Poslanecká sněmovna se na podzim poprvé v novém složení zabývá zákazem kouření v restauracích. Doposud všechny předchozí pokusy skončily nezdarem jeho zastánců. Není třeba dělat si iluze o motivacích, které minulé garnitury politiků vedly k tomu, že zákaz vždy šikovně shodily pod stůl; daleko pravděpodobnější je jejich podlehnutí lobbingu, než libertariánské názory.

V debatě o zákazu nicméně zaznívá mnoho argumentů, které jsou někdy pomýlené, nefér či minimálně sporné a je dobré o nich diskutovat. Které to jsou a v čem jejich spornost spočívá?

1) Kouření zakázaly všechny civilizované země

Hned na začátek se podívejme na jeden z nejčastěji zmiňovaných a zároveň argumentačně nejslabších trumfů zastánců zákazu kouření v restauracích. Spočívá v tvrzení, že Česko je téměř poslední zemí v Evropě, která kouření v restauracích nezakázala, a proto nepatří mezi civilizované státy. Musí ale většinový názor být tím správným?

Zejména dnes, několik let od začátku drtivé hospodářské krize způsobené mimo jiné naprosto nezodpovědným a hazardérským chováním politiků mnoha z těchto civilizovaných západoevropských zemí (i za Atlantikem) je nasnadě, že vše západní, "vyspělé" a většinové nutně nemusí být následováníhodné.

Ostatně už maminky dětem na podobnou argumentaci říkají: "A kdyby celá třída vyskočila z okna, tak ty vyskočíš taky?" Je prostě faktem, že chování většiny neimplikuje jeho správnost a není opravdovým argumentem (i když je často používán).

 

2) Právo na čistý vzduch v restauraci

Oblíbené je také tvrzení, že každý člověk má právo na návštěvu restaurace, kde mu kuřáci nikotinovými a dehtovými exhalacemi neznepříjemňují život a nepoškozují zdraví. Ten je ale také velmi sporný: nic jako právo či dokonce nárok na návštěvu restaurace totiž neexistuje - nejde o žádnou garantovanou službu. Tudíž nemůže existovat ani právo na návštěvu nezakouřené restaurace (i když není vyloučeno, že evropské elity i takovou absurditu jednou do stále bobtnající množiny lidských práv skutečně zařadí).

Omylem je také srovnávat zákaz kouření v restauracích s jinými veřejnými prostory, třeba s nemocnicemi, úřady, autobusy a vlaky nebo dokonce školami. To všechno jsou totiž instituce, kde člověk v případě jejich návštěvy v drtivé většině nemá na výběr.

Je proto logické a správné, aby na takových místech, kde je návštěva nevyhnutelná a nemá alternativu, byly jeho zdraví či citlivý čich chráněny. Restaurace ale takovým případem není: každý si může vybrat, jestli a do jakého podniku půjde.

 

3) Zákaz kouření je jako kontrola hygieny

Velmi často se argument o svobodě podnikání, kterou by zákaz kouření omezil, setkává s protiargumentem, že hospodští si už dnes beztak nemohou ve svých podnicích dělat, co chtějí, ale musejí dodržovat celou řadu omezení a pravidel - typicky třeba pravidla hygienická. Kouření je prý totéž.

Tato logika ale pokulhává. Kontrola dodržování hygienických předpisů je totiž ochranou spotřebitele v tom smyslu, že dohlíží na věci, které sám host podniku nemá šanci zjistit. Jelikož nemůže nakouknout do kuchyně, zda tam nepobíhají švábi, ani zkontrolovat lednice, jestli se v nich neskladují zkažené potraviny, nastupuje regulace a kontrola. Jinak řečeno, do restaurace vstupujeme v dobré víře, že nás kuchař neotráví jídlem, ale sami to předem nemůžeme ověřit, a proto nás chrání regulace.

Při vstupu do dveří kuřáckého podniku (a často i pár kroků před ním) ale každý člověk s fungujícími smysly sám jasně ucítí a uvidí, že vešel mezi nenáviděné nikotinisty. Navíc - už dnes musejí restaurace povinně na dveřích uvádět, zda se v nich smí, nebo nesmí potahovat z cigarety. Je tedy na vůli každého člověka, zda dobrovolně do takové místnosti vstoupí.

Budeme-li pokračovat v paralele s hygienou - pokud by restauratérovi stačilo místo dodržování hygienických předpisů na dveře pověsit ceduli s nápisem "Podáváme guláš ze zkaženého masa", jistě by si také lidé návštěvu dvakrát rozmysleli. A pokud ne, bylo by to čistě jejich riziko. S kouřením nejde o nic jiného.

 

4) Zákaz kouření restauracím pomůže

Za jeden nejdrzejších argumentů pro zákaz kouření lze považovat odkazování na údajné zahraniční studie, které prý potvrzují, že restaurační byznys v zemích s plošným zákazem nejenže neklesá, ale naopak se zvedá. Proč? Za prvé, v drtivě většině takto argumentující lidé žádné studie nepředloží.

Za druhé, důvěryhodnost studií může být diskutabilní a jejich výsledek zhusta závisí na tom, kdo a s jakým očekáváním je zadává. A konečně za třetí, tento argument považuje hospodské za idioty, kteří svou neprozíravostí a neochotou dobrovolně předělat svůj podnik na nekuřácký poškozují sami sebe, a proto je nutné jim to vysvětlit. I kdyby tomu tak bylo - co je komu do toho?

Majitelé hospod do svého podnikání investují nemalé sumy peněz, vrhli se do gastronomie za určitých podmínek. Nyní jim je chce někdo (kdo často o nástrahách podnikání nemá ani potuchy a sám si chlebíček podnikatele nikdy nevyzkoušel) změnit, a ještě je bohorovně poučovat o tom, že na jeho konání dobra vydělají?

To opravdu nelze nazvat jinak než drzostí a pohrdáním soukromým podnikáním. Pokud totiž hospoda navzdory studiím po zákazu kouření zkrachuje, následky ponese jen a pouze majitel, nikoliv ten, kdo mu do byznysu kibicoval.

 

5) Kam s dětmi na oběd?

Souhlasit bez výhrad nelze ani s námitkou některých lidí žijících v menších městech či obcích. Ti s oblibou konstatují: občas, třeba o víkendu bychom rádi zašli do místní restaurace na oběd. Ale nemůžeme, protože s dítětem v zakouřené místnosti sedět odmítáme a nekuřácká hospoda ve vsi není.

Pomineme-li už jednou zmiňovaný fakt, že návštěva nezakouřené restaurace není lidským právem (co kdyby ve vsi nebyla restaurace vůbec žádná?), je tato argumentace sobecká.

Hostinský si totiž (většinou) umí dobře spočítat, na jakou klientelu se má zaměřit, aby vydělal. Pokud provozuje svůj podnik v malé vesnici, velmi často se mu nejvíce vyplatí spoléhat na místní štamgasty chodící na pivo pravidelně. Velká část takových klientů ale kouří, a tak jim vyjde vstříc. Kdyby měl pocit, že mu více vydělají rodiny s dětmi, jistě by se jim přizpůsobil.

Výsledkem zákazu kouření u tohoto typu podniků tak klidně může být nikomu nevyhovující stav, kdy hospodský zkrachuje, protože nepravidelné občasné rodinné obědy ho neuživí a o část štamgastů kvůli zákazu přijde. A tak nebudou mít kde hrát karty ani pravidelní pijani, stejně jako si rodina po zákazu kouření bude muset dál o víkendech vařit doma sama.

 

6) Ochrana zaměstnanců - nekuřáků

Někteří zastánci plošného zákazu restaurací místo argumentace pohodlím zákazníků odkazují na rizika, která práce v zakouřeném prostředí představuje pro zaměstnance. Měli bychom prý chránit jejich zdraví a zajistit jim bezpečné podmínky na pracovišti.

Jenže ani zaměstnání číšníka nebo servírky není nucenou prací a každý svéprávný člověk ucházející se o místo v kuřáckém podniku si jistě je vědom, co to s sebou přináší. Existuje mnoho nejrůznějších profesí, kde je zaměstnanec vystaven škodlivým podmínkám. Co raději diskutovat třeba o příplatcích za práci v kuřáckém podniku či jiné kompenzaci?

Sečteno podtrženo, argumenty pro plošný zákaz jsou často poměrně vratké a neexistuje zásadní důvod, proč by vedle sebe nemohly existovat restaurace obou typů. Nekuřácké podniky ostatně vznikají rychlým tempem samy od sebe, lidé mají stále větší výběr. A když už chce stát do této oblasti zasahovat, proč to nedělat pozitivně - třeba formou daňového či jiného zvýhodnění provozovatelů nekuřáckých podniků, které by je ke změně motivovalo?

Rostoucí počet státních zákazů ve všech oblastech je hrozivý. Ještě horší je zjištění, jak mnoha lidem stále větší zásahy úředníků a politiků do jejich životů nevadí - či je dokonce schvalují. Vývoj ve "vyspělých, civilizovaných" západoevropských zemích přitom ukazuje, že zákazem kouření v restauracích boj šiřitelů obecného dobra a blaha lidí proti jejich vůli nekončí.

Následuje třeba boj proti tučným a sladkým jídlům, nové daně pro "nežádoucí" komodity, regulace stále většího okruhu lidských činností. Osobní zodpovědnost za vlastní život a zdraví se zatím postupně vytrácí.

 

Disclaimer: Autor tohoto komentáře sice kouří, poslední rok ale do kuřáckých podniků téměř nechodí. Přizpůsobil se kolegům-nekuřákům a navíc objevil kouzla posezení v nezakouřeném lokálu: vítá mnohem menší kocovinu následující den, stejně jako fakt, že nemusí veškeré oblečení větrat na balkoně. Přesto by si nikdy nedovolil vnucovat toto své zjištění jiným kuřákům, a už vůbec si netroufá mluvit do podnikání hospodským.

Související