Vývoj událostí v Egyptě a v Tunisku, kde již svrhli své vládce, a v Libyi a Sýrii, kde o to stále bojují, již neplní hlavní relace televizních zpráv. Ke střetům mezi nespokojenými obyvateli a vládní garniturou ale dochází neustále.

Rozpory mezi úmysly ochránců starého režimu a vůlí občanů jsou nejzřetelnější v Egyptě.

Tamní nejvyšší rada ozbrojených sil složená z devatenácti generálů, která dočasně působí jako výkonný orgán, má zřejmě sama často potíže porozumět požadavkům »vzbouřenců«, jimiž je doslova obklopena.

Generálové se snaží s kritiky komunikovat prostřednictvím stránek na Facebooku i pomocí osobních setkání. Ale jejich oficiální prohlášení jsou buď vágní, nebo působí až výhružně, a jejich »dialog« zní spíše jako kázání.

V rozhodnutích rady se projevuje mírně zneklidňující kombinace hlubokého konzervativismu a přecitlivělosti.

Například po projevech národní nespokojenosti vetovala armáda pomoc od MMF a Světové banky, ačkoli byly nabízené podmínky nebývale příznivé a přestože Egypt nyní nutně potřebuje oživit stagnující ekonomiku.

Protesty a ústupky

Další obavy vyvolávají nesystémové pokusy o soudní postih trestných činů spáchaných během předrevolučního režimu.

Soudci vynášejí tvrdé tresty za méně závažné případy korupce a zneužití pravomoci, což děsí značnou část podnikatelské třídy, jež se během dlouhé vlády Husního Mubaraka téměř bez výjimky podvolila nenasytné touze po úplatcích.

Doposud však egyptské soudy uchránily před trestem většinu největších ryb, včetně samotného Husního Mubaraka a důstojníků zodpovědných za všudypřítomné mučení stejně jako za smrt stovek lidí během revoluce.

»V roce 1952 se z puče stala revoluce,« posteskl si mladý aktivista v Káhiře s odkazem na armádní převrat, který svrhl krále Farúka I. a nahradil jeho liberální demokracii socialistickým diktátorstvím.

»Tentokrát se zřejmě z revoluce stane puč,« dodal.

Volby jsou v Egyptě a v Tunisku naplánovány až na podzim (ty egyptské se právě přesunuly ze září na listopad). Bez možnosti parlamentní diskuse se rozvinul jakýsi průběžný dialog, v němž veřejnost vyjadřuje sílící nespokojenost s rychlostí změn a stupňuje se její hněv.

To vyústilo v protesty, jež přiměly prozatímní vlády k ještě dalším ústupkům.

Kdo vyhraje volby?

Podobné protesty ale stále více odrážejí prudký nárůst politického aktivismu bez jakéhokoli jasného zaměření. Tato roztříštěnost znepokojuje liberální sekularisty (prosazují nezávislost státu na náboženství a náboženském uvažování). Obávají se, že by toho islamisté, kteří jsou údajně disciplinovanější a vyzbrojeni jednodušším poselstvím, mohli využít k získání rozhodující podpory ve volbách.

Nejsilnějšího parlamentního zastoupení pravděpodobně dosáhnou hlavní islamistické strany, v Egyptě Muslimské bratrstvo a v Tunisku hnutí Nahda.

Podle průzkumů veřejného mínění by však ani jedna z těchto stran neměla překročit hranici 20 procent celkových hlasů, což býval v mnoha muslimských zemích v případě hlavních islamistických stran poměrně běžný volební výsledek.

Budou to sice velké, nikoli však jediné ryby v celém rybníku. Navíc lze očekávat, že mezi dalšími rybami se najde mnoho islamistických konkurentů.

Například v Egyptě vytvořily skupiny salafistů, extrémně puritánské části velice širokého islámského spektra, mezi něž se řadí i skupiny, které dříve obhajovaly ozbrojený džihád, přinejmenším čtyři samostatné politické strany.

Salafisté (radikální islamisté) se tvrdě střetli nejen se sekulárními stranami, ale také se stále významným, i když v poslední době poněkud slábnoucím vlivem súfismu, jenž představuje esoteričtější a tradičnější verzi islámu.

I z Muslimského bratrstva, které je sice mírnější než salafisté, ale má ambice zastupovat islámskou ortodoxii, se již osamostatnila nová politická uskupení.

Rigidní hierarchie celé organizace a zdánlivá ochota zavděčit se egyptským vládnoucím generálům vedla k odchodu několika mladších členů, kteří založili řadu odštěpených stran.

Islám jako princip

V obou zemích však frustrace z nejednotného směřování celkového vývoje zastiňuje, dost možná neoprávněně, již dosažené úspěchy. I přes nátlak ze strany armády zůstává egyptský nezávislý tisk i nadále neústupný a zcela otevřený.

Prozatímní ministři se těší všeobecné oblibě a většina lidí věří, že to s reformami myslí vážně.

Poté, co zkolabovala policie, došlo v obou zemích k nárůstu kriminality, ale i přesto jsou stále bezpečnější než mnoho západních států. Tajné policejní složky si očividně udržují jistou, blíže neurčitelnou míru vlivu, ale ani v jedné zemi to nevypadá, že by znovu přebíraly moc do svých rukou.

Neustálé rozbroje mezi sekularisty a islamisty, levicí a pravicí prozatím zadusily rodící se debaty o nové ústavě, jejíž návrh by Egypt i Tunisko rády představily do konce příštího roku.

Tyto ústavní debaty jsou však stále závažnější a u většiny otázek byla dosažena překvapivá míra shody: legislativa by měla být silná, výkonné pravomoci omezené, soudci nezávislí, veřejné svobody a lidská práva ústavně zakotveny, sociální politika spravedlivá.

V nelehké otázce propojení islámu se státem dojde pravděpodobně k jakémusi provizornímu řešení, kdy stát bude označován jako »občanský« spíše než sekulární a islámské právo bude sloužit jako základní legislativní princip spíše než jako samostatné zákonné normy.

Tuto revoluční dvojku směřující k demokracii nejistými kroky možná předběhne někdo třetí.

Marockého krále Muhammada VI. jednak vyděsily revoluce v okolních zemích, jednak svoji roli sehrály počínající protesty v jeho vlastní zemi. Zachoval se moudřeji než ostatní arabští vládci a v březnu oznámil sérii reforem, ke kterým patřilo i sepsání návrhu nové ústavy.

Tu drtivou většinou schválilo referendum konané 1. července.

Král si zachoval většinu svých výsad a kritici soudí, že si tím jednoduše získal trochu času, než se vzedme další vlna nespokojenosti. Avšak i jeho mírné ústupky volenému parlamentu potvrzují, že postupnému posilování moci lidu nelze odolávat.

Monarchové s naditými kapsami

Ropní monarchové na druhém konci regionu mají více peněz na to, aby si získali čas.

Saúdská Arábie, kolos na Arabském poloostrově a snad největší světová autokracie, má pochopitelně z dění, které zdejší vládci považují za ohrožení svého světa, největší obavy.

Stárnoucí vladaři jsou otřeseni nenadálým pádem stejně starého egyptského a tuniského prezidenta, který urychlilo cosi, co oni považují za »zradu« Západu, a následnou štvanicí na jejich rodiny kvůli korupci.

»V podstatě chtějí, aby se revoluce nezdařily,« říká saúdský disident, který věští návrat k regionální politice 60. let 20. století, kdy se Saúdská Arábie potýkala s revolučními republikami a tyto spory se často označovaly jako arabská studená válka.

Saúdská Arábie na domácí scéně na novou výzvu zareagovala příznačným způsobem. Zasypala obyvatelstvo penězi - prohlásila, že zvýší sociální výdaje o 120 miliard dolarů - a současně zavedla nové restrikce pro tisk a zpřísnila policejní kontrolu veřejných shromáždění.

Část uvedených peněz možná rafinovaně oslabí reformy jinde.

Štědrý saúdský příslib pomoci Egyptu, který se potýká s nedostatkem finančních prostředků ve výši čtyř miliard dolarů, je sice vítaný, avšak u Egypťanů vzbuzuje obavy, že s tím budou spojeny určité nevyřčené podmínky.

Finance ze soukromých saúdskoarabských zdrojů, které často procházejí přes charitativní organizace bohatě podporované vládou, pomáhají v Egyptě salafistům. Ti jsou toho názoru, že muslimové by měli slepě poslouchat své vládce, a demokracii posměšně označují za »zákon vytvořený člověkem«.

Saúdský tisk také svědomitě přibarvuje informace o nejrůznějších problémech států, kde proběhly revoluce, například o rostoucí kriminalitě, což vedlo k nežádoucímu poklesu počtu turistů z oblasti Perského zálivu.

To saúdská intervence v Bahrajnu neprobíhala takto v rukavičkách. Na pomoc vládnoucímu rodu al-Chalífovců při nelítostném potírání neozbrojených protestů poslala Saúdská Arábie obrněné kolony a krizi v zemi svého malého souseda vykreslila jako ukázku šíitské proradnosti sponzorované úhlavním nepřítelem Íránem.

Zatýkání v Kuvajtu

Odpor k revolucím rovněž přiměl mírnější vládce v oblasti Zálivu k neobvyklé tvrdosti.

Například jistá kuvajtská státní škola nečekaně vyloučila desetiletého egyptského žáka, který se nevinně zeptal, proč se v Kuvajtu žádná revoluce nekoná. Spojené arabské emiráty, které jsou známé především díky dubajskému bezstarostnému životu, začaly zatýkat a zavírat do vězení kritiky vlády. Přitom jich je mezi příslušníky pohádkově bohaté menšiny původních obyvatel jako šafránu.

Vládci z oblasti Perského zálivu si mohou jistou samolibost dovolit, alespoň na čas.

Díky rokům vysokých cen ropy mají dnes nadité peněženky. S výjimkou Bahrajnu je netrápí masy těžce pracujících lidí toužících po svobodě, tedy nepočítáme-li zahraniční dělníky, kteří se však dají snadno deportovat.

Ovšem i v Zálivu se cosi změnilo. V soukromí a na internetu si občané z vládnoucích rodů tropí žerty. Mezi názory mladých lidí, kteří rozumějí současnému světu, a starších generací, kterým svazuje ruce úcta k moci a tradici, je propastný rozdíl.

Za několik málo let by státy jako Saúdská Arábie mohly zjistit, že je obklopují arabské země, jejichž občané se vesele hlásí ke svému právu na vládu, jež bude občanům skládat účty.

Některé země možná prověří modely konstituční monarchie, které se jinde zdají být snadno použitelné. Jiné možná rozvinou metody, jak skloubit islámská pravidla s konsenzuálními zásadami tolerance a pragmatismu. Otázka by pak zněla: »Proč se to neděje i tady?«

Jasný směr: demokracie

Dění by se samozřejmě mohlo ubírat i jiným směrem.

Arabské země, které s demokratizací začaly jako první, Egypt a Tunisko, možná zůstanou nestabilní po mnoho dalších let. Možná budou připomínat Libanon nebo Irák, nejlepší demokracie arabského světa, v nichž se fádní politika vyznačuje vratkými kompromisy, jež zastiňují traumata občanských válek.

Egyptským generálům by také mohla dojít trpělivost s neurvalými revolucionáři a mohli by vyhlásit stanné právo. A krvavé nepokoje v zemích, jako je Sýrie nebo Jemen, by mohly pokračovat natolik vytrvale, že si ostatní Arabové jakýkoli pokus o změnu dvakrát rozmyslí.

To, že nastanou takové komplikace, je možné, ba i pravděpodobné. Avšak celkový trend směřování k demokracii již je v arabském světě stejně nezadržitelný jako kdekoli jinde.

»Musíte si uvědomit, že tohle není spousta různých revolucí,« vysvětluje syrský student s vpadlýma očima, který si v Libanonu dává pauzu po několikatýdenním organizování damašských protestů.

»Je to jedna velká revoluce všech Arabů. A nezastaví se, dokud nedojde i do nejzapadlejšího koutu,« uzavírá.

© 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved.
Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

Arabské jaro během letošního léta

Saúdská Arábie na novou výzvu zareagovala příznačným způsobem. Zasypala obyvatelstvo penězi.

Nad Tuniskem zapadá slunce, revoluce ale neusíná. Foto: Shutterstock

Dojde egyptským generálům trpělivost s revolucionáři a vyhlásí stanné právo? I to je jedna z možností, kam mohou vyústit současné nepokoje. Foto: Isifa

Egyptský demonstrant ukazuje vítězné »véčko«, za ním hoří Káhira. Vyhráno ale země zatím nemá, o jejím budoucím směřování hodně ukážou listopadové volby. Foto: Isifa

Související