Vyspělé země v pasti emancipace. Jak zvýšit porodnost a nevzít ženám kariéru

Ještě nikdy se v tuzemsku nenarodilo tak málo dětí jako v minulém roce. Úhrnná porodnost klesla na méně než 1,4 dítěte na jednu ženu. Česko tak pokračuje v sestupné spirále porodnosti a rychle se blíží k evropským státům s vůbec nejnižší porodností. Nejde však jen o problém starého kontinentu. V zemích OECD se úhrnná plodnost v členských zemích snížila z 3,3 dítěte na ženu v roce 1960 na pouhých 1,5 v roce 2024. Ještě větší demografický sešup prožívají asijské země a porodnost klesá i ve Spojených státech. Pokud se nic zásadního nezmění, hrozí podle demografů a ekonomů výrazný úbytek populace a ekonomické i sociální problémy.

Vlády postižených zemí se tomuto vývoji snaží předejít. Vyzkoušely mnoho politik, které mají rodiny motivovat k vyššímu počtu dětí. Většinou se jim ale daří dosahovat jen krátkodobých efektů, a to za ne­úměrně vysokých nákladů.

Jak velké ekonomické a sociální problémy tedy může demografický vývoj vyspělých zemí přinést, jaké má příčiny a jak se s ním různé země snaží popasovat?

Související

Demografie

Nemít děti je pohodlné. Už v antice ovšem lidé tušili, že to je cesta do záhuby

5 minut čtení

Současné negativní demografické trendy zapříčiněné propadem porodnosti jsou v novodobé historii unikátní. V historii lze ovšem najít příklady,...

Roboti lidi nenahradí

Zákeřnost nepříznivého demografického vývoje a klesající porodnosti spočívá v tom, že nástup problémů je postupný a dlouho neviditelný. Projeví se až v horizontu několika dekád, což svádí k podceňování závažnosti klesající porodnosti.

Hlavní ekonomické riziko spočívá v tom, že pokles porodnosti nejen zmenší celkovou populaci vyspělých zemí, ale také dramaticky změní její věkovou strukturu. Podle predikcí Evropské komise vzroste podíl penzistů na celkovém počtu obyvatel Evropské unie z dnešních 21,1 na 32,5 procenta v roce 2100. Odpovídající měrou se pak sníží podíl pracujících.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

I když technologie částečně vykompenzují úbytek pracovní síly, přesto budou lidé v ekonomice chybět. Nejtíživěji na tom budou podle ekonomky Kláry Kalíškové z Vysoké školy ekonomické zdravotnictví a sociální služby, které ponesou zátěž péče, a rostoucí počty seniorů. „Zatím nemáme roboty, kteří by se starali o lidi v nemocnicích, ‚eldéenkách‘ nebo domovech důchodců,“ upozorňuje Kalíšková. Dodává ale i další negativní efekty: kvůli klesajícímu počtu aktivních lidí se bude vybírat méně peněz do veřejných rozpočtů, protože bude méně daňových poplatníků. Státy na to budou muset reagovat buď zvýšením současných daní, anebo zavedením daní nových – třeba odvodů právě z robotů, o kterých se vedou intenzivní akademické diskuse už několik let. Negativní bude i dopad demografických změn na spotřebu. „Méně osob v produktivním věku znamená pokles spotřeby, zpomalení ekonomiky a menší investice. Důchodci tolik neutrácí,“ shrnuje ekonomka.

A konečně, změna demografické struktury dopadne drtivým způsobem na důchodové systémy. Většina z nich stále spoléhá na průběžný způsob financování, které se vlivem demografických změn stane neudržitelným.

Nejkomplexnější problém dneška

Při hledání příčin klesající porodnosti se nabízejí dva hlavní zdroje informací. Tím prvním jsou průzkumy, v nichž respondenti vysvětlují své motivace vedoucí k rozhodnutí nemít děti, mít jich méně či odkládat jejich pořízení. Druhým pramenem jsou pak stovky demografických a ekonomických analýz a studií, které na toto téma v posledních desetiletích vznikly.

Týdeník Ekonom analyzoval oba zdroje informací. Z analýzy vyšlo, že klesající porodnost je dána kombinací mnoha faktorů – od historických, souvisejících se zapojením žen do pracovního procesu, sekularizací společnosti nebo zavedením penzijních systémů, až po ryze aktuální, typický vliv sociálních sítí na partnerský život mladých či úzkosti spojené s klimatickými změnami.

Pohled do minulosti ukazuje, že základní kámen klesající porodnosti položily začátky emancipace žen, jejich přístup ke vzdělání a kariérní možnosti. Na jednu stranu zapojení poloviny populace do pracovního procesu vedlo ke zvýšení ekonomického růstu, na druhou stranu ale stojí za snižováním porodnosti. Důvody jsou podle studie organizace Our World in Data dva.

Delší pobyt ve škole jednak přirozeně zkracuje „okno“ pro rození dětí. Právě delší vzdělávání a následný nástup do práce zvýšil průměrný věk matek v Evropské unii na více než 29 let. V Česku byl tento nárůst obzvláště rychlý. Ženy po letech socialismu s omezenými možnostmi kariéry začaly ve větší míře odkládat mateřství až po roce 1991, kdy si první dítě pořizovaly ve 22 letech.

Kromě toho emancipace u vzdělaných žen zvyšuje náklady obětované příležitosti. Jednoduše řečeno, během rodičovské dovolené jim utíkají peníze, které by mohly vydělat, a naberou také ztrátu v kariérním růstu, což se odráží na příjmech po návratu z rodičovské.

Je tedy cestou ke zvratu nepříznivého demografického vývoje tlak na návrat žen do domácností, jak po tom volají někteří konzervativci? Rozhodně ne. Ekonomika v dnešním nastavení by se bez žen neobešla a úbytek pracovní síly by hospodářství poškodil více než demografický propad. Nemluvě o tom, že jinak než nuceně by ženy na tuto změnu nepřistoupily.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Jedním z mála příkladů sociálního inženýrství, jak zvrátit negativní vývoj porodnosti formou snížení ženských práv, proběhl ve 30. letech v Německu. Režim ženy tlačil do role matek v domácnosti a vedle propagandy na to šel i motivačními prvky. Například rodinné půjčky, které stát nabízel novomanželům, byly podmíněny odchodem žen z práce. Vedle toho nacisté řídili také přístup k interrupcím a antikoncepci a vhodným matkám tyto regulátory porodnosti zakázali. Na konci 30. let pak zasloužilé matky s více dětmi dostávaly také státní ocenění: „Čestný kříž německé matky“ – bronzový za čtyři až pět dětí, stříbrný za šest až sedm a zlatý za osm a více dětí. Výsledky se skutečně dostavily. Ještě v roce 1933 činila úhrnná porodnost v říši necelých 1,7 dítěte na ženu, v dalších letech vzrostla až na 2,25 dítěte. Nakonec ale i německý experiment narazil: kvůli nedostatku zaměstnanců ve válečném průmyslu se ženy musely ve 40. letech vrátit do práce a porodnost začala klesat.

Moderní demografické teorie přicházejí s opačnou teorií: křivka plodnosti v závislosti na míře emancipace a rovnoprávného postavení žen má tvaru písmena „U“. Vyšší plodnost tedy vykazují jak země utlačující ženy (například Saúdská Arábie s úhrnnou plodností kolem čtyř dětí na ženu), tak státy, kde je jejich postavení nejsilnější – jako třeba ve Švédsku s 1,6 dítěte na ženu. „Nízká porodnost vzniká, když je genderová rovnost vysoká ve vzdělání a zaměstnání, ale nízká v rodině a institucích péče. Tedy když žena může studovat a pracovat, ale po dítěti nese nepoměrně velkou část nákladů,“ píše americký demograf Peter McDonald. Receptem na zvýšení porodnosti je podle něj snaha rozložit péči o dítě rovnoměrněji mezi rodiče a co největší pomoc státu s péčí v dětství potomků.

Dalším historickým důvodem klesající porodnosti – a to hlavně v Evropě – bylo zavedení důchodového systému, tedy přenesení starosti o seniory z rodin na stát. Už studie z počátku minulého století ukázaly, že po Bismarckově zavedení penzijního systému, byť nastaveného podstatně přísněji než dnes, klesla v následujících letech úhrnná plodnost žen o jedno dítě. Mezi demografy se tak dají najít zastánci názoru, podle nějž by poměrně silnou motivaci pořídit si děti představovalo omezení penzí „černých pasažérů“, tedy bezdětných lidí.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Odlišná situace panuje v Asii. Z tamních studií o klesající porodnosti vyplývá, že hlavní argumenty proti mateřství jsou kulturní, tedy třeba daleko větší pracovní zátěž jak u žen, tak mužů, nebo daleko větší důraz společnosti na tradiční rozdělení rolí. Shrnuto: pro ženy v Japonsku nebo Jižní Koreji je ještě náročnější skloubit pracovní a rodinný život. Speciálním případem je pak Čína, která dodnes doplácí na někdejší politiku jednoho dítěte.

Neprozkoumané pole sociálních sítí

Zdánlivě nejjednodušeji řešitelnými příčinami klesající porodnosti se jeví ekonomické důvody. Ty hrají prakticky ve všech průzkumech preferencí mladých lidí velmi silnou roli – a to jak v Evropě, tak ve Spojených státech i asijských zemích. Které jsou nejpalčivější? Jedno z předních míst zaujímá drahé bydlení. Růst cen nemovitostí se v posledních dekádách v Evropě i Asii vymkl kontrole a i demografické studie potvrzují zjevnou korelaci mezi dostupnými byty či alespoň nájmy a odkládáním početí prvního dítěte.

Nejaktuálnějším, byť zároveň také nejméně prozkoumaným fenoménem jsou sociální sítě. „Koreluje to spolu. Porodnost začala v západní Evropě klesat zhruba před dvanácti lety. A utrhlo se to i v těch zemích, kde je sociální politika velmi příznivá, což je signál změn v hodnotové orientaci lidí a jejich odvaze mít děti,“ tvrdí demograf Tomáš Kučera. Vliv Facebooku či TikToku na rozhodování o pořízení dětí popisuje jako získávání nereálných představ mladých o světě. „Mají podstatně větší očekávání a cíle vnucované sociálními sítěmi mnohdy plní na úkor rodičovství,“ dodává Kučera.

Nejtvrdší čísla na toto téma přicházejí z USA. Analýza organizace JAMA Network Open ukazuje, že mezi muži – uživateli sociálních sítí ve věku 18 až 24 let – vzrostl podíl těch, kteří v posledním roce neměli žádnou sexuální aktivitu, z 18,9 procenta na přelomu století na dnešních na 30,9 procenta. Zjednodušeně: jeden ze tří mladých mužů je v daném roce sexuálně neaktivní – a to v době, kdy by jeho rodiče už sbírali vztahové zkušenosti. Současně klesá i podíl týdenní (nebo častější) sexuální aktivity z 51,8 na 37,4 procenta.

V průzkumech se změna společenských hodnot a přístupu k rodinnému životu projevuje na četnosti odpovědí respondentů, kteří jako svou hlavní motivaci uvedli, že děti jednoduše nechtějí, případně si je nemají s kým „pořídit“. A že upřednostňují vlastní blahobyt a pohodlný život na úkor plození dětí. Jak ovšem s tímto názorem pohnout, to studie zatím poradit neumějí.

Střelba na špatný terč

Přestože demografové dokážou poměrně jasně identifikovat množinu příčin demografického úpadku ve vyspělých zemích, politici prozatím neumí jejich zjištění přenést do pronatálních politik. Často totiž neřeší problém v celé komplexní šíři. Poměrně malý a krátkodobý efekt mají především čistě finanční stimuly.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Ukázkovým příkladem je Maďarsko. V posledních letech dosahují jeho státní výdaje na podporu porodnosti pět až šest procent HDP. Nejvíc z nich těží rodiny se třemi a více dětmi: mají nárok na státní příspěvky či výhodné půjčky na bydlení, pořízení auta či daňové úlevy. Čím víc dětí, tím je vláda štědřejší. Rodiny, které si pořídí čtvrté dítě, pak většinu půjček ani nemusí splácet a zasloužilé „rodičky“ jsou až do smrti osvobozeny od placení daně z příjmů.

Efekt ekonomických stimulů se dostavil, ale jen dočasně. Úhrnná plodnost žen se odrazila ode dna v roce 2011, kdy činila pouhých 1,23 dítěte na ženu, až k 1,59 dítěte. Pak přišel další obrat: efekt podpory se vyčerpal a v roce 2024 zmiňovaný ukazatel opět klesl, a to na hodnotu 1,36 dítěte na jednu ženu. „Nárůst porodnosti byl způsoben změnou vzorců v načasování porodů. Došlo ke zpomalení odkládání rodičovství,“ vysvětluje ředitel Wittgensteinova centra pro demografii a globální lidský kapitál ve Vídni Wolfgang Lutz.

Daleko hůře skončily snahy vlády o nakopnutí porodnosti v Jižní Koreji, zemi s jednou z nejnižších úhrnných porodností na světě – méně než 0,8 dítěte na ženu. Do roku 2006 tamní vlády investovaly do propopulačních opatření astronomických 230 miliard dolarů. Výsledek? Na dva roky se podařilo zvýšit tento ukazatel o desetinu procenta, pak se ale vrátil na původní úroveň. Jižní Korea přitom zkoušela prakticky všechno, co se z pohledu vlády nabízí: jednorázové porodní bonusy, měsíční příspěvky na péči o dítě, rozšíření rodičovské dovolené, dotace na bydlení pro mladé páry, masivní investice do školek a jeslí i kampaně na podporu manželství a rodičovství. Nezabralo nic.

Dosáhnout klíčové úhrnné porodnosti 2,1 se ale nedaří ani v zemích, které dávají demografové za příklad. Jsou to například Francie a Švédsko, kde se daří udržet úhrnnou plodnost na úrovni 1,6 až 1,7 dítěte na jednu ženu. Obě země přitom kombinují jak dotace na dostupné bydlení, tak placenou péči o malé děti, flexibilní zaměstnávání matek nebo iniciativy k většímu zapojení mužů do výchovy. Tyto údaje nicméně mohou být také matoucí. Obě země zároveň mají jedny z největších přistěhovaleckých komunit v Evropě. A přestože studie ukazují, že i migranti se přizpůsobují trendu nižší porodnosti překvapivě rychle, stále je u nich porodnost vyšší než u původní populace.

Právě migranti přitom mají být podle demografů řešením propadu porodnosti. Do Evropy už miliony přistěhovalců přišly. Na příval lidí z ciziny se chystají také asijské státy, kde byla imigrace pracovní síly dosud tabu.

Výsledky přílivu migrantů do zemí v západní Evropě ovšem nejsou uspokojivé a nově příchozí nejsou zdaleka tak velkým přínosem, jak si vlády malovaly. Česko má z tohoto pohledu výhodu: po začátku války na Ukrajině k nám uteklo přes 300 tisíc uprchlíků v takříkajíc ideálním demografickým složení: převažují mladé ženy a děti. Dlouhodobě ovšem ani oni zrychlující pokles porodnosti neřeší a najít recepty na odvrácení negativního demografického vývoje bude jedním z důležitých úkolů i pro vládu Andreje Babiše.