Slovensko se řítí do záhuby, Česko je řízené lépe. Trnka otevřeně o odchodu z vlasti, politickém tlaku i možném prodeji Esetu

Pětašedesátiletý Miroslav Trnka odpovídá na otázku, jak se má, svým typicky tichým a klidným hlasem: „Nebylo by na místě si stěžovat. Na druhou stranu, vzhledem k mému věku už přicházejí takové ty všelijaké bolesti.“

Myslí tím fyzické bolesti, protože – jak vzápětí jeden ze zakladatelů úspěšné slovenské kyberbezpečnostní firmy Eset s úsměvem dodává – z těch duševních už se dostal. „Už se snažím své vnitřní já trochu kontrolovat,“ říká.

To jste dřív neuměl?

Byl jsem workoholik, míval jsem úzkosti z toho, že jsem nebyl v práci. Stávalo se mi, že jsem z dovolené hned první den utekl zpátky do firmy, zkrátka jsem to nedokázal vydržet. Systematicky jsem na tom ale pracoval, takže teď už mě to nerozhodí. A stejně už bych teď nedokázal každý den makat tak, jak jsem byl dříve zvyklý.

Spousta úspěšných lidí na sebe také bere jakousi vnitřní odpovědnost za stav světa a za to, co se v něm děje. Od toho se dokážete oprostit?

Stav světa mě trápí. Podle mě musí každého zdravého člověka. Spousta věcí, které se teď dějí, jsou docela vážné. Ale dokážu se od toho odpoutat, dokážu si to racionalizovat. Když v něčem můžu pomoct, tak pomůžu. Když ne, tak to vypustím. Je to moje psychohygiena. Je potřeba ji mít, jinak by se z toho člověk zbláznil.

Co vás na současné geopolitické situaci trápí nejvíc?

Řeknu asi poněkud překvapivou věc, kterou ale považuji za důvod tohoto stavu. Jsem například zastáncem myšlenky, že velký vliv na to, jak vypadá současná politika, mají sociální sítě. Říkám to i kvůli tomu, že je sleduji relativně zblízka i z technologického pohledu. Můj syn má firmu Gerulata, která se zabývá analýzou internetu a sociálních sítí. Vidím ty informační toky, vidím to množství dezinformací, které se valí na lidi, a vidím, že je to záměrné. Není to jen tak, že jsme dali lidem možnost mluvit nebo diskutovat a ono to nějak dopadlo. Ne, to jsou prostě plánované útoky na společnost. A jsem přesvědčený o tom, že je to taková trochu demontáž demokracie. Vždycky se říkalo, že politická kultura v těch starých, zavedených demokraciích přinese větší odolnost vůči tomuto fenoménu, ale ukazuje se, že to není tak úplně pravda. Soustředěnému útoku neodolají ani zavedené demokracie typu USA, to je jasně vidět. Na druhé straně je potřeba se na to dívat racionálně a určitě i takto velmi těžká situace přinese něco dobrého.

Co třeba?

Možná nějakou rekonstrukci Evropské unie a možnosti budovat lepší společnost. Já osobně jsem vždycky EU chápal spíše jako kulturní projekt, ne jako ekonomický. A podle mě se lidstvo opravdu potřebuje naučit spolu komunikovat, vycházet a organizovat se. Takže jsem velký fanoušek EU a moc mě těší, že jsem se toho dožil. Ale na druhé straně to všechno má své dětské nemoci a jako u každé snahy jsou tam i negativa, která je potřeba pomalu odstraňovat.

Používáte sociální sítě?

Kdysi jsem si založil Facebook, protože jsem chtěl být v bližším kontaktu se zaměstnanci. Tak jsem si je všechny přidal do přátel. Osobně si myslím, že pro vedoucího pracovníka je to velmi důležité, protože firma není nic jiného než lidé. Čím lépe ty lidi znáte, tím lépe s nimi dokážete komunikovat a najít si lepší přístup ke každému – pokud o něm víte, co ho těší, co ho trápí a tak dále. Kvůli tomu mi to připadalo jako dobrý nápad. Ale od začátku jsem tam viděl jistá negativa toho, jak je Facebook nastavený. Má v sobě zásadní filozofické chyby a ty se projevují. Věci se zhoršují. Mám i nějaké přátele, kteří pracovali nebo pracují ve Facebooku, a musím říct, že i ti zaměstnanci vidí, že ta společnost už upřednostňuje zisk před dobrým působením na společnost.

Dá se jim ale taková věc zazlívat? Koneckonců, je to firma stavěná na profit.

Podle mě dá, protože když se někdo nechová slušně, tak je lidskou přirozeností mu to vytknout. Tyto sociální interakce máme ve společnosti proto, abychom spolu dokázali fungovat. Čili přirozeně trestáme neetické chování i za cenu obětí. Na to existují vědecké výzkumy, které to prokazují. Takže když se nám zdá, že to, co ta firma dělá, je neetické, máme plné právo to kritizovat. To je v pohodě. A upřímně si myslím, že majitelé těchto sociálních sítí opravdu nejsou v postavení, že by trpěli hlady. Takže ta etická stránka je namístě.

Teď jsou to tři roky, co jste se přesunul do Prahy. Jak byste je zhodnotil?

Byl to velmi dobrý krok. Ukázalo se, že to bylo opravdu správné rozhodnutí, i když to mnozí přátelé nechápali. Dnes mi všichni dávají za pravdu, protože útoky se opravdu stupňovaly. A je to vidět i po mém odchodu – moje nadace Zastavme korupci zažívá eskalaci útoků, které jdou až do fáze fyzického ničení majetku a podobných věcí. Tomu všemu bych byl vystavený i já, kdybych tam byl. Nadace je teď bohužel v první linii a schytává to nejvíc. Ale tak to prostě je.

Foto: HN – Lukáš Bíba

Bylo to tak daleko, že jste se musel bát o život?

Asi ne. Nejsem paranoidní nebo nějak bázlivý člověk. Ale bál jsem se, že se nebudu cítit dobře. A víte, jak to s nadsázkou říkám – mám podezření, že tento život, který žiju, může být můj poslední. A proto má každá hodina velkou cenu. Nechci si ji prostě kazit, když nemusím.

Česko-slovenské prostředí je do velké míry propojené. Oslabily ty útoky po vašem přesunu do Prahy?

Oslabily. Myslím si, že i ze strany těch pachatelů bylo vidět, že jsem to bitevní pole opustil. Takže to výrazně pokleslo.

Po vašem odchodu ze Slovenska vás následovaly i některé významné firmy, například herní společnost Pixel Federation, v jednu chvíli to vypadalo na větší exodus...

I mezi mými známými bylo hodně majitelů firem, i velmi úspěšných, kteří odešli.

Bylo to dané jen politickou kulturou a orientací na Východ, nebo i legislativními zásahy, jako byla nová transakční daň?

Osobně to mám nastavené tak, že jsem solidární. Jsem ochotný platit v podstatě jakékoli daně, když jsou v nějakém rozumném rozmezí a když mé peníze, které odevzdám státu, nejsou rozkradené a jsou použité na správnou věc. S tím jsem úplně v pohodě. Ostatně i jako firma jsme vždycky velmi poctivě platili daně, nikdy jsme nehledali žádné optimalizace. Pro mě je horší ta ideová věc. Země se řítí v podstatě do záhuby a s tím nelze lidsky ani politicky souhlasit. Je to vidět zejména tehdy, když mluvíte se studenty... Víte, že v podstatě 70 procent mladých lidí uvažuje o odchodu ze Slovenska? Dokážete si představit, co to je 70 procent? Co z té země zůstane, když odejdou mladí lidé, když odejdou úspěšní lidé? Celá budoucnost se zhroutí. My (Eset) z našich daní platíme jedno velké, možná krajské město. Co vám zůstane, když odejdou mladí a úspěšní? Voliči extremistických stran vám státní rozpočet nenaplní. Z čeho budete žít? Jaká je budoucnost?

To zní velmi depresivně.

Je velmi depresivní se na to dívat. A nechci tomu věnovat čas. Takové strany jsou asi v každé zemi, ale populistické strany se většinou nedívají na budoucnost státu ani na dlouhodobou ekonomickou udržitelnost. Člověka napadá, jaký je vlastně jejich byznysplán. Buď si tam udělají nějaké prostředí, ve kterém už nebudou muset procházet volbami a budou doživotní vládci, nebo to prostě hodlají zabalit, až budou dostatečně bohatí, a odejít někam do Dubaje nebo něco takového. Vůbec tu filozofii nechápu. Že se nedívají před sebe.

V čem vidíte naději, že to bude zase lepší?

Naději vidím v tom, že lidé v sobě mají geneticky dané nespravedlnost a zlo odhalit, pojmenovat a vyřešit. Problém je v tom, že to může trvat velmi dlouho. Čili v tom velmi dlouhodobém horizontu se nebojím, že by politika nakonec dopadla velmi špatně. Ale může mě trápit, že to nemusí být za mého života.

Spatřujete nějaký příslib v maďarském scénáři, kde došlo po mnoha letech k obratu politické situace?

Ano, i když Maďarsko je dost specifické. Ale určitě to, že se dokázalo očistit od toho zkorumpovaného režimu, je velmi dobré, protože tam se vládní garnitura v systému už velmi zabetonovala. To velmi ztěžovalo život opozici. A když se jim to nakonec podařilo prolomit, tak to je určitě velká věc. Ale Maďarsko je opravdu jiný příběh, pro něj jsou velmi důležité takové ty národnostní narativy a je otázka, jak to lze skloubit s členstvím v Evropské unii. Ale snad to nějak dají.

Vidíte na Slovensku podhoubí, z něhož by mohla vzejít silná opozice?

Je to samozřejmě možné. Velmi tomu pomáhá, když se najde nějaký charismatický, ale demokratický vůdce. Nemyslím nějakého vůdce, který by chtěl jen vládnout, ale člověka, který to myslí dobře. To v našich zemích zatím moc nevidíme.

Jak funguje vaše protikorupční nadace?

Máme roční rozpočet přes milion eur. Velkou část z toho dávám já, ale daří se nám vybírat i od drobných dárců. V posledních letech jsme dělali úpravy v náplni nadace, protože předtím jsme měli velmi široký záběr. Dokonce jsme iniciovali vysvětlování korupce ve školních osnovách, aby děti začaly chápat, že to je špatná věc. Snažili jsme se velmi zeširoka všechny aspekty korupce nějakým způsobem zmapovat a řešit. Ale vzhledem k aktuální době teď více pracujeme na sociálních sítích. Jako nadace jsme si nechali udělat strategický průzkum, z něhož vyšlo, že přes 50 procent slovenské populace přebírá názor na politiku ze sociálních sítí. A když si uvědomíte, co se na těch sociálních sítích nachází, tak to je opravdu děsivá věc. Takže jsme to trochu posílili, což se ukázalo jako dobrý krok. Naše podpora stoupá a v podstatě jsme teď asi nejrespektovanější nevládní organizací, která se zabývá sociálně-politickými tématy.

Nadaci jste zakládal společně s Michalem Bláhou, ale to asi není ten Michal Bláha – zakladatel českého Hlídače státu, že?

To je asi shoda jmen. Náš Michal Bláha je člověk, který pracoval v marketingu. Myslel jsem si, že je velmi dobré mít někoho na tuto oblast, protože jsme lidem potřebovali vysvětlit, že korupce je špatná a že je třeba proti ní bojovat. Ale postupně ustoupil do ústraní, takže v podstatě je to celé na mně. Odmítal jsem například finanční příspěvky ze zahraničí, i když ty nabídky byly, protože by to vládní garnitura zneužívala pro narativ, že jsme placení agenti Západu, a to prostě nechceme.

Nadace se provázala i s příběhem zavražděného novináře Jána Kuciaka. Jak?

Sehráli jsme dost významnou roli v tzv. Kočnerových spisech neboli v projektu Kočnerova knihovna. V podstatě nám je svěřili jako důvěryhodnému subjektu na Slovensku, aby si to novináři mohli dál studovat.

Sídlo Esetu nadále zůstalo v Bratislavě. Jak se firmě daří?

Esetu se daří dobře. Samozřejmě, naše tržby nejsou vůbec závislé na příjmech ze Slovenské republiky nebo z obchodů se státem. Prodáváme naše produkty do celého světa, do více než 190 zemí. Ty příjmy jsou velmi distribuované, takže jsme v tomto ohledu velmi robustní, co se týče nějakého nepříznivého vlivu nebo tlaků na nás. Jsme lokální patrioti a chceme Slovensku pomáhat. Ostatně ocenění Eset Science Award a celá historie práce Nadace Eset mluví sama za sebe. Jsou to obrovské částky na pomoc směrem k vědě a filantropii, ale všechno má samozřejmě své hranice.

V jakém stavu jste našel Česko, když jste se sem přesunul?

V dobrém. Ať mi rodáci odpustí, Česko je lépe řízené než Slovensko. Co se týče veřejných financí, veřejných staveb, vysokého školství nebo zdravotnictví – vše je v lepším stavu. Ono sice bylo v lepším stavu už od začátku, ale ten náskok se neustále zvětšuje. Na Slovensku je situace tristní. Mám radost a je super, že Česko to ještě relativně zvládá, i když si samozřejmě mnoho lidí v Praze rádo postěžuje. Je vidět, že zde jsou i ti politici přece jen trošičku umírněnější a současné směřování zkrátka není Orbánův režim. Je to pro mě akceptovatelné. Vypadá to, že se ta politika neřítí do propasti tak, jak to zažívám doma.

Nedlouho poté, co jste se do Prahy přesunul, se tu do vlády dostali populisté a extremisté. Nevyděsilo vás to?

Nepotěšilo, ale nevyděsilo. Stále si myslím, že je tu určitý rozdíl oproti Slovensku. A myslím si, že český stát je přece jen trochu robustnější. Svou roli v tom hraje i historie, protože všichni státní úředníci a instituce zde o něco lépe odolávají tlakům politiků než na Slovensku.

Čím to?

To je tím, že na Slovensku vznikaly ty orgány na zelené louce a paměť institucí se tam hledá těžko. Ale samozřejmě se to nesmí přeceňovat. Pod soustředěným tlakem povolí jakákoli robustní konstrukce, takže stát se tady může cokoli, ale je to výrazně lepší než na Slovensku.

Probrali jsme politiku. A co ekonomika? Jak se díváte na stav českého byznysu?

Myslím, že Češi mohou být hrdí. Na to, jak je ta země malá a jaké měla znevýhodnění v podobě komunistického režimu, si vede velmi dobře. Hlavně co se týče modernějších technologií a podobně. Chápu, že někomu se to nezdá dost, ale podle mě má Česko v rámci střední Evropy velmi dobré postavení.

Foto: HN – Lukáš Bíba

Pojďme se teď podívat na začátek podnikání. Čím to, že v Československu vznikli tři zásadní kyberbezpečnostní hráči, původem tedy antiviroví ochránci světového kalibru? Tedy Avast, AVG a Eset.

Tuhle otázku dostávám pravidelně a těžko hledat uspokojivou odpověď. Asi to bylo tím, že tehdy jsme v této oblasti měli více schopných lidí. Byli jsme připravení. Když přišla doba osobních počítačů a možnost začít podnikat, tak se to potkalo.

Zakladatelé Avastu, pánové Baudiš s Kučerou, říkají, že jejich motivace k podnikání byla snaha nemít šéfa, protože prý byli nezaměstnatelní. Jak to bylo u vás?

Naše první motivace byla dát lidem ochranu. V roce 1987, kdy jsme dělali antivir, se ještě o podnikání nedalo hovořit.

Avast začínal také za socialismu jako družstvo.

Já osobně jsem byl členem družstva Progres v Trenčíně, které dělalo vedle polnohospodářství ještě kulečníkové stoly a software (smích). Byl to takový slušovický fenomén. Společnost potřebovala podnikání, ale slovo podnikatel bylo za komunismu nadávka a kriminální činnost. Proto se to schovávalo za podobné kooperativní farmy. A taky za zlepšovací návrhy. Abychom za antivir dostali nějaké peníze, tak jsme ho jednotlivým podnikům museli dodávat jako zlepšovací návrh a oni nám za to něco dali. A když přišel kapitalismus, učinili jsme hrdinský krok, že jsme opustili zaměstnání a vydali se do nejistoty podnikání. Nelituji toho.

To se nedivím. Měli jste ale tehdy vidinu až takového bohatství, které antiviry, respektive kyberbezpečnost, přinesou?

Samozřejmě jsme chtěli, abychom z toho vyžili a aby naše rodiny žily v dostatku, ale tehdy jsme neuvažovali nad nějakým větším bohatstvím. Vždycky jsem chtěl, aby naše schopnosti rostly, abychom mohli chránit co nejvíc lidí, aby se náš produkt dostal do celého světa a tak dále. To bylo naší primární touhou. Pro představu – my jsme v roce 1992 vydělali svůj první milion, každý z nás, tedy já i Peťo Paško, a investovali jsme to do počítačů, kancelářského nábytku, do faxu a podobných věcí. Naše rodiny z podnikání dlouho neviděly nějaký větší přínos.

Když se dnes podíváte na 34 let od založení firmy, najdete nějaký milník, který byl nejdůležitější pro váš úspěch?

Není tam jen jedna věc, bylo jich víc. Klíčové bylo obrovské nasazení. Byli jsme fanatici a to je podle mě velmi dobře, když člověk opravdu věří tomu, co dělá, a obětuje tomu každou volnou chvíli. Po založení firmy nás postihla velmi negativní událost, a to bylo rozdělení Československa. Ztratili jsme tehdy tři čtvrtiny zákazníků ze dne na den.

Nešli převést do nového státu?

Přesně tak. Pan Klaus sice sliboval, že nebudou žádné celnice a podobně, ale my jsme přitom s každou krabicí softwaru museli chodit na celnici kvůli JCD (jednotná celní deklarace). Administrativa byla šílená. Dost nás to poznamenalo, jelikož jsme neměli dost financí na to otevřít další firmu v Česku. Nemohli jsme tam jezdit, protože jsme měli strašnou spoustu práce na samotném NOD (antivirus Eset), programovali jsme od rána do noci. Tak jsme český trh jednoduše vypustili. Soustředili jsme se na Slovensko a sem jsme se vrátili až po letech. Musím říct, že mě potěšilo, že si nás někteří zákazníci ještě pamatovali. Začínali jsme nanovo, ale bylo na čem budovat. A zároveň ještě trochu žil ten duch Československa, ostatně podle mě žije dosud.

Díval jste se na zakladatele Avastu či AVG jako na konkurenty, nebo jako na druhy ve zbrani?

To druhé. My jsme byli vždycky přátelé a pomáhali jsme si v tom, co je největším bohatstvím firmy – tzv. virusový archiv. Navzájem jsme se zvali i na firemní oslavy, jezdili k nám pravidelně. Možná obchodníci bojovali o konkrétní zakázky, ale my jako majitelé jsme byli vždycky přátelé.

AVG se nechalo koupit Avastem a Avast sfúzoval s Nortonem a vznikl Gen Digital. Vy jste z československé party poslední, kdo zůstává nezávislý. Proč?

Byly doby, kdy jsme o spojení s Avastem uvažovali. Ale jako majitelé Esetu jsme stále věřili, že jsme ještě neřekli poslední slovo, že náš byznys poroste a že ho můžeme rozvíjet vlastními silami. My jsme nepotřebovali žádné velké investice, všechno jsme financovali z vlastních příjmů. To byla naše konzervativní filozofie. A musím říct, že se to asi vyplatilo, protože kdybychom prodali firmu při první nabídce, tak bychom dnes byli úplně jinde.

A je to pro vás ještě téma?

Člověk samozřejmě vždycky uvažuje, jak se dá jeho byznys více rozvinout. Ale to, na co se jako majitelé díváme, je hlavně dlouhodobá udržitelnost a to, aby i zaměstnanci měli dobrý pocit, dobré pracovní podmínky a budoucnost. Není nám to jedno, nechceme jen shrábnout peníze a nezajímat se, co s těmi lidmi bude. Ti jsou pro nás stále nejdůležitější. Proto pokud něco v této oblasti uděláme, tak to bude tak, aby to bylo ku prospěchu jak těch zaměstnanců, tak nás.

Částečný nebo úplný exit by vám rozvázal ruce pro nějaké další aktivity. Například byste mohl zkusit koupit velké pivovary nebo si pořídit nejluxusnější hotel v Praze jako zakladatelé Avastu.

Chápu, kam míříte. Jeden ze spolumajitelů Esetu si také koupil hotel Carlton v Bratislavě. Ale když budu mluvit čistě za sebe, tak Eset je pro mě přesně to, co jsem vždycky chtěl dělat. Všechny jiné byznysy pro mě nejsou tak zajímavé, protože já už od svých deseti let celé své vzdělání podřídil tomu, abych rozuměl počítačové bezpečnosti. A tam je celoživotně moje budoucnost. Člověk sice může mít nějaké vedlejší byznysy, ale už to nikdy nebude takové jako toto. V mém věku už nemáte ani chuť začínat všechno znovu, začít se vše učit a tak dále. Už je prostě pozdě. Já jsem byl vždycky zastáncem toho, že každý může být v něčem dobrý, ale musí na to myslet každou minutu svého života. Stále se vzdělávat a stále se zdokonalovat.

Ještě pořád se zdokonalujete?

Ano, teď se například hodně zabývám agentní AI. Mám doma čtyři boty, které vzdělávám, a snažím se je posouvat právě v oblasti počítačové bezpečnosti. Je to v podstatě průkopnická činnost. Takoví osobní boti jsou mezi námi od listopadu minulého roku a v posledních měsících nastal hodně prudký rozvoj. Takže mnohé věci, co dělám, jsou úplně první, pionýrské kroky. A samozřejmě za to platím daň v podobě spousty omylů a slepých uliček, ale na druhé straně to konverguje k něčemu, co si myslím, že bude budoucí průlom v IT.

Na co jsou vaši agenti zaměřeni?

Je to taková hra. Používám dvě různé platformy, OpenCloud a Hermes. Mají odlišnou architekturu a velmi se liší svou skladbou. Z každé platformy trénuji dva boty na počítačovou bezpečnost, na síťovou bezpečnost, kontrolu a tyto věci. V podstatě máte někoho, kdo nonstop sleduje všechno, co se děje na vaší síti, zná všechny manuály, všechna zařízení a zná všechny možnosti kybernetických útoků. Je to úžasná věc. Málokterý člověk by ho dokázal zastoupit, samozřejmě pokud je ten bot dobře vytrénovaný.

Jaké změny přináší AI do oboru kyberbezpečnosti? Víme, že se každá přelomová novinka dá použít jak na obranu, tak i na útok.

Tak to bylo vždycky. Vždycky je tu někdo, kdo se snaží věci zneužít, a někdo, kdo se snaží ochránit oběti. Ta změna bude obrovská. Myslím si, že jde o kompletní změnu paradigmatu. Nechci dělat věštce, ale opravdu si myslím, že i budoucí operační systémy budou vypadat trochu jako AI agenti. Nebudete si instalovat aplikace, prostě řeknete agentovi, ať vám udělá to, co chcete. Tak už to teď funguje. Mnohé oblasti kvůli tomu přestaly dávat smysl. Já jsem se dost trápil s dodavateli softwaru, hlavně pro svou chytrou domácnost. Nechci to dehonestovat, ale často přišel člověk, který se snažil přes nějakou aplikaci určenou jen pro servisáky naprogramovat něco v uživatelském rozhraní. Výsledek byl velmi často tragický. Pro mě, který do toho vidí a ví, jak by to mělo vypadat, to bylo těžké, protože to tak většinou nevypadalo. A dnes vám správně vytrénovaný bot udělá přesně toto. Udělá vám jakékoli rozhraní chcete a nepotřebujete na to nikoho. Takže mnoho firem, které v tom podnikaly, asi zanikne, protože to přestává dávat smysl.

Jak je na tuto přelomovou dobu připravený Eset?

Myslím si, že dost. Eset byl průkopníkem v používání prvků umělé inteligence v této oblasti odjakživa. Samozřejmě se to všechno strašně zrychluje, takže teď jsme například jako majitelé uvolnili dodatečných 40 milionů eur na investice čistě do hardwaru pro AI. Myslím, že to teď velmi akcelerujeme a bude to dobrý počin.

Jak moc jste zapojený do chodu firmy?

Už jenom mou přítomností ve správní radě. Jsem důchodce, takže aktivního managementu se neúčastním, ani bych to už asi nedal. Ale v diskusích se CEO a s nejvyšším managementem se snažíme své vize a názory předestřít a často nás poslouchají. Zase na druhou stranu: odpovědnost mají oni. Když jsou přesvědčení o své pravdě, jsem ochotný to respektovat.

Odkdy to takto máte nastavené?

V roce 2011 došlo ke změně, všichni původní majitelé z vedení odešli až na jednoho. Zvolili jsme si mezi sebou jednoho zástupce, to je Richard Marko, je to velmi inteligentní člověk. My jsme tam byli jako zástupci majitelů, všichni ostatní se stáhli z exekutivního managementu a nechali jsme to na profesionálech. Ale samozřejmě to sleduji pozorně.

Jak se firmě po vašem odchodu vede?

Podle mě se jí daří dobře. Dostali jsme se do fáze, kdy růsty už nejsou trojciferné, jako byly kdysi. Už zkrátka nejsme žádný start-up. Jsme ovšem pravděpodobně největší evropská firma, která se tímto zabývá. Takže ty růsty jsou v základu dvojciferné. A to je stále výborné, nemůžeme si stěžovat. Zatím se zdá, že to děláme dobře.

Eset je ve světě vidět. Je sponzorem fotbalových klubů Borussia Dortmund, AFC Bournemouth a je i v NHL.

Jsme globální firma, tak musíme být vidět. Borussii jsme si vybrali proto, že jsme v té době od partnera přebírali do svých rukou německou pobočku a chtěli jsme podpořit náš růst na tamním trhu. Ale obecně si myslím, že sport je pro nás dost okrajová věc. Hlavní je podpora vědy a spojení vědy se vzděláváním. Do toho investujeme největší prostředky, protože si myslím, že je to extrémně důležité.

Určitě ve vás ale vzbuzuje trochu hrdosti, když máte logo na mantinelu v NHL nebo v Premier League?

Určitě ano, i když se musím přiznat, že já jsem v tomto trochu jako Winston Churchill, tedy No Sports – mně sport nic neříká. Nefandím nikomu ve fotbale ani v hokeji, takže nejsem dobrý konzument této reklamy. Ale samozřejmě mě těší, když mi to lidé říkají. Například bývalá spolužačka mi vyprávěla, že byla v Ohňové zemi v tom nejjižnějším městečku, šla si do obchodu něco koupit a tam viděla náš produkt. Nebo lidé, kteří někam letí a vidí na letišti naši reklamu, jsou na to hrdí. V Japonsku je to například asi jediná věc ze Slovenska, která tam je. Možná bychom našli nějaké výjimky, ale v našem průmyslu jsme tam jediní zástupci. To nás určitě těší. Ale slovíčko hrdost nerad používám. Těžko chápu koncept, že naši fotbalisté vyhrají zápas a já na to mám být hrdý. Jsem rád za ně, ale já jsem k tomu nepřispěl, takže nemám být na co hrdý. To, že jsem se narodil v té které zemi, jsem nijak neovlivnil.

Jste globálně nejúspěšnější firma ze Slovenska?

Zřejmě ano. Nezávislé průzkumy znalosti značky ukazují, že nás znají miliardy lidí. Z naší země pravděpodobně neexistuje nic podobného, co by se tomu mohlo rovnat.

Když nesledujete sport, co vás vlastně baví? Čím teď trávíte čas mimo práci?

Jak už jsem řekl, hraju si s těmi boty. Teď v posledních měsících a týdnech tím trávím v podstatě většinu času. Samozřejmě jsem také vždycky rád četl věci na internetu. To mě baví dlouhodobě – dívat se na různé aspekty budoucnosti, civilizace a vědy. Vždycky jsem po tom měl hlad. Kdysi jsem byl známý tím, že odebírám strašné množství časopisů, hlavně těch odborných. Trávil jsem tím hrozně moc času a teď mi to nahrazuje internet. Takže to je asi moje největší záliba. A občas si trochu zahraju, máme s přáteli kapelu. Začínali jsme s punkem, ale teď už jsme na to staří. Abychom nevypadali směšně, tak hrajeme spíš klasický rock nebo pop.

Na jaký nástroj hrajete?

Snažím se hrát na kytaru. Nejsem skvělý hráč, ale vůbec mi to nevadí, protože se tím nemusím živit. Dělám to pro vlastní radost. Naše kapela se jmenuje Lost Clusters. To jsou vlastně „ztracené svazky“ a má to historii už z 90. let, kdy jsme začínali jako firemní kapela. Nevím, jestli si vzpomínáte, ale kdysi existoval operační systém MS-DOS, kde se stávalo, že když jste počítač vypnuli během chodu, vznikly vám na disku tzv. lost clusters. Tedy nějaká část disku, která už nešla alokovat. Ale tento název měl ještě jiný význam. Když jsme založili firmu v Bratislavě, museli jsme se tam přestěhovat – dostali jsme se do cizího města, kde jsme neměli kamarády, takže ty naše dosavadní vazby a vztahy se spousty kamarádů se tím tehdy přerušily. Byly to takové ztracené svazky.

Kolik času trávíte v Chorvatsku, kde jste si koupil dům v Medveji od nejbohatšího Chorvata Ivici Todoriće.

Podle mě je úplně přirozené, když si člověk plní své dětské sny. Mě jako malého kluka fascinovaly námořnické příběhy, strašně jsem chtěl mít dům u moře. A když se pak naskytla příležitost koupit opravdu pěkný dům – sice po jednom neúspěšném a kontroverzním podnikateli –, tak jsem do toho šel. Nelituji toho. Je to opravdu nádherné místo, kam můžu jezdit jako domů nebo tam pozvat přátele a zaměstnance. Je to velmi… relaxační.

A můžete tam zakotvit se svou jachtou.

Ano, přes zimu kotví kousek od domu a v létě vyrážíme na Středozemní moře. V poslední době na ní bývám často. Koupil jsem si středně velkou jachtu, má asi 25 metrů. Má ale obrovskou výhodu v tom, že má docela velký dojezd, takže můžu plout po celém Středomoří, což poslední roky dělám. Tři měsíce v roce tak trávím na lodi.

Ty zmíněné časopisy sbíráte?

Některé ročníky jsem si nechal svázat, například Technický magazín nebo Amatérské rádio. Ale všechny se samozřejmě uchovat nedaly.

Ptám se na to proto, že jste prý nejprve sbíral kytarové zesilovače.

To přišlo s hraním v kapele. Nejdřív jsem měl jen touhu vylepšit svůj zvuk, začal jsem kupovat lepší kytary a zesilovače. Zároveň jsem byl na vojně u jednotky, která opravovala lampové vysílačky, takže jsem k tomu měl docela blízko. Tyto lampové aparáty se v hudbě dodnes používají kvůli svému nezaměnitelnému zvuku. Prostě mi začalo dělalo radost je kupovat, a když už jich bylo opravdu hodně, vznikla z toho sbírka. Tak jsem si řekl, že do toho půjdu naplno. Moje kytarová sbírka je ve srovnání se světově známými sběrateli relativně malá, ale moje sbírka kytarových zesilovačů je, musím skromně říct, jedna z nejlepších na světě.

Ukazujete ji někomu, nebo je to čistě soukromá záležitost?

Původně jsem měl v plánu udělat v Bratislavě muzeum a ukázat to lidem, ale s mým odchodem do Prahy z toho sešlo. Takže teď ji neukazuji nikde. Uvidím, jestli se ještě naskytne nějaká příležitost předvést to alespoň části lidem, které to opravdu zajímá. Jsou to kousky fascinující z různých hledisek. Jedna věc je, že jsou tam aparáty významných hudebníků od Nirvany přes Led Zeppelin až po Jimiho Hendrixe. Tedy přesně ty kusy, které oni sami používali.

Jak jste se k nim dostal?

Mám jednoho přítele v Británii, který vlastní síť obchodů a má skvělé kontakty na sběratele a hlavně na samotné hudebníky. S mnoha z nich se zná osobně. Většinu věcí mám přes něj, zbytek z aukcí a podobně. Pak jsou tam i aparáty, které jsou vzácné svou samotnou konstrukcí nebo tím, kdo je vyrobil. Unikátní osobností byl například Alexander Dumble. To byl člověk, který za svůj život vyrobil jen něco přes 200 aparátů (Dumble Amps), a já jich vlastním asi šest. To jsou v podstatě nejdražší kytarové aparáty na světě. On navíc v pozdní fázi svého života už ty aparáty nedělal pro každého, ale vždy jen pro nějakého významného hudebníka. Člověk se musel nejprve kvalifikovat, aby od něj aparát vůbec mohl získat. Nebylo to tak, že přijdete a koupíte si ho. Musel jste mu předvést, jak hrajete. A když uznal, že jste toho hoden – jako například Carlos Santana –, tak vám ten aparát vyrobil.

Také jsem se dočetl, že jste v Trnavě obnovil několik historických domů a dal vzniknout studentskému centru. To je filantropický návrat domů?

Ano. Všichni majitelé Esetu jsou lokální patrioti. Já pocházím z Trnavy, takže jsem svému rodnému městu chtěl něco vrátit. Došlo tam totiž k situaci, že po vybudování velkého nákupního centra se ty malé živnosti a obchody začaly stahovat z centra pryč. Tento problém je tam mimochodem vidět dodnes. Lidé se odstěhovali a centrum města začalo pustnout. Na hlavní ulici se domy rozpadaly, byly rozebrané, zatékalo do nich. Přitom je to památková rezervace, vůbec první svobodné královské město na Slovensku s obrovskou historií. Bylo mi to líto.

Takže jsem několik domů, které byly na spadnutí a kterým se už hroutily i klenbové sklepy, koupil a zrekonstruoval. Propojil jsem je do jednoho velkého nádvoří (projekt Nádvorie v Trnavě), kde jsem se pokusil o takový sociální experiment. Chtěl jsem přivést lidi zpátky do centra města. Udělali jsme tam namixovaný program. Jsou tam dvě kulturní střediska – jedno spíš pro mladé, druhé širokopásmové od kojenců až po důchodce. Máme tam samozřejmě i gastro, jsou tam byty, kanceláře. Snažili jsme se to všechno propojit, aby to žilo. Dokonce i firmy, kterým pronajímáme kanceláře, jsme si vybírali tak, aby pomáhaly budovat komunitu. Jsou tam i prostory pro umělce, zkrátka všehochuť. A zdá se, že to funguje.

Podporujete i něco v Praze?

Občas něco ano, ale není to takové jako na Slovensku. Zároveň v Praze je víc zapojených podnikatelů, kteří se o město starají. Možná ale něco přijde – třeba dozraje to muzeum zesilovačů. Ostatně rád chodím do hudebního klubu Doupě, kde má Petr Chmela, zakladatel Tescomy, sbírku gramofonů a radiopřijímačů. Rád také objevuji tradiční krčmy, kde mají dobré pivo. Po dlouhých letech jsem se probojoval ke Zlatému tygrovi. Tam mě nejprve vyhnali, protože nemají rádi přespolní, tam tomu vládnou štamgasti. Podařilo se mi najít jednoho z nich, který tam má stůl a jednou do měsíce mě zve. To je velká věc! (smích)