v téměř každé hospodě hrály karty. Pochopitelně o peníze. Vzduchem létaly stokoruny, což s ohledem na tehdejší výdělky nebylo nijak málo.

V široko daleko vyhlášených kavárnách či naopak utajovaných hernách šlo už tehdy o podstatně více. Za večer se daly prohrát desetitisíce. A úřady byly bezmocné a tvářily se, že nic takového neexistuje. Což se nakonec, velkou oklikou, může vrátit.

Hrálo se a hrát se bude

Nejhůř se tak bude vládě bojovat s lidskou přirozeností. Hráčská vášeň kombinovaná s touhou po rychlém zbohatnutí je odvěká. Hry staré tisíce let našli archeologové už na vykopávkách v Egyptě a v Mezopotámii.

Z té nedávnější historie si můžeme připomenout velkého karbaníka a českého barokního kavalíra, hraběte Františka Antonína Šporka. Poté, co mu jednou v Karlových Varech šla karta, tak alespoň v rámci pokání nechal z peněz vyhraných na jiných aristokratech postavit skvostnou kapli.

Jiným takové štěstí nepřálo. Ve vesnických kronikách je zapsána řada případů, kdy se kvůli hazardu prodávala jednotlivá panství. Šlechtu kopíroval prostý lid, takže také sedlák mohl v 19. století přijít o grunt, když na trhu, místo aby za prodanou krávu hned koupil vysněnou harmoniku, usedl v krčmě na chvilku ke kartám.

Na druhé straně jsou dodnes k vidění domy, které si v dobách první republiky nechali postavit falešní hráči, kteří v Praze po léta obírali důvěřivé amatéry.

Takové chování se odsuzovalo, občas i postihovalo, ale i tak zůstávalo, přes nasazení mravokárců, náboženských horlivců, revolucionářů či asketických podnikatelů, trvalou součástí života. Podobně jako alkohol nebo erotika.

Člověk není stroj a ne vždy dělá jen to, co je pro něj a jeho blízké podle studií odborníků nejlepší. Zejména když jej drtí frustrace, která je v postindustriálním a zde navíc postkomunistickém světě na vzestupu.

Samotné hazardní firmy roztáčející ohromné peníze také budou tvrdým soupeřem, který si, jak svědčí tlak Bruselu na liberalizaci internetového sázení, dokáže svůj byznys ohlídat. O mnohém svědčí už fakt, že loterijní zákon patřil po pádu komunismu k prvním normám, které v někdejším Československu, ještě před transformační legislativou, poslanci schválili. 

Vše dohromady dělá nad jinak jistě bohulibým tažením za očistu republiky od hazardu veliký otazník.

- Proč se vláda odhodlala k tvrdému postupu proti hazardu?

- A jaké to může mít následky?

Odpověď najdete v hlavním tématu aktuálního čísla týdeníku Ekonom. Přečíst si ho můžete i na iPadu a iPhonu, tabletu Samsung a dalších zařízeních se systémem Android.