Aktuální číslo časopisu Ekonom
Martin PetříčekPlýtváme potenciálem žáků. A to nejen těch mimořádně nadaných. Projevuje se to například v narůstajícím počtu dětí, které nezvládnou dokončit ani základní vzdělání. V celorepublikovém průměru to jsou tři procenta populačního ročníku, ale například v Ústeckém kraji je to kolem osmi procent. Je to nejen společenský, ale také ekonomický problém, který může Česko v budoucnu stát hodně peněz. Jednou z příčin je i to, že se do systému nedaří dostávat nejnovější pedagogické teorie. Zůstávají ve strategiích, které často sklidí odborné uznání, ale řídí se jimi jen hrstka škol a učitelů. „Navíc dosud existuje představa, že tu je kurikulum, obsah vzdělávání, které je potřeba ‚nalít‘ do člověka. Nové přístupy naopak hodně staví na samotném člověku, na jeho vzdělávacích potřebách, na tom, že si do nějaké míry řídí vzdělávání sám,“ říká expertka na vzdělávání Silvie Pýchová. Je programovou manažerkou Partnerství pro vzdělávání 2030+ a členkou poradního týmu prezidenta republiky.
Jan Amos Komenský před více než 350 lety razil teorii „škola hrou“. Má i dnes tento přístup ve školách své místo?
Na to, že máme v dějinách osobnost, kterou nám jiné státy závidí, si z Komenského bereme dost málo. Je dodnes v mnoha ohledech inspirativní. Ve škole by mělo jít z mého pohledu především o svobodu a o přebírání odpovědnosti za sebe sama, o emancipaci člověka. Vzdělání má sloužit člověku, aby se mohl svobodně rozvíjet, cizelovat si myšlenky, posilovat kreativitu. A k tomu má patřit i hra a radost z učení. Jenže my se ve vzdělávání snažíme spíš zachraňovat systém na úkor dětí nebo mladých lidí.
Ve vzdělávání tedy není dostatečná svoboda?
V Česku jsou ve vzdělávání obrovské rozdíly, na jedné straně tu máme svobodné školy a na druhé straně jsou ty velmi rigidní. Pokud chtějí učitelé dělat svou práci svobodně, musí trochu vykročit z nastavených norem. Jenže struktura vzdělávacího systému je v tom brzdí, není navržen tak, aby něco takového umožňoval. I progresivní pedagogové vědí, že věci dělají na hraně možností, někdy si je dokonce musí posouvat.
Jak tedy ten systém reformovat?
Všechny reformy by se měly zaměřovat na žáka. Učitel je pochopitelně součást prostředí, je to ten, kdo podporuje žáka, aby se mohl lépe učit. Máme tu spoustu odborníků, řadu ověřených metod a přístupů, které by vedly k větší svobodě ve vzdělávání, ale nedaří se tohle know‑how zanést do systému. Je to jako hodinový strojek, ve kterém se ozubená kola točí naprázdno.
Proč ten převodní mechanismus nefunguje?
Uvedu to na konkrétním příkladu. Předchozí vláda schválila Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, na jejím vzniku se podílela řada organizací a všichni z ní byli nadšení, protože může vzdělávání posunout. Vychází z toho, že je třeba se zaměřit na kompetence občanské, osobní, pracovní, aby lidé v životě uspěli. A že je třeba bojovat s nerovnými šancemi ve vzdělávacím systému či proměnit obsah a hodnocení vzdělávání. Jenže od vzniku strategie už uběhl nějaký čas a málo z toho, co obsahuje, se uvedlo do praxe. Problém je v tom, že jde o nezávazný dokument. A ministerstvo školství má omezené možnosti, jak prosadit principy, které obsahuje. Paradoxně pak kvůli nenaplněným očekáváním narůstá frustrace.
Pokud chtějí učitelé dělat svou práci svobodně, musí vykročit z nastavených norem. Věci dělají na hraně možností.
Je to vlastně takový začarovaný kruh.
Pozornost se ve školství zaměřuje výhradně na konkrétní témata, která nejvíc hoří. Aktuálně je to například digitalizace přijímacích zkoušek na střední školy. To jsou věci, kde se hodí krizový management na rychlé řešení. Bohužel stejným způsobem se řeší i dlouhodobé problémy, jako jsou přechody mezi stupni vzdělání nebo nerovnosti ve vzdělávacím systému. Jdeme z krize do krize, každou z nich sice dokážeme nějak vyřešit, ale ministerští úředníci i lidé ze škol jsou vyčerpaní a na dlouhodobější témata už nemají energii. Když na našich akcích vystupovaly přední světové kapacity na systémy vzdělávání a jejich reformy, jako jsou Michael Fullan či Andy Hargreaves, seznámili jsme je s tím, co řešíme. Nestačili se divit.
Roztříštěné školství
Co říkali?
Zmiňovali, že náš vzdělávací systém v aktuální podobě nelze řídit. Je v něm obrovské množství nezávislých subjektů. A zároveň také říkali, že nám nechybí odbornost, know‑how, jen se musíme naučit realizovat systémové změny. A na to bych zaměřovala pozornost. Není třeba dostávat ve velkém další inovace ze zahraničí. Už tu jsou, ale přístup k nim mají jen některé školy a my musíme najít způsob, jak je dostat do systému jako celku. A to se nedaří, protože se tomu, jak tyto změny prosadit v rámci systému, a ne jen na některých školách, nevěnuje dostatečná pozornost.
Článek již není odemčený!
Váš známý vám umožnil přečíst si článek zdarma, ale uplynula doba, po kterou je článek odemčený.
Pro neomezený přístup ke všem článkům na našem webu si můžete zakoupit předplatné za 59 Kč.
Chcete číst dál?
Ještě na vás čeká 80 % článku.
S předplatným získáte
- Web Ekonom.cz bez reklam
- Možnost sdílet prémiový obsah zdarma (5 článků měsíčně)
- Možnost ukládat si články na později
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter týdeníku Ekonom.
Odhlásit se můžete kdykoliv.
Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že dochází ke sbírání a zpracování osobních údajů. Více informací o zásadách ochrany osobních údajů naleznete ZDE.
