Měl by Západ zasáhnout do války v Sýrii? Proč tak dosud neučinil?

Hezký den, Váš pohled na věc sdílí určitě mnozí. Koneckonců, situaci na Blízkém východě Západ moc nerozumí, proč se do toho tedy vměšovat, nechme je, až si své problémy řeší sami. Jenže je tu ještě druhý pohled. Po šílených válečných zkušenostech, kterými si Západ a především Evropa prošly, existuje pocit, že bychom neměli nečině přihlížet, pokud se představitel státní moci rozhodne vraždit vlastní obyvatelstvo. OSN to nazývá tzv. "odpovědnost chránit". Je to o tom, že státní suverenita není pouze právo, ale především odpovědnost. A pokud stát není schopen zabránit na svém území krveprolití, tak je povinností mezinárodní komunity zasáhnout, např. v podobě ekonomických sankcí, nebo dokonce i vojensky. Nicméně, samozřejmě je vždy otázka, jaká je nakonec hlavní motivace pro to zasáhnout. Proč Západ častěji zasahuje na Blízkém východě a Severní Africe, viz. Irák, či Libye, a proč se skoro nezajímá o to, co se děje v Africe na jih od Magrebu, kde v různých místních konfliktech umírá často mnohem více lidí. Prostě mezinárodních vztazích nakonec fungují stejné principy, jako v jakýchkoliv jiných vztazích. Jde o osobní zájem, preference, momentální sílu, a snad, i když slaběji, o morálku a ideály.

Dobrý den, No, těžko jsem mohla dostat těžší otázku :-). Od začátku syrského povstání je poměrně nepřehledné, kdo je opozice, kdo jsou rebelové, kdo a za čí prostředky bojuje proti Assadovi. Dalo by se ale říci, že rebelové představují velmi pestrou skupinu lidí a skupin s různými zájmy. V první fázi se jednalo o Syřany, často sunity, kteří už nechtěli snášet autoritativní způsob vládnoucí kliky, která je pod kontrolou Alawitů. K nim se později přidali dezertéři ze syrské armády. Kolik jich vlastně dnes je se těžko odhaduje. Představitelé tzv. Svobodné syrské armády mluví o 40. tisících, nezávislí odborníci hovoří o 10. tisících. Skupinou, která se k rebelům přidala jako poslední a která vzbuzuje velké obavy, jsou tzv. džihádisté. Nejsou sdruženi v jedné organizaci, ale je to mnoho nezávislých skupin, které se ovšem svojí ideologií hlásí k Al Kajdě a svými metodami, jako jsou například výbuchy bomb a automobilů, či únosy lidí, také kopírují její metody boje. Tito lidé často přišli z okolních arabských zemí a mají zkušenosti z bojů v Iráku, či Afgánistánu, či z Libye. S ostatními rebely je pojí touha svrhnou Assada. Tím ale veškeré pojítko končí. Zatímco většina Syřanů nehodlá vyměnit Assada za islámskou teokracii, džihádistům jde právě o to. S obavami se proto čeká, jak se rebelové po odchodu Assada budou schopni domluvit. Navíc, zatímco Západ se zdráhá vyzbrojit „sekulární“ rebely zbraněmi, protože se zřejmě správně obává možného zneužití v budoucnu, džihádisté mají od svých blízkovýchodních sponzorů velmi dobré vybavení. I to může po odchodu Assada hrát velkou roli.

Hezký den, Nevím, jestli proběhla nějaká tajná schůzka velmocí konkrétně v Ženevě. Nicméně jsem si jistá, že otázka Sýrie je jedním z hlavních témat jak oficiálních, tak neoficiálních jednání mnohých diplomatických setkání. Nemyslím si ale, že existuje nějaká velmocenská dohoda a to proto, že zájmy jednotlivých zainteresovaných stran se velmi liší. Snad se dá říct, že nikdo nemá zájem na tom, aby se Sýrie rozpadla. Turecko chce odstranit Assada, ale má obavu, jak v budoucím Syrském státu bude ošetřena otázka kurdské menšiny, protože příliš autonomie by mohlo inspirovat turecké Kurdy. Pro Západ a Izrael je důležité, aby se etnický konflikt nepřenesl do sousedního Libanonu a Jordánska. S jistými obavami se také vyhlíží, kdo nakonec z dnešních konfliktů vzejde jako vítěz. Jestli umírněný politický proud, který se bude snažit do politického procesu zapojit menšiny a bude ochoten jednat i se Západem, nebo naopak etnicky, či nábožensky extrémní skupina. Iránu jde zase o to, aby neztratil svého posledního regionálního spojence a podobný zájem má také Rusko. Půjde jim tedy o to, aby se u moci udrželi příznivci současného režimu, i třeba bez Assada samotného. Čím detailněji se podíváme na zájmy jednotlivých zemí a hráčů v regionu, tím zřetelnější je, že těžko může existovat velmocenská dohoda, obzvlášť pokud za velmoce považujeme nejen Západní země, ale také místní důležité hráče, jako je právě Turecko a Irán.

Hezký den, Řekla bych, že se jedná o obojí. Rusko má v Sýrii svojí vojenskou základnu a poté, co Sovětský svaz a později Rusko prakticky zcela vyklidily na Blízkém východě dříve silné pozice, Sýrie zůstala posledním místem, kde má Rusko své vojáky. Navíc Rusko dodávalo Assadovi zbraně. V jiných zemích regionu se Rusku nepodařilo obnovit ztracené postavení. Arabské země buďto hledají spolupráci s USA, nebo jdou zcela jinou cestou. Rusko tak vlastně nemá příliš co ztratit, pokud se otevřeně postaví USA, které jsou naopak v regionu velmi silně zaangažovány. Konflikt v Sýrii má potenciál destabilizovat země, které jsou pro pozici USA poměrně klíčové, např. Jordánsko. Nemyslím si, že Rusko považuje Assada a Sýrii za klíčového partnera pro svoji zahraniční politiku. Ale může mu dobře posloužit k tomu, aby zkomplikovalo život USA. Podobně Rusko přistupuje k problému jaderného Iránu. Díky tomu tak může po USA požadovat ústupky v oblastech, které naopak pro sebe považuje za klíčové. Čínská zahraniční politika na Blízkém východě je pro mě v tuto chvíli dost nečitelná. Čínu zajímají samozřejmě především přírodní zdroje. Současně se ale z Číny postupně začíná stávat nejen ekonomický důležitý, ale i politicky vlivný hráč. Co to pro tento region bude do budoucna znamenat si zatím netroufám odhadovat.

Hezký den i Vám, pane Nosku, Označení „rebel“ opravdu není úplně šťastné. Ale jak se něco ustálí, tak je těžké to měnit. Ale je pravda, že samotné označení může být důležité. Proto Assad mluví a teroristech, zatímco jiní budou mluvit o bojovnících za svobodu. Prostě vždy záleží na úhlu pohledu.

Dobrý den, obávám se, že náboženské a především etnické rozdělení je v syrském sporu velmi zásadním „motorem“. Vládnoucí Alawité, patřící k šíitské náboženské menšině, po desetiletí vyhrožují, že pokud oni budou odstraněni od moci, v Sýrii zavládne občanská válka. Během své vlády ovšem i za cenu ostrých krvavých střetů proti jednotlivým skupinám zasahovali, hlavně tedy proti většinovým sunitům. Když před více než rokem nepokoje v Sýrii začaly, tak neměly etnický charakter. Hlavním zájmem demonstrantů bylo odstranění Assada. Ten ovšem zareagoval tak, že jednotlivé etnické skupiny poštvává proti sobě. Dnes proto už dochází k násilí právě na místech, kde vedle sebe žijí například Alawité a sunité. Čím déle bude tento konflikt trvat, tím se zvyšuje šance, že k té občanské válce nakonec opravdu dojde, což by bylo pro Sýrii a pro okolní státy opravdová katastrofa.

Hezký den, Zastavila se vlna arabského jara, nebo nikoliv. To je otázka, kterou se zabývají mnozí pozorovatelé dění na Blízkém východě. Já si netroufám jednoznačně odpovědět. Troufám si ale říci, že jsou země, ve kterých existuje potenciál k tomu, aby se do nich rozšířilo arabské jaro. Na prvním místě se jedná o Jordánsko, kde je velmi těžká ekonomická situace, silně zkorumpovaná vláda, obyvatelstvo rozdělné na dvě skupiny, které spolu těžko hledají společnou řeč a král, který místo aby měl vizi, jak problémy řešit, tak jen reaguje na to, co se již odehrává. Velkou otázkou je, jak se do budoucna bude dařit bohatým monarchiím Perského zálivu. Zatím tam funguje nepsaná společenská smlouva, že vládnoucí rodina zajišťuje občanům hmotné statky a ti se výměnou za to nezajímají o politiku. Jak dlouho to ovšem bude fungovat, je otázkou. Ohrozit to mohou jak výkyvy na ropném trhu, tak třeba nárůst politické uvědomělosti mezi mladými lidmi. K Vaší druhé otázce. Obávám že, že hrozba přelití násilí ze Sýrie existuje především v Libanonu a v Jordánsku. Dovolím si udělat reklamu na svůj blok na aktuálně.cz, kde o obou těchto zemích píšu rozsáhleji.

Dobrý den, Je takový zvyk, dělat rozdíl mezi konvenčními a nekonvenčními zbraněmi. Ty konvenční se považují za legitimní a samotný Západ (včetně ČR) díky jejich prodeji přichází k obrovským ziskům a to přesto, že tyto zbraně často prodává velmi pochybným režimům. K nekonvenčním zbraním se ovšem přistupuje jinak. Na to proč tomu tak je, když výsledkem použití obojích je smrt a zmrzačení já odpověď bohužel nemám. Snad jen že oproti konvenčním zbraním je možné se lépe bránit a je těžší pomocí nich zabít najednou a rychle velké obrovské lidí.

Dobrý den, stejný dotaz si pokládají mnozí, hlavně civilisté v Sýrii. Já na něj mohu odpovědět jenom tak, že aktéři mezinárodního dění se rozhodují často podobně, jako jednotlivci v životě, tj. zvažují pro a proti a přes různé morální imperativy je nakonec nejdůležitější osobní zájem. V Libyi se Západ rozhodl zasáhnout, protože tam existoval ekonomický zájem Evropy, poměrně dobře definovaná opozice, poměrně špatně vyzbrojená armáda, shoda USA, Velké Británie a Francie a diplomatická a finanční podpora arabského světa, který se chtěl zbavit Kadáffího. V Sýrii tento ekonomický zájem chybí. Opozice je roztříštěná a podstatnou složku v ní tvoří radikální islamisté. Syrská armáda disponuje poměrně moderní ruskou výbavou, takže je možné, že tentokrát by se ne všichni spojenečtí vojáci vrátili bez problému domů. V USA se chystají volby a to poslední co si prezident Obama přeje je otevření další fronty v zemi, kterou pravděpodobně čeká vleklý konflikt. Velká Británie a Francie jsou po operaci v Libyi vojensky vyčerpány a ekonomická krize celou situaci ještě komplikuje. V neposlední řadě arabské země si nepřejí vojenskou akci pod hlavičkou Západu v zemi, která leží v srdci Blízkého východu. To je ve stručnosti hlavní rozdíl mezi Libyí a Sýrii.

Hezký den, na podobnou otázku jsem odpověděla o něco výše.