Při pohledu na večerní oblohu na narudlý Mars vysoko nad jižním obzorem si lze vzpomenout na neuskutečněné plány na expedici na tuto planetu.

Nejde přitom o žádné velké fantazie, ale o docela reálný scénář, který se bohužel nenaplnil. Letos k Marsu mohli odstartovat Američané, alespoň podle představ prezidenta George Bushe staršího, který před více než dvaceti lety takový projekt veřejně podpořil.

Tisícitunová kosmická loď na jaderný pohon se měla sestavit na oběžné dráze kolem Země a dopravit k cíli šestici astronautů. Náklady tehdy specialisté NASA odhadli na 250 miliard dolarů.

S odchodem zmíněného prezidenta z funkce ambiciózní projekt padl, kongresmani se zalekli stanovené sumy. Přesto, pokud by se výdaje rozložily v čase, šlo by ročně o částku srovnatelnou s tím, co vydala americká armáda po světě na klimatizaci svých stanů.

Místo letu, který by v publicitě nepochybně překonal výpravu na Měsíc, právě NASA začíná testovat velký padák; s ujištěním, že ten jednou v budoucnu umožní měkké přistání na rudé planetě.

Rozdíl mezi neuskutečněným a právě uskutečňovaným plánem je ale očividný a jde o důkaz, že vesmír, bez ohledu na řadu opačných prohlášení, vůbec není prioritou. Současně však platí, že i tak USA na výzkum vesmíru a na kosmonautiku stále vydávají násobky toho, co ostatní velmoci či Evropská unie.

Je škoda, že argument, že lunární program Apollo přispěl k rozvoji technologií a nakonec se náklady na něj vrátily, dnes zjevně nestačí.

Nejde navíc jen o samotné poznání. Západní civilizace totiž byla v minulých pěti stoletích hnána dopředu i touhou objevovat nové světy. Ta se někam vypařila a je docela možné, že i tahle absence vyššího cíle se stala jednou z příčin dnešní postmoderní únavy.

Související