Také jsme si nějak nepadli do oka s profesorkou, takže katastrofa byla na světě a po zásluze jsem málem propadl. Jenže někdy v 17 letech mi došlo, že se čtyřkou na maturitním vysvědčení bych nakonec mohl maximálně chodit chytřejším kolegům pro svačinu. Takže jsem se, byť s obrovskou nechutí, mnohé doučil, zvláště pak Puškina.
O životě a díle tohoto velkého básníka bych dodnes mohl asi tak hodinu plynně konverzovat. Bohužel jsem tuto schopnost v Moskvě nikdy nevyužil, ale ze spaní dosud občas recituji Evžena Oněgina či dopis vyhnancům na Sibiř. Především mi však v paměti utkvěla Puškinova skromná báseň o tom, že si vztyčil památník.
Ty úderné verše se určitě museli naučit i mnozí dnešní podnikatelé. V povědomí jim patrně straší, že by také po nich mělo něco monumentálního zbýt. Nějaký ten do nebe se tyčící pomník, nejlépe růžový barokní palác s gotickými věžemi, renesančním bazénem, secesními garážemi a románskými hradbami. A protože o podnikání už píšu přes 22 let, nemohl jsem si nevšimnout, že někteří budovatelé těchto hrdých památníků časem opustili čestnou rubriku „podnikatel týdne“ a přemístili se do virtuálních rubrik „podvodník měsíce“ a „krach roku“.
Naštěstí lze nalézt také opačné příklady. Například v Jizerských horách jde o takzvanou Prezidentskou chatu, kterou Dalibor Dědek, zakladatel a šéf jablonecké společnosti Jablotron, nechal citlivě restaurovat v prvorepublikovém duchu.
Podobných vkusných „pomníků“ skutečného úspěchu jsme na našich cestách po restauracích a hotelech českých podnikatelů, o nichž si můžete přečíst v aktuálním dvojčísle Ekonomu, potkali celou řadu. Společné je jim to, že se neroztahují zpupně po úrodné půdě, nýbrž jsou citlivě zasazené do krajiny či do ulic historického města, a netouží ohromit, nýbrž často „pouze“ zvelebují dílo předků.
Příběhy restaurací bohatých Čechůnajdete v hlavním tématu nového dvojčísla týdeníku Ekonom, které vychází ve čtvrtek 3. července. Přečíst si ho můžete i na iPadu a iPhonu, tabletu Samsung a dalších zařízeních se systémem Android.