Bioútok na naše peněženky

Všechno bio je podvod - ekologické produkty nejsou zdravější, ale mohou vás i zabít! Tyto a podobné výroky se vyrojí vždy jako »objev« v souvislosti s aférami, v nichž biopotraviny nějak figurují.

Fámy žijí dál, i když se ukáže, že třeba biookurky v posledním skandále s krvácivými průjmy v Německu ve skutečnosti žádným zabijákem nebyly (viz Ekonom č. 22/2011).

Byznys spojený s údajně zdravějšími potravinami ovšem stále frčí.

Ekologické potraviny, ale také výrobky fair trade (zaručující férový odbyt výrobcům z chudých zemí) nebo zboží z farmářských trhů mají jednoho společného jmenovatele: Jsou ukázkou úspěšného marketingového tahu, jak na přesyceném trhu uspět s něčím novým a zabaleným do lepší »image«. Řečeno bez servítků - jak z kapes spotřebitelů vytáhnout více peněz.

Nejde o podvod. Ale faktem je, že biomrkev nebo biokuře nemusí být o nic zdravější než konvenční produkty. Totéž platí o zelenině nebo sýrech z farmářských trhů. Ani ve fair trade výrobku nelze hledat zázračnou kvalitu.

Nicméně lidé v bohatší části světa jsou připraveni platit právě za image. Když má zboží svůj »farmářský příběh«, nabízí ho vždy ochotný a usměvavý prodejce - tak už jen z těchto psychologických důvodů může lépe chutnat...

Trhy tak následují bioboom, který již zaznamenal pozoruhodné výsledky. Konkrétně v Česku jde o byznys za bezmála dvě miliardy korun ročně. Ovšem celosvětově se v něm točí nejméně 40 miliard eur - suma, která se zhruba rovná celému českému rozpočtu.

Je libo biocigaretku?

Vedle označení bio lze poznat biopotravinu především podle vyšší ceny. Například biokuře může být až čtyřikrát dražší než jeho obdoba z konvenčního chovu. To je však extrém. U chleba nebo másla bývá cenový rozdíl nejvýše dvojnásobný, stejně tak u zeleniny. Biomaso je pak většinou o desítky procent dražší než to z běžné produkce.

Otázka, co si zákazník za vyšší cenu kupuje, je a bude předmětem dohadů. Skutečně je to výrazně zdravější produkt?

Jasno nemají ani sami vědci. Vždy, když se objeví studie potvrzující výjimečné kvality biopotravin, jiný výzkumník je připraven dokázat opak. Tak se mezi sebou naposledy například pohádali britští experti z Food Standard Agency, kteří tvrdili, že bio zdravější není, s bionadšenci ze švýcarského institutu FiBL. Arbitr se zatím nenašel.

I laika ovšem při pohledu na některé ekologické produkty zarazí, zda jejich konzumace může přispět k zdravému životnímu stylu. Například na berlínském agrosalonu Grüne Woche nabídnou na pánvi škvařící se biowursty nebo bioškvarky se sádlem.

Světlo světa spatřila již i biocigareta. Je z tabáku pěstovaného ekologicky, bez chemie. A také z papírku bez chemických přísad.

»Dosud neexistuje studie, která by jednoznačně potvrzovala, že biopotraviny jsou zdravější než konvenční jídlo,« shrnuje prezident Potravinářské komory Miroslav Toman.

Společně uzdravme svět

Zastánci bioproduktů ovšem mají jasnou víru: Jejich zboží zdravější je.

»Bioovoce obsahuje 550krát méně, a biozelenina dokonce 700krát méně pesticidů než jejich konvenční protějšky,« tvrdí například Lubomíra Chlumská, marketingová specialistka společnosti Country Life. Ta s prodejem a propagací biopotravin na tuzemském trhu začala již před dvaceti lety.

Je to mimochodem tatáž firma, jež neprávem doplatila na poslední skandál se smrtící mutací bakterie Escherichia coli v Německu.

Country Life dovezl několik španělských biookurek, jež měly být údajně zdrojem epidemie. I když se tahle informace německých úřadů nakonec ukázala jako nepravdivá, firmě kvůli aféře klesl odbyt některých komodit o třetinu.

Country Life není ve svém názoru osamocen. »Obsah reziduí pesticidů, ale i pomocných a přídavných látek - tedy i takzvaných "éček" - je v biopotravinách minimálně o dva řády nižší,« říká Roman Rozsypal, šéf společnosti Biokont. Ta je vedle KEZ a Abcert jednou ze tří nezávislých organizací, jež v Česku vydávají certifikáty pro biopotraviny.

V jednom bodě se ale shodují jak zastánci názoru o lepší kvalitě biopotravin, tak odpůrci: výroba bioproduktů chrání životní prostředí. Zákaz používání chemických hnojiv a látek proti škůdcům (pesticidů) je blahodárný pro pole, louky, podzemní vody.

»Zákazník si tak v bioproduktu kupuje skutečně především tento šetrný vztah pěstitelů i chovatelů k přírodě,« vysvětluje Toman z Potravinářské komory.

I tady se ovšem najdou skeptici. »Možná si kupujeme spíše ten pocit, že je něco produkováno s ohledem na přírodu. Pokud není biopotravina spojena s místem původu a je dovážena zdaleka, tak jde zase jen o marketing,« upozorňuje Josef Stehlík, předseda Asociace soukromého zemědělství.

Více jako o módě a otázce životního stylu než o samotné ochraně prostředí hovořila o biopotravinách v průzkumu týdeníku Ekonom řada oslovených podnikatelů.

Jsou mezi nimi i špičkoví manažeři skupiny Agrofert, jež má vedoucí postavení v českém zemědělství a potravinářství.

»Já osobně biopotraviny nevyhledávám. Věřím konvenčním výrobkům a konvenční způsob hospodaření může být také šetrný k přírodě,« prohlašuje například Jaroslav Faltýnek, jenž se v Agrofertu věnuje strategickým zemědělským projektům.

Skalní zastánci bio se však zviklat nenechají a do popředí vystavují místo prostého byznysu filozofii.

»Naši podnikatelskou filozofii lze vyjádřit sloganem "Společně uzdravme svět" - zdraví chápeme jako pozitivní stav v oblasti tělesné, duševní, duchovní a sociální,« hlásá marketingová specialistka Country Life.

»Bio nesmí být v prvé řadě byznys, ale jde o filozofii pěstitele,« poznamenává k tomu spolumajitel firmy Vitaminátor Tomáš Soška. Jeho firma se ovšem na rozdíl od obchodníků z Country Life věnuje výrobě biodžusů z vlastních sadů.

Aféra s moukou

Jenže při globálním pohledu na bioprodukci si nelze neuvědomit, o jak významný byznys skutečně jde. Na 40 miliard eur světového obratu ročně se přitom týká jen samotného jídla a pití s přídomkem bio. Kdyby se připočítala i biokosmetika a veškeré další »zelené aktivity« spotřebitelů (třeba hybridní auta), tak je částka minimálně desetinásobná.

Země jako Argentina, Čína, Spojené státy, Kanada jsou lídři, pokud jde o výměru ekologicky obhospodařované půdy (viz graf Top Ten - Země s největší výměrou dále). Celková plocha ekofarem dosahuje čtyřiceti milionů hektarů, což je asi desetinásobek výměry veškeré zemědělské půdy v Česku.

Může překvapit, že v obdobné tabulce - ale sestavené podle počtu ekofarmářů (viz graf Top Ten - Země s největším počtem ekofarmářů), figurují na předních příčkách země rozvojové či chudé: Indie, Uganda, Etiopie, dokonce hladomory zmítaná Burkina Faso.

Vysvětlení ale není složité. Tahle tabulka odráží především fakt, že tamní zemědělci hospodaří ekologicky vlastně z donucení. Zkrátka na hnojiva ani pesticidy nemají peníze. Celkový počet ekofarmářů na zeměkouli se přitom odhaduje na 1,8 milionu.

O významu potravinářského biobyznysu nejvýmluvněji hovoří údaje o tom, kde se nacházejí největší trhy s bioprodukty (viz graf Top Ten - Země s nejvyšší spotřebou). Největší porce připadá logicky na trhy nejvyspělejší, západní Evropu a Severní Ameriku.

Není divu, že při tak velkém rozsahu oboru už svět zažil i pár bioskandálů.

Například v Rakousku se předloni objevila biomouka s nadlimitním množstvím pesticidů. Prodávala ji společnost Rewe, která i v Česku vlastní řetězce Billa a Penny Market. Viníkem však zřejmě nebyl v tomto případě prodejce, ale spíše pěstitelé.

Zjistit skutečného původce se dlouho nedařilo ani v čerstvé německé aféře s bakterií Escherichia coli, jež stála život více než čtyři desítky lidí. Biookurka to nebyla, prý šlo o koření z Egypta...

Svoji aférku má na kontě i Česko. V roce 2008 se na pulty obchodů dostal biooves s nadměrným obsahem pesticidů.

Recese znamená stop

Avšak ani křik kritiků biopotravin nezabránil, aby se v Česku z půlmiliardového obratu v roce 2005 vyšplhal prodej na rekordních 1,8 miliardy korun v roce 2008.

Lví podíl na tom měl vstup biopotravin do obchodních řetězců, přes něž se již prodává většina těchto produktů.

Aktivní je tady například společnost Spar s vlastní řadou bioproduktů pod privátní značkou Natur*pur. Stále více zákazníků dává podle vedení této sítě přednost kvalitě před kvantitou, proto chce nabídku biopotravin i dále rozvíjet.

Ne všichni ekologičtí podnikatelé ovšem musejí sázet na expanzi do řetězců. Například Tomáš Soška z Vitaminátoru se na rozmach ekologických produktů dívá střízlivěji.

»Můžeme dělat spíše to, co se velkým nevyplácí. Máme sady na sto hektarech, což uživí asi osm lidí. A postupně si budujeme klientelu tak, aby zákazník měl stoprocentní spolehnutí na naši kvalitu. Nemáme ambici uživit národ, ale budovat firmu poctivě a postupně,« zdůrazňuje.

Ať už to bylo díky řetězcům, nebo díky menším výrobcům a prodejcům typu Vitaminátor, až donedávna trh s bioprodukty v zemi utěšeně rostl.

Mělo to jen jednu malou chybu: přes 80 procent biopotravin prodávaných v Česku je stále z dovozu. A to přesto, že i u nás ekofarmáři dostávají speciální dotace. Například na hektar biozeleniny je to průměrně dvanáct tisíc korun ročně, na sady či vinice (většina z nich patří do systému ekologického hospodaření) pak 22 tisíc.

Tahle skutečnost znamená, že spotřebitel si za biopotravinu připlácí vlastně dvakrát. Jednou viditelně v obchodě a skrytě pak jako daňový poplatník přes tyto dotace. Biofarmáři nutnost vyšších podpor a cen vysvětlují tím, že bez pomoci chemie se jim na poli méně urodí. Péče o pole je přitom podle nich náročnější, stejně tak i ekologické chovy zvířat.

Navzdory dotacím a aktivitě obchodních řetězců se růst biotrhu v Česku zastavil. V roce 2009 dokonce meziročně mírně klesl (viz graf Výdaje na biopotraviny v Česku).

Loni podle dosavadních propočtů Toma Václavíka z agentury Greenmarketing, jež se sledování biotrhu jako jediná v Česku důsledně věnuje, stagnoval na úrovni 1,8 miliardy.

»Doufáme, že letos bychom zase mohli zaznamenat zhruba desetiprocentní růst, podobný trend bychom rádi viděli i do budoucna,« předpokládá Václavík.

Faktem je, že bioprodukty se zatím v Česku podílejí na celkové spotřebě potravin necelým procentem. V Německu nebo Rakousku je toto číslo několikanásobně vyšší.

Ukazuje se však, že domácí zájem o bio zatím zřejmě narazil na strop, nebo lépe řečeno na dno v peněženkách spotřebitelů. Období poklesu a stagnace biotrhu se totiž kryje s dopady ekonomické recese.

Navíc, v současné době škrtů a reforem se s velkým růstem kupní síly nedá moc počítat.

Zmrtvýchvstání jarmarku

Zatímco bioboom se zasekl, vyrostl v tuzemsku další módní fenomén: Češi znovuobjevili kouzlo farmářských trhů.

Zvyklost, jež zanikla po roce 1948, v poslední době zažívá nevídaný vzestup. Na zájmu spotřebitelů se rádi přiživí i politici. Například ministr zemědělství Ivan Fuksa s chutí otevírá nové trhy osobně.

»Naším cílem je, aby minimálně v každém okresním městě takové trhy probíhaly,« nechal se slyšet občanskodemokratický politik při jedné takové příležitosti.

Jenže více než politici stojí za obnovením tradice trhů sami farmáři.

Patří mezi ně například rodina Františka Němce z Netína na Vysočině. Vyrábí ekologické mléčné produkty, od jogurtů po sýry. A už několik sezon se je snaží prodávat bez prostředníků, právě na trzích.

»Prodej přes trhy dělá asi 70 procent našich tržeb,« říká farmář.

Vzhledem k tomu, že trhy jsou záležitostí sezonní, otevírá v Praze na Vinohradech již třetí kamennou prodejnu s farmářskými produkty. A to jak vlastními, tak svých kolegů uzenářů nebo pekařů.

»Zatím na tom nevyděláváme. Lidé si zvykli nakupovat na tržišti a k nám do krámu si dojdou tak pro svačinu. Ale věřím, že v zimě to bude jinak,« doufá František Němec.

Jiný zajímavý podnikatelský záměr, jak propojit farmářské výroby přímo se zákazníkem, realizuje firma Nalok.cz - Nakupujte lokálně. Na svém webu nabízí největší databázi farem a farmářských trhů, včetně »bedýnkářských družstev«.

Jde o družstva, jejichž produkty si může zákazník telefonicky nebo přes internet objednat. Dodavatel mu pak zboží naloží do bedýnky a přiveze až do domu.

»Hnací silou naší firmy je zájem o lokální, místní výrobky. Především místní ovoce, zelenina, sýry mají v průměru lepší kvalitu - odpadá totiž dlouhá přeprava a skladování,« láká na tento způsob koupě zástupce společnosti Nalok.cz Radim Petratur.

Chemie i ze zahrádky

Základním marketingovým motivem pro farmářské trhy je prodej lokálních potravin od menších farmářů. Protože popularity trhů chtěli využít (podle farmářů zneužít) i větší firmy, vypracovalo letos v květnu ministerstvo zemědělství i Kodex farmářských trhů, jehož cílem je podpořit důvěru spotřebitelů.

Některé velké firmy se už pod tímto tlakem účasti na trzích vzdaly. Například je to společnost Nowaco, která nabízela na trzích chlazené mořské ryby.

»Naším cílem bylo nabídnout za dobré ceny široký sortiment čerstvých ryb. Ale byli jsme konfrontováni s logickým argumentem, že nejde o české ryby a také že se na trhy nehodíme kvůli naší velikosti. Takže se jich teď neúčastníme,« vysvětluje bez emocí ředitel Nowaca Bohumil Wolf. Stále prý trhům fandí.

Samotný Kodex přitom účast velkých firem nebo prodej jiného než místního zboží nezakazuje. Ale zdůrazňuje, že v prvé řadě má jít o »tradiční produkty«.

Trochu jinak ovšem trhy chápou zákazníci. Ti se v prvé řadě domnívají, že na trhu koupí zboží »zdravější«. Příčinou je laická domněnka, že mrkev ze zahrádky nebo vejce od slepice z malého dvorku musí být kvalitnější než z velkovýroby. Dopouštějí se tak obdobného omylu jako u biopotravin.

A zákonitě tak někdy dochází k podobnému zklamání. Například test MF Dnes minulý měsíc prokázal, že ze sedmnácti vzorků mrkve a jahod na tržišti byl jen jediný zcela prost chemických reziduí.

»Žádný kodex vám nenahradí vžitou poctivost a skromnost. Když provozovateli tržiště bude stačit zisk patnáct procent z obratu, je to v pořádku. Ale když bude chtít sto procent, tak to pocítí i zákazníci,« glosuje trhy Tomáš Soška z Vitaminátoru.

Neznamená to přitom, že by testované ovoce nesplňovalo normy a bylo zdraví škodlivé. Jen se ukázalo, že také prodej na tržištích může být více o marketingu než o skutečné kvalitě.

Poukazují na to i velké firmy.

»Pro mě by byl asi problém koupit si na trzích maso, uzenářský nebo mléčný výrobek. Protože vím, jak přísná pravidla bezpečnosti výroby musíme dodržovat, nejsem si jistá, že je mohou splnit drobní prodejci na farmářských trzích,« vysvětluje například Simona Sokolová, ředitelka společnosti Profrost ze skupiny Agrofert.

Marketing za miliardy

Farmářské trhy - nebo v širším smyslu přímý prodej zemědělských produktů zákazníkům - ovšem mají i své světlé stránky.

Například ekologicky zaměřený zákazník si přece jen přijde na své.

»Uvědomme si, že biojablko vypěstované v Jižní Americe bylo sice produkováno k tamní přírodě šetrným způsobem. Ale potom je tu jeho "uhlíková stopa" čili emisní zátěž, při přepravě letadlem a kamiony, kterou tu zanechalo při zcela zbytečné cestě přes půl světa. Zbytečné proto, že stejně kvalitní jablko pěstujeme i v České republice,« upozorňuje na výhody místního prodeje Radim Petratur z Nalok.cz. (Viz článek Zdražte mýto)

Současný boom farmářských trhů může paradoxně prospět také velkým potravinářským firmám a celému českému zemědělství. Navzdory tomu, že se dnes přes trhy prodává sotva jedno procento tuzemské agrární produkce.

»Určitě to může být jedna z cest, jak orientovat spotřebitele na české produkty. Když si je oblíbí na tržišti, půjdou za nimi i do velkoprodejen. Sami spotřebitelé tak mohou vyvinout tlak na řetězce, aby zvýšily podíl českých potravin na pultech,« vysvětluje tuto strategii prezident Potravinářské komory Toman.

Právě v tomto bodě - totiž ve zvýšení, nebo alespoň udržení odbytu české produkce - jsou totiž drobní ekofarmáři i velkopotravináři zajedno. A ani v tomto případě možná spotřebitel netuší, jak je kvůli marketingu »ždímán«.

Například propagace českých výrobků Klasa už za dobu své existence přišla daňové poplatníky na jednu miliardu korun.

Další desítky milionů polyká loni zavedená nová značka Regionální potravina.

V současné době vznikla dokonce třetí značka - na zboží je národní vlajka s přípisem Garantováno Potravinářskou komorou, jež má také zákazníky přimět k nákupu domácích potravin.

Zkrátka, každá podnikatelská lobby se snaží prosadit svůj produkt. Zákazník má svobodu volby, ale je přitom silně ovlivňován marketingem.

Proto je dobré vědět, že s dražší biomrkví, domácí klobásou nebo »tradičním českým jogurtem« si nemůžeme koupit zdraví do sta let - ale spíše si připlácíme za image těchto potravin.

(Viz též komentář)

Martin Mařík