Konec července 1991. Tehdejší indický ministr financí Manmohan Singh předkládá parlamentu rozpočet, který později změnil Indii i svět.

Byl to nečekaný triumf dosažený v okamžiku národního pokoření.

Kvůli politickému zmatku, vysokým cenám ropy a fiskální rozmařilosti zbývaly Indii devizové rezervy sotva na čtrnáct dní.

Podobně jako nuzná rodina, která odnáší šperky po babičce do zastavárny, byla indická centrální banka nucena odvézt 47 tun zlata do Bank of England jako záruku za půjčku a mezitím čekala na další pomoc od MMF.

Toho tíživého léta ministr Singh devalvoval rupii, zrušil většinu kvót a licencí, které stanovily, kdo smí co vyrábět, a otevřel některá odvětví zahraničnímu kapitálu.

Jeho reformy vytrhly mnoho listů z knihy předpisů, kterými celní inspektoři mučili indické podniky.

Své rozpočtové návrhy v parlamentu okomentoval parafrází Victora Huga: »Žádná pozemská moc nezastaví myšlenku, jejíž čas nadešel.«

Největší vzestup v historii

Myšlenkou, o které Manmohan Singh hovořil, byl nástup Indie coby »jedné z hlavních hospodářských velmocí světa«. A následující roky mu daly za pravdu.

Indická ekonomika se rozrostla téměř na čtyřnásobek, v posledních dvou desetiletích dosahovala průměrného ročního tempa růstu kolem sedmi procent. A od roku 2005 do roku 2007 to bylo více než devět procent.

Vzhledem k velikosti této země je zdejší hospodářský vzestup větší než cokoli, co jsme kdy zažili (s výjimkou čínské ekonomiky) a co kdy zažijeme. Na rozdíl od Číny bude motorem budoucího indického růstu demografie.

Někteří ekonomové jsou toho názoru, že se přínos Singhových reforem přeceňuje, a poukazují na to, že Indie zaznamenala v desetiletí před krizí téměř stejný růst jako v desetiletí po ní.

Dřívější menší změny skutečně nakrátko uvedly ekonomiku do pohybu, avšak Singhova liberalizace měla trvalejší význam.

Červenec 1991 si proto v análech ekonomie zaslouží červený inkoust podobně jako květen 1846, kdy Británie odhlasovala zrušení takzvaných obilních zákonů, nebo prosinec 1978, kdy Komunistická strana Číny rozhodla o otevření čínské ekonomiky.

Zapomněli jste na naše výročí

Indie však v současnosti nemá na oslavy náladu. Její ekonomika sice proplula celosvětovou hospodářskou krizí, avšak inflace stoupá a růst se zpomaluje.

Cenové tlaky trvají již dlouho, a tak vzbuzují pochybnosti, zda je reálný předpoklad, že ekonomika opět poroste tempem devíti procent, či ještě více, aniž by se přehřála.

Zahraniční investice v poslední době přicházejí jen tu a tam, a dokonce i nezdolní indičtí podnikatelé se zdají být frustrovaní.

Když se Manmohan Singh v roce 2004 stal na přání šéfky Indického národního kongresu Sonii Gándhíové premiérem, přebíral ekonomiku, která sklízela plody liberalizace. Ocitl se v neobvyklé situaci, kdy dědil svůj vlastní ekonomický odkaz. Avšak stejně jako mnozí dědici rodinného bohatství volil ostražitý a konzervativní přístup.

Jeho vláda, kterou sužovaly skandály, promarnila drahocenný čas. Má dost svých starostí kvůli korupčnímu skandálu s udělováním telekomunikačních licencí v roce 2008, který už připravil o křesla dva ministry.

To, že Singh stojí u kormidla, dává jistou záruku, že se hospodářská politika nedá na ústup, ale současně to nezaručuje ani žádný postup kupředu.

Vláda se podle všeho domnívá, že stačí, když bude neústupně obhajovat reformy z minulosti.

Někdy se chová, jako kdyby růst byl samozřejmostí: rostoucí pracovní síla a působivá míra úspor zaručují nové pracovníky a další kapitál. O zbytek se už postará indická vynalézavost a podnikatelský duch.

Takové sebevědomí ale není na místě. Zvířecí pudy mohou ochabnout i u indických podnikatelů. A demografické faktory jsou spíše důvodem k rychlému jednání než ke spokojenosti.

Každý rok přijde na svět více než 25 milionů Indů a na trh práce jich vstoupí nejméně deset milionů. Každý rok, ve kterém se nezlepší situace v oblasti podvýživy, školství a přijímání nových zaměstnanců, jsou odsouzeny miliony mladých lidí k druhořadé práci a k tomu, že jen stěží uplatní svůj potenciál.

Poslední jízda na slonu

Mnozí z reformátorů z roku 1991 podobně jako Manmohan Singh získali místo v současné vládě. Tentokrát ale před nimi stojí úkoly, které jsou ve dvou zásadních ohledech jiné.

V devadesátých letech odstranili bariéry stojící v cestě dosahování maximálních výstupů a dovolili firmám, aby vyráběly cokoli a jakkoli. Avšak následující vlády nedokázaly dát do pořádku trhy, pokud jde o vstupy, jako je práce, půda nebo energie.

Z mnoha zpožděných infrastrukturních projektů má 70 procent prodlevu kvůli pořizování pozemků.

Nákup půdy totiž upravuje zákon z roku 1894, který se Singhova vláda již více než tři roky snaží novelizovat.

Tento problém musí co nejrychleji vyřešit a dále reformovat jednak pracovněprávní předpisy, kvůli kterým je propouštění zaměstnanců až příliš složité, a trh s energiemi, ze kterého unikají obrovské částky a který nedokáže zajistit dostatek elektřiny.

V roce 1991 reformy prováděl elitní sbor zanícených reformátorů v hlavním městě.

Ovšem pro zkvalitnění školství, zdravotnictví a výživy je třeba motivovat a kontrolovat »legionáře« na venkovských školách, klinikách a výspách úřední moci, kam už přímý vliv ústřední vlády nedosáhne.

Dillíská vláda kupříkladu vyčlenila větší částky na školství a schválila zákon, který dává každému právo na vzdělání. Teď se musejí úřady jednotlivých svazových států a úředníci na místní úrovni postarat, aby se peníze využily na správných místech a aby učitelé skutečně chodili do zaměstnání a odváděli kvalitní práci.

Neusíná Indie?

Před Indií stojí dnes jiné úkoly a jiné jsou i současné okolnosti.

V roce 1991 se Indie reformovala, protože musela. Singh z této nutnosti udělal ctnost a prosadil opatření, která nebyla k vyřešení bezprostřední krize zcela nevyhnutelná, nicméně napomohla k tomu, že se v Indii už krize neopakovala.

Kvůli jeho úsilí má dnes Indie mnohem úspěšnější a odolnější ekonomiku. A nestojí na pokraji další krize. Nicméně její hospodářské výsledky z poslední doby jsou natolik neuspokojivé, že kdyby premiér Singh byl dostatečně troufalý, aby maximálně využil příležitosti, mohly by posloužit jako alibi pro další kolo příhodných reforem.

»Nechť to slyší celý svět,« prohlásil před dvaceti lety Manmohan Singh svým tichým hlasem. »Indie je nyní ve zcela bdělém stavu.«

V posledních letech funkčního období této vlády (a v závěrečných letech kariéry premiéra Singha) je třeba, aby se indičtí politici probrali a znovu zabrali.

© 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved.
Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

25 milionů
Zhruba tolik Indů přijde každý rok na svět.

Indická vláda promarnila drahocenný čas, neboť se musela zabývat vlastními skandály.

Indie hraje všemi barvami. Druhá nejlidnatější země světa ale potřebuje další reformy. Foto: Shutterstock

Související
Zobrazit