Ministerstvo obrany oživuje deset let starý nápad, aby Česko i Slovensko společně provozovaly stíhací letectvo. Podle prvního náměstka Jiřího Šedivého by však sdílení stíhaček nemělo dosáhnout až takové úrovně, kdy by české letouny mohly hlídkovat nad Slovenskem a naopak. „Ochrana vzdušného prostoru je důležitým článkem suverenity. Nelze si představit situaci, že by cizí pilot mohl nad naším územím sestřelit nějaké letadlo unesené teroristy,“ říká Šedivý v rozhovoru pro týdeník Ekonom.

Významných úspor by se však podle něj dalo dosáhnout, pokud by obě země společně postupovaly v oblastech jako je servis, nákup náhradních dílů, nebo výcvik pilotů. Podmínkou ovšem je, aby čeští i slovenští piloti nejdřív přesedlali na stejný typ stíhačky, což se ale v nejbližší době nejspíš nestane - zatímco Česko dnes vyjednává se Švédskem o možném prodloužení pronájmu 14 gripenů, Slovensko si nadále ponechává svých 12 modernizovaných strojů MiG – 29.

V jakém stavu jsou jednání o spolupráci se Slovenskem při střežení vzdušného prostoru?

Očekáváme, že se s nástupem nové slovenské vlády oživí náš dialog o spolupráci v mnohých oblastech obrany. Některá expertní jednání probíhala i v uplynulých měsících, ale vzhledem k tomu, že na Slovensku vládl kabinet, který byl v demisi, nemohli jsme se nijak výrazně posunout. Konkrétně u té otázky společné ochrany vzdušného prostoru jsme se zatím dostali spíše jen k neformální výměně názorů. Nicméně myšlenka, jakou bylo svého času „společné nebe“, se logicky nabízí a my jsme otevřeni se o ní bavit. A předpokládám, že podobně k tomu bude přistupovat i slovenská strana.

O tomto nápadu se začalo poprvé mluvit už někdy před deseti lety. Tehdy se objevily úvahy, že by české stíhačky měly střídavě hlídkovat nad Slovenskem a naopak. Mohla by ta společná ochrana nabýt takovéto podoby?

Až takovéto sloučení není na pořadu dne. Už jen proto, že ochrana vzdušného prostoru je základním pilířem národní suverenity. Stejně tak si nelze představit situaci, že by cizí pilot mohl nad naším územím sestřelit například letadlo unesené teroristy, které bude směřovat na jadernou elektrárnu. Taková možnost nepřichází v úvahu ani v pobaltských zemích, které vlastní letectvo nemají, kde střídavě hlídkují letouny členských zemí NATO v rámci tzv. Air Policing.

Takže co si pod tou společnou ochranou lze představit?

Předpokladem je, že by obě země měly jednotný typ výzbroje. V takovémto případě bychom mohli společně postupovat v oblastech, jako je logistika, opravy, nákupy náhradních dílů, výcvik. Ale také si lze představit, že na pokrytí českého a slovenského vzdušného prostoru by stačil menší počet letounů, než kdyby si vzdušný prostor zabezpečovaly oba státy individuálně. Vždycky je totiž vyčleněný určitý počet letadel, která nejsou přímo v pohotovosti, ale u kterých zrovna probíhají opravy, nebo slouží k výcviku. A tyto činnosti by bylo možné koordinovat.

České letectvo je ale dnes v jiné situaci než slovenské. Zatímco Česku v roce 2015 vyprší pronájem švédských gripenů, Slovensko vlastní ruské migy 29, jejichž technická životnost by se měla chýlit ke konci až po roce 2025.

Ano, ten životní cyklus je u obou zemí rozdílný. Společná ochrana vzdušného prostoru je ale otázkou spíše střednědobého až dlouhodobého výhledu. Rozhodně to není záležitost příštích několika let.

Zvažujete možnost, že by oba státy mohly časem uskutečnit společný nákup stíhaček?

Společný nákup by jistě mohl být zajímavý z hlediska dosahování konečné ceny, nicméně ani u nás a už vůbec ne na Slovensku nezbývají v současnosti peníze na nákupy takovéhoto rozsahu. Není naším cílem vlastnit letadla společně.

V jakých dalších oblastech hledáte průnik?

Reálné možnosti se nabízejí v oblasti společných nákupů materiálu, jako je například munice, kulomety nebo radiolokátory. Podmínkou ale samozřejmě je, že by se ty nákupy uskutečňovaly přes akviziční agenturu NATO a ne že bychom si tady něco sami patlali, jako tomu bylo u vozidel Iveco (v roce 2009 ministerstvo pod vedením Martina Bartáka nakoupilo 90 italských obrněnců Iveco bez soutěže s vysvětlením, že údajně půjde o společný nákup se Slovenskem – pozn. red.). Další průniky lze hledat v oblasti výcviku a školství. Slovenské straně jsme například nabídli, že bychom jí pomohli s výcvikem vojenských policistů před jejich výjezdem do Afghánistánu. Dále Slovensku můžeme poskytnout jeden z našich Airbusů, který je schopen přestavby na mobilní jednotku intenzivní péče pro případ strategické evakuace vojáků zraněných v zahraničí.

Když zmiňujete spolupráci v oblasti školství, dalo by se například uvažovat o tom, že by obě země měly společnou vojenskou akademii?

Ano, i o tom by se dalo uvažovat. Takovéto úvahy ovšem narážejí na potíž, že takto intenzivní forma spolupráce předpokládá, že se jedna ze stran něčeho vzdá. A přesto, že ani my ani Slovensko na tom nejsme finančně nejlépe, i nadále přetrvává instinkt suverenity, kdy si každá strana snaží držet co nejvíce vlastních schopností a nespoléhat se na druhé. To je ale všeobecný problém v této oblasti. Myslím ale, že postupně se přes tuto fázi přeneseme – rozpočty nás zkrátka donutí více spolupracovat. Musí to ale být na principu vzájemné výhodnosti a férového sdílení nákladů na spolupráci.

Kromě Slovenska, jednáte o spolupráci tohoto druhu ještě s nějakými jinými zeměmi?

Jednání v tomto ohledu probíhají také s Polskem a vedou se i ve formátu Visegrádské čtyřky. Nedávno podepsali zástupci těchto zemí společnou deklaraci, v níž se hlásí k odpovědnosti za přínos k obraně v rámci NATO. Začátkem května pak zve ministr Vondra své protějšky na zasedání ministrů obrany V-4. kde už se budou definovat konkrétní kroky k naplnění deklarace. Jako perspektivní se jeví těsnější spolupráce v oblasti společných vojenských cvičení, vyzbrojování nebo logistiky.

Související
Zobrazit