Tak jako po každém ze čtyř předchozích summitů o "eurokrizi" trhy i po tom posledním oslavují. Než pochopí, že fundamentální problémy ještě vyřešeny nejsou. Na summitu zazněly dobré zprávy: evropští lídři konečně pochopili, že nebude fungovat svépomocná operace, kdy Evropa půjčuje peníze bankám, aby zachránily suverény, a suverénům zase, aby zachránili banky. Už si také uvědomují, že záchranné půjčky, které novým vypůjčovatelům přiznávají senioritu vůči ostatním věřitelům, zhoršují postavení soukromých investorů, kteří jednoduše požadují ještě vyšší úrokové sazby.

Je velice znepokojivé, že lídrům Evropy trvalo tak dlouho, než pochopili něco tak samozřejmého (a zřetelnějšího než před dekádou a půl za krize ve východní Asii). Jenže ještě významnější než to, co dohoda obsahuje, je to, co v ní schází. Je tomu rok, co evropští lídři přiznali, že bez růstu se Řecko zotavit nemůže a že růstu nelze dosáhnout pouze úsporami. Udělalo se však málo.

Teď je navržena rekapitalizace Evropské investiční banky jako součást růstového balíčku v hodnotě asi 150 miliard dolarů. Politici ale umějí prodávat staré zboží v novém obalu a podle některých zpráv tvoří nové peníze jen zlomek této částky, a ani tak se do systému nedostanou hned. Krátce: řešení - příliš slabé a příliš opožděné - se zakládá na mylné diagnóze problému a chybném ekonomickém uvažování.

Banky a podpora vlád

Naděje se vkládají do toho, že trhy odmění ctnost, která se definuje jako uskrovňování. Trhy jsou ale pragmatičtější: jestliže úspory oslabí hospodářský růst, což se téměř určitě stane, a tudíž podkopou schopnost konat dluhovou službu, úrokové sazby se nesníží. Ve skutečnosti se sníží investice - čímž vzniká bludný kruh propadu ve spirále, do něhož se už dostalo Řecko a Španělsko. Německo se tím zdá překvapené. Podobni středověkým léčitelům provozujícím pouštění žilou tamní lídři odmítají vidět, že terapie nezabírá, a trvají na tom, že ji je třeba zesílit - až pacient nakonec zemře.

V sektoru bankovnictví je situace horší. Bankovní soustava každé země se opírá o svoji vlastní vládu; pokud se naruší schopnost vlády podporovat banky, naruší se i důvěra v tyto banky. Při hospodářském poklesu řeckého a španělského rozsahu by na problémy narazily i dobře spravované bankovní soustavy; vzhledem ke kolapsu bubliny španělských realit jsou tamní banky v ještě větším ohrožení.

Ve svém zanícení pro zřízení "jednotného trhu" si evropští lídři neuvědomili, že vlády svým bankovním soustavám zajišťují implicitní subvenci. Důvěru bankám přináší přesvědčení, že když nastanou trable, vláda banky podpoří; a jestliže jsou některé vlády ve výrazně silnější pozici než jiné, implicitní subvence je v těchto zemích vyšší. Euro mělo chyby od počátku, ale bylo jasné, že důsledky se projeví jedině za krize. Politicky i ekonomicky se zrodilo s nejlepšími úmysly. Princip jednotného trhu měl podpořit efektivní alokaci kapitálu a pracovních sil.

Kdo platí za sousedy?

Záleží ale na detailech. Daňová konkurence znamená, že kapitál nemusí proudit tam, kde jsou sociální přínosy nejvyšší, nýbrž tam, kde najde nejlepší nabídku. Implicitní subvence pro banky znamená, že německé banky mají výhodu oproti konkurenci v jiných zemích. Z Irska či Řecka asi neodcházejí pracující proto, že jejich produktivita je tam nižší, ale proto, aby unikli dluhovému břemeni, které nahromadili jejich rodiče.

Německo se obává, že bez přísného dohledu nad bankami a rozpočty mu na krku zůstane nutnost platit účty za své hýřivější sousedy. To ale přehlíží klíčový fakt: Španělsko, Irsko a další otřesené země hospodařily před krizí s přebytkem. To pokles zapříčinil schodky, ne naopak. Jestli tyto země udělaly nějakou chybu, pak tu, že byly příliš lehkověrné, jako Německo dnes, a dovolily neřízený růst bubliny aktiv. Pokud se zavedou rozumné politiky, zřídí lepší instituce a obnoví se růst, tyto země budou schopné plnit své dluhové povinnosti a nebude potřeba žádat o garance.

Německo se tak jako tak nevykroutí: pokud se zhroutí euro nebo ekonomiky na periferii, Německo to vyjde hodně draho. Zdržovací přístup Evropy ke krizi nemůže fungovat donekonečna. Nerozplývá se jen důvěra v evropskou periferii. Vznikají pochybnosti o přežití eura samotného.

© Project Syndicate
www.project-syndicate.org

Joseph E. Stiglitz
vyučuje ekonomii na Kolumbijské univerzitě

Pokud se naruší schopnost vlády podporovat banky, naruší se i důvěra v tyto banky.

Španělsko, Irsko a další otřesené země hospodařily před krizí s přebytkem. To pokles zapříčinil schodky, ne naopak.

Související