I šéf luxusního hotelu musí stěhovat nábytek

Letos na jaře Jiří Gajdošík se svým obchodním partnerem Vladanem Hájkem rozjel firmu Asten Hotels, s níž chce vybudovat středoevropskou síť takzvaných butikových hotelů. Ty se vyznačují menší velikostí, rodinným prostředím, ale prvotřídními službami. "Hosté by se v něm měli cítit podobně, jako když vejdou do módního butiku," popisuje Gajdošík příznačně ve své pracovně v Pařížské ulici v Praze.

Jak vznikl nápad pustit se do budování sítě hotelů?

Původní myšlenku mi vnukl jeden z hostů v hotelu Le Palais. Přišel za mnou a svěřil se mi, že udělal velkou hloupost, že si otevřel hotel. Sice to byl šéf velké nadnárodní firmy, ale neměl tušení, jak je hotelnictví náročný byznys. To je často mikromanagementová záležitost. Ale v Česku nenašel nikoho, komu by ten hotel mohl svěřit do správy.

Takže převezmete řízení hotelu v problémech a znovu ho postavíte na nohy?

Ano. Dosadíme nového ředitele a jeho prostřednictvím se ujímáme provozu. Zajišťujeme kompletní chod hotelu včetně obchodní stránky. Za to si bereme jednak podíl z obratu, jednak určité procento ze zisku. Což je motivace, abychom udělali co největší provozní zisk. Pro klienty, jako jsou například komplex Chateau Mcely nebo pražský hotel Alchymist, řešíme jen prodejní záležitosti pro určitou klientelu.

Proč jste po odchodu z Le Palais nezaložil vlastní hotel?

Soukromý hotel je obrovská finanční zátěž. O tom jsem zatím neuvažoval. Je ale docela možné, že se k něčemu takovému časem přiblížím.

Produkují české hotelové školy dostatečně kvalitní absolventy, nebo si je hoteliéři musejí vychovávat sami?

Gastronomických a hotelových škol je v Česku sice hodně, ale myslím si, že kvalita u velkého počtu z nich není velká. Studentům by prospělo, kdyby v rámci studia měli mnohem větší praxi i na místech, která pro ně vůbec nejsou pritažlivá. Já jsem včera uklízel 10 pokojů, takže vím, o čem mluvím.

Jak jste se k úklidu dostal?

Rozjíždíme hotel ve Špindlerově Mlýně, což znamená, že třeba i třikrát jdeme a přestěhujeme v každém pokoji kompletně všechen nábytek, dokud si nejsme jisti, že se host při vstupu bude cítit dobře. Tohle vyhrnutí rukávů studenti moc neznají, ale podle mě to prostě jinak nejde. Navíc i pro ostatní zaměstnance hotelu je dobré, když vidí, že i nejvyšší management má ruce. Se stěhováním souvisí i největší faux pas, které jsem zažil. Když jsem uváděl na pokoj monackého prince Alberta, čekal jsem s ním před výtahem. Pak se otevřely dveře, a tam stála matrace, kterou v tu chvíli převážel náš technik. Nic hrozného se nestalo, Albert to přešel s úsměvem, já úplně ne.

POKRAČOVÁNÍ ROZHOVORU NAJDETE V NOVÉM VYDÁNÍ TÝDENÍKU EKONOM, JEHOŽ SPECIÁLNÍ DVOJČÍSLO VYŠLO VE ČTVRTEK 20. PROSINCE.