Polovičatá sázka na penzijní fondy je u ledu a do velké míry oprávněně. Nedávní reformátoři, kteří takové řešení prosazovali, si nechtěli připustit, že tolik obdivované fondy, ať v Nizozemsku či USA, rostly a sílily jen za časů mohutného ekonomického růstu, tedy době, kdy nejen akcie, ale i státní dluhopisy byly zárukou vysokých výnosů.

 

To ale teď, kdy doznívá celosvětová recese a Západ je pod tlakem konkurence nových ekonomik, nepřichází v úvahu. Fungovat to už nemůže ani v případě, kdy by se takových fondů ujal stát a provozoval je s menšími náklady než soukromý sektor. Chybí mu totiž startovací kapitál.

 

Přitom se taková možnost nabízela. Po pádu komunismu, v okamžiku, kdy se rozjížděla privatizace, se mezi tehdejšími poslanci, a zejména mezi "osmašedesátníky", debatovalo o možnosti, že se výnosy z prodeje státního majetku naplní fond, který by získané stamiliardy korun kapitalizoval a z něhož by se nyní přispívalo na penze.

 

Tento nápad v politické vřavě o podobu ekonomické transformace zapadl, peníze šly jinam, a tak každá česká vláda stojí před neřešitelným úkolem: jak v době, kdy v rodinách klesá počet dětí, nebo rodiny ani neexistují, zajistit lidem do budoucna slušné důchody. Nikdo neví, jisté je pouze to, že naděje na existenci silného penzijního fondu, který by reálně pomohl, je nenávratně pryč.

 

Související