Pán české koruny

Bankéř Jaroslav Preiss a Živnostenská banka, finanční centrum meziválečného Československa, patřili neodmyslitelně k sobě. Preiss by se bez ústavu, který po 20 let vedl, nestal šedou eminencí domácího hospodářství. Banka by bez jeho dravosti nikdy nevybudovala impérium, jakési ekonomické jádro státu, které zahrnovalo bezmála polovinu průmyslu.

Zprvu společně určovali hospodářskou politiku nového státu a i později ji podstatným způsobem ovlivňovali. Názory, zda to tak bylo dobře, se liší. Podle některých to v době revolucí a hyperinflace v sousedním Rakousku a Německu přineslo tolik potřebnou stabilitu. Jiní tvrdili, že se podniky za jejich dusivé dominance nezmodernizovaly a nedokázaly se přenést přes Velkou hospodářskou krizi.

Bez ohledu na to byl bankéř tvrdým a schopným podnikatelem i příkladem v Praze tradičního sepětí byznysu s politikou. Jaroslav Preiss, nazývaný podle míry sympatií buď bankéřem první republiky, nebo žralokem od Prašné brány, také nastavil laťku, o jejímž překonání se současným domácím finančníkům může jen zdát.

Novinář, který to dotáhl daleko

Jaroslav Preiss byl novinářem, který to ze žurnalistů píšících o ekonomice dotáhl nejdále. Začínal v Národních listech a burcoval v nich domácí podnikatele, aby se nebáli německé a vídeňské konkurence. Pomáhal i při jejich organizaci do zájmových svazů. V roce 1904 nastoupil jako redaktor týdeníku Finanční noviny, týdeníku Živnostenské banky, kde psal například o zakládání akciových společností. O tři roky později díky stykům s probouzejícím se českým byznysem převzal funkci ředitele hypotečního a průmyslového oddělení.

Na vznik samostatné republiky byla Živnostenská banka připravena. Už proto, že měla reálné peníze. Preiss jako ekonom se totiž po vypuknutí 1. světové války zasadil, aby ústav nevkládal peníze do nejistých válečných půjček. Byl dokonce kvůli tomu zatčen. Zachránila ho však amnestie císaře Karla I.

Preiss se po návratu z vězení v roce 1917 jako hrdina odboje stal vrchním ředitelem banky. V září příštího roku už připravoval hospodářský program nové republiky, která byla vyhlášena o měsíc později. Jeho plány, které téměř ve všem braly na zřetel zájem banky, se vyplnily. Ekonomika se vyhnula socializaci, došlo na oddělení koruny od rakouské měny a její zpevnění. Přišla také nostrifikace, rozsáhlá nacionalizace financí i průmyslu. Ta se stala o to snadnější, že podniky na území Československa byly administrativně odříznuty od vídeňského kapitálu, který nahradila Živnostenská banka.

Ta získala podíl ve druhém největším finančním ústavu - České eskomptní bance (orientované na německou a židovskou klientelu) - a hlavně si během pěti let vybudovala mohutný koncern. Jaroslava Preisse začali s obdivem nazývat kapitánem domácího průmyslu: jeho impérium zahrnovalo například těžební a ocelářské firmy jako Českou obchodní společnost, Báňskou a hutní společnost a Poldinu huť, strojírenský gigant ČKD, o jehož vznik ze tří podniků se Preiss zasadil, a Righofferovy závody. Rovněž velké chemičky v čele s vysoce ziskovým Spolkem pro chemickou a hutní výrobu, ale i oděvní a nábytkářské závody nebo cukrovary. V roce 1929 šlo o 66 velkých a středních podniků.

Nebylo to ani složité: pokud firmy chtěly úvěry, musely bance nabídnout podíl na svých akciích. V době poválečného rozvratu s takovými návrhy často přicházely samy. Pomáhala navíc silná koruna, která zahraničním zájemcům zdražila české akcie, zatímco výkup majetkových účastí z rukou vídeňských bank byl levný.

Preiss na velkolepou expanzi dohlížel osobně. Proto ke všeobecnému překvapení odmítl křeslo ministra financí. Přenechal ho svému příteli a do té chvíle právnímu poradci Živnostenské banky Aloisi Rašínovi, na něhož se mohl ve všem spolehnout. I později bankéř rozmisťoval na důležité úřady své lidi. Augustin Novák a Bohdan Bečka se stali správci státní kasy, ministry obchodu zase Ladislav Novák a Jan Dvořáček. Rovněž guvernérem Národní banky byl až do roku 1934 přívrženec deflační politiky Vilém Pospíšil. Vesměs šlo o zástupce vrcholového managementu mocné banky. Všechny je nominovala pravicová národní demokracie, kde se setkávala většina domácích průmyslníků a finančníků. Preiss její vedení ponechal svému někdejšímu ochránci Karlu Kramářovi, z pozadí ji ale ovlivňoval, protože platil mnoho jejích účtů.

Preiss udělal dojem i na levicového prezidenta Tomáše G. Masaryka. Ten ho považoval za prvotřídního národohospodáře a během prvních let se s ním často radil. Jak o ekonomice, tak o svých vlastních financích. Později, kdy jejich vztahy kvůli rozdílným pohledům na politiku ochladly, se oba alespoň respektovali.

Souboj s Englišem

Preiss vycházel ze zásady, že co je dobré pro Živnostenskou banku, je dobré pro celou republiku. Zprvu, dokud okolní země svíral poválečný chaos, byla jeho politika silné koruny úspěšná. Zajistila stabilitu, za které domácí podniky mohly začít vyrábět a postupně, v dobách konjunktury, růst.

Později ale přinášela těžkosti. Podtrhoval to fakt, že Preiss při úvěrování zůstával při zemi. Dokonce řada firem z jeho impéria si musela půjčovat jinde, zejména pokud šlo o odvážnější projekty. Navíc silná koruna výhodná pro banku jako největšího věřitele v zemi srážela exportní podniky. Sílila proto kritika, že se kvůli Preissovi ekonomika nerozvíjí tak rychle, jako například v sousedním Německu.

Faktem je, že v té době do světa prorazil jen Tomáš Baťa. O tom, že na poli technického vybavení bylo co dohánět, svědčí statistický údaj z roku 1925, kdy ještě Živnostenská banka určovala hospodářskou politiku. Zatímco hodnota strojního parku na obyvatele představovala v USA 126 zlatých marek a v Německu 29 marek, v Československu to bylo necelých 14 marek.

Preissovým protihráčem na hospodářském poli se stal ekonom a mnohonásobný ministr financí Karel Engliš. S pomocí agrárníků, nejmocnější pravicové strany první republiky, bránil dalšímu posilování koruny. Na rozdíl od Preisse, který už jako novinář s obdivem psal o tvrdých podnikatelích, jako byli ocelář Andrew Carnegie či těžař Cecil Rhodes, se Engliš nestavěl nepřátelsky k zásahům státu do ekonomiky a ani rozpočtové deficity nepovažoval za takové zlo.

Tvrdě se střetli za hospodářské krize. Preiss byl spojen s tradičním těžkým průmyslem, který hledal odbytiště především doma, a s bankou, které silná koruna na účtech stále vynášela. Engliš se naopak zasazoval o živnostníky, malé podniky a exportní průmysl. Vynutil si proto v roce 1934 výraznou devalvaci koruny, na níž vydělali i agrárníci, kteří tímto způsobem zamezili dovozu levných potravin.

Živnostenská banka nakonec také nezchudla. Krizi přestála bez větší úhony mimo jiné i proto, že na vysoký úrok půjčovala státu a neposkytovala žádné investiční úvěry, i když to mezi podnikateli vyvolávalo zlou krev. Navíc si u ní, protože ji doprovázela pověst ostrova finanční stability, ukládali peníze bohatí sedláci a aristokraté, když je předtím vybrali z menších bank. Preiss se také dokázal postarat o výnosné obchody. Měl dobré konexe, a to i tam, kde to nikdo nečekal. Když se "jeho" ČKD ucházela o dodávku tanků pro československou armádu a hrozilo, že kontrakt získá konkurenční Škodovka, pozval si k sobě národohospodářského redaktora Jiřího Hejdu, který měl blízko k vrchnímu veliteli branné moci Edvardu Benešovi. Ten po krátké rozmluvě s bankéřem předložil prezidentovi zcela nové argumenty, a zakázku najednou získala ČKD. Hejda do něj pak za odměnu nastoupil jako generální tajemník.

A proč Preiss za Benešem nezašel sám? Neměl ho rád, protože po léta podporoval Anglo-Pragobanku, která měla pomoci Živnostenskou banku zatlačit do patřičných mezí.

Milovník obrozeneckých malířů

Ačkoli Preiss často mluvil o nutnosti odříkání, sám příkladem pro úspory rozhodně nebyl. Patřil mezi nejbohatší Čechy a dával to okázale najevo. Jeho roční příjem v úspěšných letech dosahoval 12 milionů korun a skládal se nejen z platu, ale i z podílu na zisku banky a tantiém za členství ve správních radách koncernových podniků. Příjmům odpovídaly výdaje, které neomezoval ani v krizových letech, což budilo nenávist veřejnosti a levicových politiků.

Pořizoval si statky, stavěl vily, kupoval obrazy. Vlastnil akcie, velký činžovní dům a několik usedlostí. Ve 30. letech si dal vybudovat vilu Na Hřebenkách, kde měl cennou sbírku obrazů vlasteneckých malířů. Nejvíce si cenil krajinek Josefa Navrátila, měl ale slabost také pro malby od Mikoláše Alše, Josefa Mánesa či Maxe Švabinského. V kuloárech se s obdivem mluvilo nejen o jeho knihovně se 40 tisíci svazků, ale i o rozsáhlé sbírce pornografie, kterou znalci kladli hned na druhé místo v Evropě.

Zajížděl na vepřové hody, rád hrál golf, kde promýšlel i realizoval některé obchody, lovil vysokou a pořádal doma taneční večery. Na dovolenou jezdil do hor a na francouzskou Riviéru, ačkoli z duše nesnášel tamní socialisty a jejich předsedu Léona Bluma.

Bankéř byl ovšem i štědrým mecenášem. Přátelil se s herci, podporoval literáty Jakuba Demla a Svatopluka Machara, posílal peníze rodině zavražděného Aloise Rašína a přispěl k vybudování výstavní síně Mánes a Národního technického muzea. Velké peníze ho stála apanáž pro tři dcery z prvního manželství a občasná pomoc a dary příbuzným.

Pikantní bylo, že i když Preiss byl po celý život českým na-cionalistou, a někdy dokonce odmítal do převzatých podniků v pohraničí, například v Ústí nad Labem, přijímat německý management, příbuzní ze strany jeho matky byli sudetští Němci.

Podivný obchod století

V roce 1938 se Preiss, který prodělal těžký zápal plic, vzdal postu vrchního ředitele a zůstal jen šéfem správní rady. Z této pozice ale ještě organizoval "obchod století", při němž Živnostenská banka koupila Mosteckou společnost a Severočeské uhelné doly. Spolu s jejich produkcí čtyř milionů tun se těšila na monopol na trhu s hnědým uhlím. Obchod se uskutečnil jen díky strachu židovských uhlobaronů, rodiny Petschků, kteří s předstihem prchali z dosahu nacistů.

Petschkům banka v červenci vyplatila 350 milionů korun a psalo se o tom po celé Evropě. Nebylo ale co slavit. O tři měsíce později se doly ocitly na území, které nacisté v Mnichově odtrhli od republiky. A zastoupeni Dresdner Bank donutili Živnostenskou banku doly prodat do německých rukou, a to hluboko pod cenou. Za pouhých 200 milionů. Nakonec se jich zmocnil koncern nesoucí jméno Hermanna Göringa.

Preiss to vše viděl vlastní optikou. Mnichovskou katastrofu podle něho zavinil prezident Beneš orientací na západní spojence a SSSR. Řešení proto viděl v nastolení autoritativního režimu, likvidaci parlamentarismu a dohodě s Berlínem. Aktivně o to ale nijak neusiloval, důrazněji se neucházel ani o prezidentský úřad, ačkoli se jeho jméno mihlo mezi kandidáty.

Po okupaci v roce 1939 definitivně pochopil, že se s nacisty dohodnout nelze. Ti ho okamžitě vyhodili z vedení svazu průmyslu a Preiss se pak postupně vzdával míst ve správních radách koncernových podniků Živnostenské banky. Musel současně přihlížet, jak v nich získávají rozhodující slovo lidé dosazení okupační mocí.

Samotná banka si udržela samostatnost, díky rozptýlenosti jejích akcií ji bylo obtížné germanizovat, musela ale financovat německé zbrojení. Dostala i druhé jméno: Gewerbebank. Preisse třikrát vyšetřovalo gestapo, v roce 1942 musel zaplatit pětimilionovou pokutu za nedovolený nákup většího množství másla. Konec války dožil v ústraní a věnoval se včelaření a chovu ryb.

V květnu 1945 úřady obnovené republiky nechaly bývalého velkobankéře zatknout. Společnost se posouvala doleva a Preiss se stal obětním beránkem, symbolem podnikatelských elit, které se, jak tvrdilo dobové mínění, nedokázaly postarat ani o stát, ani o jeho obyvatele.

Podle národněsocialistického ministra vnitra a Benešova spolupracovníka Prokopa Drtiny bankéřovým proviněním bylo, že koncem 30. let, v době narůstající nacistické hrozby, šířil defétismus. Konkrétní obvinění však chybělo, a tak ho nakonec, přes odpor komunistického místopředsedy vlády Klementa Gottwalda, jako zlomeného starce propustili. O dva dny později, v dubnu 1946 zemřel. Tou dobou byla Živnostenská banka už půl roku znárodněná.

Josef Pravec

Jaké firmy řídil Jaroslav Preiss

Předseda správní rady
- Český akciový hypoteční ústav
- Novák & Jahn
- Prodejna sdružených československých železáren
- Odra, a. s. průmyslu minerálních olejů
- A. s. pro zpracování draselných louhů
- Československá továrna na látky dusíkaté
- Česká továrna na umělé hedvábí systém Elberfeld
- Thonet-Mundus, československé továrny na nábytek z ohýbaného dřeva
- Cukrovary Schoeller
- Pojišťovna Moldavia-Generali
- Securitas, pojišťovna

Místopředseda správní rady
- Česká obchodní společnost
- Báňská a hutní společnost
- Železárny Žandov
- Škodovy závody v Plzni
- Spolek pro chemickou a hutní výrobu
- Akciové závody Jan Hernych a syn
- Ružomberské textilní závody Mautner
- Česká cukerní společnost
- Česko-rumunská komisionářská společnost

Zdroj: Finanční elity v českých zemích 19. a 20. století.

Preiss narýsoval hospodářskou politiku Česko-slovenské republiky ještě za monarchie.
Tak velké průmyslové impérium měla Živnostenská banka na vrcholu konjunktury v roce 1929.

66 podniků

44 mil. Kč
Takového čistého zisku dosáhla Živnostenská banka v době největších úspěchů v roce 1928.

Mým krédem je práce, iniciativa a spořivost.

Jaroslav Preiss (uprostřed) se znal téměř s každým. Vlevo Karel Čapek, vpravo prezident T. G. Masaryk.

Prvním ministrem financí se stal Preissův spolupracovník Alois Rašín. Podle bankéřových pokynů zavedl českou korunu a uskutečnil nacionalizaci domácích bank a průmyslu.

Bankéř Jaroslav Preiss se ve 20. letech zasloužil o vznik konglomerátu ČKD, po plzeňské Škodě druhého největšího strojírenského podniku.

Foto: ČTK/František Drtikol, Wikipedia, Wikimedia, archiv

Nejslavnější podnikatelé
Příští týden bude seriál pokračovat příběhem Ferdinanda Porscheho.