Nemít děti je pohodlné. Už v antice ovšem lidé tušili, že to je cesta do záhuby

Současné negativní demografické trendy zapříčiněné propadem porodnosti jsou v novodobé historii unikátní. V historii lze ovšem najít příklady, kdy upřednostnění vlastního blahobytu před výchovou dětí mělo devastující dopady na fungování celé společnosti. Především v antice byl klesající počet narozených dětí významnou příčinou pádu dříve zdánlivě neotřesitelných mocností.

Luxus a pohodlnost jako předzvěst pádu

Jednou z prvních dochovaných komplexnějších zmínek o neblahých společenských dopadech demografie je několikasvazková kniha Dějiny řeckého historika Polybia z 2. století před naším letopočtem. Vzdělaný syn z bohaté rodiny stratéga Achajského spolku, tedy federace řeckých městských států, v jednom ze svazků rozsáhlého díla rozebírá příčiny úpadku řeckých městských států a dochází k závěru, že za ním nestojí jen obvyklé faktory úmrtnosti tehdejší doby. V jedné ze slavných pasáží si všímá něčeho mnohem tiššího, ale podle něj o to nebezpečnějšího: Lidé přestávají mít děti. Města se nevylidňují kvůli válkám ani moru, ale proto, že rodiny jsou stále menší a domy zůstávají prázdné.

Polybios si při kritice spoluobčanů nebere servítky. Řekové podle něj propadli pohodlí, honbě za majetkem a okázalému životnímu stylu. Muži i ženy odkládají sňatky, a když už děti mají, vychovají prý jedno nebo dvě. Ne proto, že by nemohli uživit víc potomků, ale proto, aby se majetek nedělil a děti vyrůstaly v blahobytu. Z dnešního pohledu jeho slova připomínají dnešní debaty o životní úrovni a „kvalitě života“, jíž mladí obhajují rezignaci na rodinu.

Související

Demografie

Vyspělé země v pasti emancipace. Jak zvýšit porodnost a nevzít ženám kariéru

11 minut čtení

Evropa, Asie i Spojené státy procházejí obdobím bezprecedentního poklesu porodnosti. Recepty na řešení chybí.

Klíčový je mechanismus, který Polybios popisuje. Rod s jedním či dvěma dětmi je křehký: stačí jedna smrt ve válce, jedna nemoc – a rodová linie mizí. Když se to děje v mnoha domácnostech zároveň, začnou slábnout celé obce. Ubývá pracovní síly, vojáků, lidí schopných starat se o půdu i o veřejné záležitosti. Úpadek není náhlou katastrofou, ale pomalým vyhasínáním, skoro nepozorovatelným, dokud není pozdě. Zajímavé je i jeho řešení. Polybios odmítá svádět vinu na osud či bohy. Příčina byla podle něj v lidech, a proto měl být i lék v lidských rukou: změnit hodnoty, případně přijmout zákony podporující rodiny a výchovu dětí.

Jeho vize nicméně řecké městské státy a jejich obyvatelé nikdy do praxe neuvedli. A právě tím nakonec i podle dnešních historiků přispěli k postupnému úpadku a nakonec také podlehnutí Římu.

Nefunkční římská prorodinná politika

Paralely mezi historií a dneškem najdeme také v období Římské říše. Když se po desetiletích občanských válek ujal v 1. století před naším letopočtem moci císař Augustus, neřešil jen hranice země a loajalitu legií. Znepokojovalo ho i něco méně viditelného: už delší dobu trvající fenomén úbytku Římanů. Staré aristokratické rody vymíraly, občanů bylo relativně méně a elity podle něj ztrácely ochotu zakládat početné rodiny – opět hlavně kvůli touze po svobodě a luxusu.

Vedle toho se už tehdy začal projevovat neblahý vliv emancipace žen na porodnost. V Římě ženy získaly větší právní a sociální svobodu, tedy například právo vlastnit majetek, což také mělo vliv také na rozhodování o dětech. Kombinace pohodlného způsobu života a emancipace žen pak nevyhnutelně vyústila v postupné vylidňování Říma a rostoucí závislost na dovozu pracovní i vojenské síly.

Stabilita impéria přitom podle Augusta nestála jen na vojsku, ale i na dostatku občanů, kteří ho ubrání. Augustus proto rozjel jednu z prvních státních „pronatalitních politik“ v evropských dějinách. Nešlo nicméně o doporučení, ale o povinnost. Série norem známých jako manželské a mravnostní zákony měla Římany nutit k sňatkům a plození dětí. Svobodní muži a bezdětné páry čelili omezením při dědění majetku, zatímco rodiče více dětí získávali výhody. Známé bylo takzvané právo tří dětí, které přinášelo právní i společenské úlevy, například ženám větší samostatnost.

Císař tím sledoval víc než jen čísla v matrikách. Šlo mu o obnovu tradičních římských hodnot: rodiny, kontinuity rodu, odpovědnosti vůči obci. Augustus se stylizoval do role „otce vlasti“, který napravuje morální úpadek společnosti po bouřlivém století. Manželství tak mělo být podle něj nejen soukromou věcí, ale přímo občanskou povinností.

Historické prameny jsou ovšem k úspěchu jeho propopulačních politik skeptické. Privilegovaní občané se naučili tyto zákony obcházet a růst porodnosti se nekonal. Problém se nepodařilo vyřešit ani jeho následovníkům, a tak říše dlouhodobě oslabovala, až v 5. století padla úplně.