V Indii nastala kupodivu přesně opačná situace než všude jinde. Tvůrci hospodářské politiky a ekonomové jsou optimističtí, zato šéfové podniků se strachují.

V červnu viceguvernér centrální banky předpověděl, že ekonomika země v příštích 20 až 30 letech poroste dvouciferným tempem. Indie má k takovému výkonu předpoklady: obrovskou a stále rostoucí pracovní sílu a proslulého podnikatelského ducha.

Avšak v posledním půlroce indickému soukromému sektoru, na jehož bedrech leží úkol dostat desátou největší ekonomiku světa (měřeno podle tržních směnných kurzů) přibližně do roku 2030 na pomyslnou třetí příčku, došla trpělivost.

»Proč bych měl, sakra, platit daně?« táže se nejmenovaný ředitel jedné z největších indických firem.

»Za úspěchy nevděčíme vládě, naopak se dějí vládě navzdory,« tvrdí zase šéf farmaceutické firmy.

»Víme, v čem spočívají problémy, ale nic proti tomu neděláme... Někdo musí položit hlavu na špalek,« říká nejmenovaný ředitel banky.

Trpělivost došla i některým významným cizincům. Bývalý šéf jednoho z největších zahraničních investorů v Indii kroutí hlavou a tvrdí, že jeho společnost byla naivní, když do země vkládala peníze akcionářů.

Nebude to horké?

Podnikatelé si vždycky rádi zanadávali na indické poměry, ale nerozpakovali se těžit z úžasného tempa růstu ekonomiky. V poslední době je však v jejich rozladění osten nervozity.

V letošním prvním čtvrtletí rostl HDP ročním tempem 7,8 procenta (viz graf Země v kurzu - ZDE); v letech 2005 až 2007 dosahoval devíti až deseti procent. Možná jde o přirozené zpomalování ekonomiky, jelikož se opožděně ustupuje od nízkých úrokových sazeb a od veřejných výdajů, díky nimž Indie přestála krizi.

Zároveň se dále šíří prudký nárůst inflace, který loni začal u potravin, a u řady lidí vyvolává pochybnosti, zda indická ekonomika může skutečně ve střednědobém horizontu růst o osm až deset procent, v něž optimisté doufají, aniž by se přehřála.

Aby Indie zvýšila růstový potenciál své ekonomiky, potřebovala by další dávku reforem zacílených na trh výrobních faktorů - od elektřiny přes pracovní sílu až po půdu - , který je stále přiškrcený.

Co roztočí bludný kruh

V Indii, stejně jako v jiných zemích s rychlým růstem, však momentální důvěra investorů závisí na přesvědčení, že dlouhodobý vývoj nebude ničím narušen, a právě o tom se zde pochybuje.

Už teď velké indické firmy občas raději investují v cizině než doma.

Údaje jsou sice nespolehlivé a nesourodé, ale nasvědčují tomu, že v prvním čtvrtletí roku 2011 kapitálové výdaje prudce zpomalily. Přímé zahraniční investice do Indie se na rok utlumily (i když v květnu nabraly nový dech).

Další pokles investic by mohl roztočit bludný kruh: pokud se vybuduje méně silnic, přístavů a továren, nepříznivě to ovlivní krátkodobý růst a zároveň se sníží dlouhodobá kapacita ekonomiky, což na oplátku nebude prospívat důvěře.

Jedeme na autopilota

Při pohledu z majestátních bulvárů Nového Dillí působí takové obavy přemrštěně.

Škarohlídi předvídali indickému zázraku krach už od roku 1991, kdy liberalizace začala. A navzdory přáním cizinců, aby pokrok probíhal spořádaněji, a jejich neustálým nářkům nad stavem silnic, změnil indický chaotický model rozvoje pravidla hry.

V porovnání s východoasijskými tygry se leccos zdá být vzhůru nohama.

Služby zaznamenaly rozmach a výroba jako podíl na celkové produkci stagnuje, většina lidí stále pracuje načerno a žije venkovským způsobem života.

Indie vyváží informační technologie na světové úrovni, zato dováží spoustu chladniček; má patnáctkrát více plátců telefonních účtů než daňových poplatníků.

Většina Indů bude v nejbližších letech spíše připojena k celostátnímu biometrickému a elektronickému systému identifikace než ke kanalizaci.

Ale jinak se zdá, že recept funguje. Po dvě desetiletí přinášel rychlý růst a Indie hladce proplula finanční krizí, která potrápila Západ.

Růst zvýšil životní úroveň a snížil chudobu, i když stále není jasné, jak ji poměřovat.

Děti ze středostavovských rodin se smějí, když jim rodiče vyprávějí, jaké to bylo před rokem 1991, kdy se telefony sháněly léta, mýdlo vám poleptalo kůži a hospodářství dusila byrokracie.

Zakladatel velké technologické firmy Infosys vzpomíná, že dovézt počítač trvalo tenkrát zhruba tři roky a člověk musel padesátkrát navštívit Dillí, aby získal oficiální povolení.

Pracujících bude více

To všechno skončilo před dvaceti lety, 24. července 1991, kdy tehdejší ministr financí Manmohan Singh začal zemi reformovat.

Spousta vlivných lidí se domnívá, že pokrok stále probíhá, byť poklidněji.

Reforma už není něco, co se odehrává na vládě, jak říká jeden vysoce postavený činitel, ale změny probíhají na nižší úrovni a tempem, které indická demokracie dokáže zvládnout. Rozdíl se pak projeví až v konečném součtu.

To by postačovalo, kdyby měl růst pevné základy. Tyto základy nelze přesně posoudit, ale přinejmenším demografie je Indii příznivě nakloněna.

Poměr pracujících vůči závislým osobám má podle prognózy totiž růst až zhruba do roku 2030, což je zásadní rozdíl oproti Číně.

»Demografie přidala během posledních deseti let k tempu růstu HDP na osobu zhruba 1,7 procentního bodu,« soudí ekonomové Šékhar Aijar a Ašóka Módi z MMF. Toto přispění už se příliš nezvýší, ale nějaké to desetiletí ještě potrvá.

Jelikož navíc pracující spoří více než ti, kteří nepracují, míra úspor v Indii se zvedá směrem k hodnotám běžným ve východní Asii a měla by vytvářet více domácích zdrojů investic. »Souhra většího počtu pracujících a většího množství kapitálu stojí zhruba za polovinou nedávné osmiprocentní míry růstu,« odhaduje Čétan Ahjá ze společnosti Morgan Stanley.

Nedávná studie OECD tento podíl stanovuje na tři čtvrtiny.

Miliony pracovních míst

Leckoho by mohlo napadnout, že poměrně značný růst je jistý, a tak se vláda nemusí příliš snažit. Může se spolehnout, že zbytek vyčarují podnikatelé.

To odpovídá romantické představě indických byznysmenů, kteří si poradí s každou nesnází, ať jsou to bengalúrští počítačoví experti, bombajští roznašeči jídla, kteří denně doručí 200 tisíc obědů, nebo čety parkovacích pomocníků, jež vykouzlí desítky parkovacích míst pro vaše svatební hosty často tak, že podplatí domovníky sousedů.

Pokud však má téměř dvouciferný růst spočívat na větším množství kapitálu a osob, je třeba jich využívat mnohem efektivněji. Na to všelijaké machinace a nečinná vláda stěží postačí. K tomu je zapotřebí i dalších reforem.

Za prvé, demografie je dvousečná zbraň. Indie bude muset v příštích dvou dekádách každoročně vytvořit deset až třináct milionů pracovních míst pro lidi, kteří budou dospívat do produktivního věku, mnohé z nich z nejchudších oblastí země a bez kvalifikace.

Pravděpodobně bude muset vzniknout více výrobních závodů nebo velkých společností poskytujících služby.

Rovněž se nedá očekávat, že by nereformovaný státní aparát zeštíhlel. Nejspíše se zase bude chtít do něčeho plést: odvětví telekomunikací, někdejší chloubu indického kapitalismu, poškodila nejen korupce, ale také nepřehledný systém licencí.

Byrokracie po indicku

Nejpodstatnější však je, že reformy zahájené v roce 1991 nebyly dotaženy do konce. Otevřely trhy zboží, takže u nejrůznějších artiklů od šamponů až po vyzvánění do mobilních telefonů panuje ostrá konkurence. Zároveň však trhy s takzvanými výrobními faktory - se základními vstupy, jako je půda, energie, práce a v poněkud menší míře kapitál - prošly jen minimální reformou a podléhají mnohem většímu vlivu státu.

Na potíže, které z toho mohou vzejít, se zapomíná velmi snadno.

Jako příklad může posloužit inženýr, který v Tamilnádu provozuje firmu na těžbu kamene. Dodává kámen na výrobu písku a jemnějšího i hrubšího štěrku, které jsou nezbytné pro výstavbu budov a silnic.

Ve všech směrech udělal maximum, mimo jiné zakoupil zařízení vyrobené ve Finsku, a zaměstnává přibližně sto lidí (zhruba polovinu z nich neoficiálně). Netrpěl nedostatkem.

»Povolovací procesy jsou den ode dne složitější,« říká. Povolení, jejichž vyřízení v roce 1997, kdy začínal, trvalo tři týdny, jsou dnes otázkou tří nebo čtyř let. Mnoho úředníků žádá úplatky.

Tak jako mnozí jiní manažeři i on by rád nahradil dělníky novými stroji, přestože Indie oplývá pracovní silou. Má ale »pracovněprávní zákony, které jdou proti tvorbě pracovních míst«, a současně školský systém, kvůli kterému je nalezení »kvalitní pracovní síly velký, ale opravdu velký problém«.

Dodávka elektřiny je každý den na čtyři hodiny přerušena a doprava nákladním vozem, která by měla trvat tři dny, zabere devět dní. Už toho má dost.

»O další expanzi se snažit nebudu,« konstatuje. Je toho zkrátka příliš.

Reformy přijdou po bankrotu

Vliv nereformovaného státu je v různých odvětvích různý.

V letecké dopravě, kde vládne tvrdá konkurence, se omezuje na firmu Air India, která je dnes polomrtvá. Spotřebuje mnoho peněz, ale zaznamenala takovou ztrátu tržního podílu, že si let s ní užije jen hrstka cestujících.

U elektřiny je tomu jinak. Má-li být roční tempo růstu v Indii osmiaž desetiprocentní, dodávky energie se musejí během jednoho desetiletí nejméně zdvojnásobit. Vláda se po investorech do elektráren velmi správně rozhlíží v soukromém sektoru.

Dodavatelský řetězec, který na nové elektrárny čeká, je však z velké části nereformovaný a ve špatném stavu.

Palivo, což v případě Indie znamená uhlí, dobývá státní monopol, který podle všeho není schopen dostatečně rychle zvýšit produkci. I dnes čas od času nastane nedostatek uhlí, přestože Indie má páté největší zásoby na světě.

Pokud jde o druhou stranu dodavatelského řetězce, tedy o nákup energie od výrobců a její dodávky odběratelům, jsou převážně v rukou státních firem, které neúčtují tržní ceny a jejichž úhrnné hospodaření loni skončilo ztrátou odpovídající jednomu procentu HDP.

Elektrárenské společnosti se svými velkými investičními plány jsou pod silným tlakem, jelikož musejí nedostatečnou nabídku domácího uhlí vykrývat dovozem dražšího uhlí ze zahraničí a protože krachují jejich hlavní odběratelé. Celé odvětví, které by mělo vzkvétat, tak mnozí investoři považují za nebezpečnou investici a podle některých bankéřů jde o možný zdroj nedobytných pohledávek.

»Reformy se odehrají - poté, co se celý systém zhroutí,« předpovídá šéf jedné energetické společnosti.

Nové elektrárny představují jednu ze součástí infrastruktury, do nichž by Indie potřebovala investovat: zdá se, že má-li si udržet růst v blízkosti dvouciferných čísel, měla by do infrastruktury každoročně vložit přibližně osm až deset procent HDP.

Čétan Ahjá ze společnosti Morgan Stanley je toho názoru, že výdaje na infrastrukturu v tomto fiskálním roce budou stále na přiměřené úrovni osmi procent HDP.

Ale vláda chce, aby v příštích pěti letech poskočily na deset procent. Asi polovinu z toho, tedy 500 miliard dolarů, by zřejmě musel poskytnout soukromý sektor. Jenže pokud rozčílení indických firem neopadne, tato částka se možná neposkládá.

Vyšší platy, všechno dražší

Co to všechno znamená pro indické tempo růstu z dlouhodobého hlediska?

Plánovací komise, státní orgán, který se snaží předvídat vzdálenou budoucnost, si v dubnu položila otázku: »Je desetiprocentní růst reálný?« Dospěla k závěru, že »i devítiprocentní růst bude vyžadovat důsledné provádění zvolené koncepce«.

Vzhledem ke zvýšené inflaci z poslední doby byly sníženy některé další odhady udržitelného tempa růstu na osm procent, nebo ještě níže. Ceny potravin, které byly prvotní příčinou inflace, mezitím zkrotly, ale celkový růst cen pravděpodobně bude v příštích měsících pokračovat tempem přibližně deseti procent.

To je zvláště znepokojivé pro chudou část obyvatelstva.

V prachu na kraji jedné silnice v severozápadní Indii se shromažďují dělníci a čekají, až je odveze náklaďák na stavbu, kde mají domluvenou neoficiální práci.

Muž v tričku, který tu čeká také, prozrazuje, že se jeho mzda v posledních dvou letech sice zdvojnásobila, ale většina peněz vydělaných navíc padne na pokrytí zvýšených životních nákladů.

Centrální banka, která od začátku roku 2010 zvedla úrokové míry desetkrát, tvrdí, že za to částečně mohou náklady spojené s bohatnutím obyvatel - kupříkladu jejich strava obsahuje více bílkovin.

Jaké bude finále?

Co by se dělo, kdyby indická ekonomika rostla nižším tempem, řekněme rychlostí sedmi procent za rok místo deseti?

Ekonomika by zcela jistě měla tenčí bezpečnostní polštář. Ale jinak by zřejmě žádná katastrofa nenastala.

Růst by musel být výrazně nižší, než jaký byl do chvíle, kdy dynamika veřejného dluhu začala vzbuzovat obavy. Poměr dluhu k HDP je 66 procent a klesá, přestože schodek veřejného sektoru činí přibližně osm procent. Většinu věřitelů představují indické subjekty, a tak by otřesy způsobené zahraničními investory byly zvládnutelné.

Z nedávného zlepšení deficitu běžného účtu díky rostoucímu exportu vyplývá, že by Indie mohla být méně závislá na zahraničních financích než v minulosti. A její zlaté a devizové rezervy dosahují 311 miliard dolarů.

Na rozdíl od křehké celosvětové ekonomiky by mohla Indie přepnout na autopilota, celkem spokojeně si bafat dál, a přitom růst rychleji než většina ostatních zemí. Ale Indie má na víc.

© 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved.
Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

10 až 13 milionů
Tolik pracovních míst bude Indie muset každoročně vytvořit během následujícího dvacetiletí.

Většina Indů bude v nejbližších letech spíše připojena k celostátnímu biometrickému systému identifikace než ke kanalizaci.

Na rozdíl od jiných zemí by mohla Indie přepnout na autopilota a přitom růst rychleji než většina ostatních. Ale má na víc.

Foto: Shutterstock

Státní indické aerolinky Air India čelí neustálým ekonomickým problémům. Jedním z důvodů je rostoucí konkurence, kterou v Indii představují soukromí dopravci. Foto: Bloomberg

Související
Zobrazit