„Véčko“ na Pankráci nemělo nikdy vzniknout. Masaryčka je exces a zvýraznila jizvu v centru Prahy, říká šéfka památkářů Goryczková

Mezi jejich hlavní úkoly patří ochrana kulturních památek v Česku a správa či opravy těch, které jim do správy svěřil stát. Více než v souvislosti s hrady a zámky bývá ale o lidech z Národního památkového ústavu (NPÚ) slyšet, když se dostanou do sporu s developery a stavaři. Naposledy třeba když kritizovali výškové domy na Pankráci a prosadili do Metropolitního plánu, aby tam už žádné mrakodrapy nevyrostly. Ještě méně se ví, že NPÚ bude mít vliv na způsob naplňování evropské směrnice o bezemisních budovách. Například majitelé činžáků se od ústavu dozvědí, zda a jakým způsobem budou smět zateplovat své domy. A jelikož ke kulturnímu dědictví patří také česká krajina, bude mít ústav výrazné slovo i při povolování větrných elektráren v takzvaných akceleračních územích. „Nesmíme prosazováním jednoho veřejného zájmu – obnovitelných zdrojů – poškozovat jiný veřejný zájem – kulturní dědictví,“ říká ředitelka NPÚ Naděžda Goryczková.

Když se developerů ptám na to, co jim v Praze při povolování projektů komplikuje život, poměrně vysoko řadí památkáře. Prý byste hlavní město nejradši zakonzervovali. Mají pravdu?

Nemyslím si, že jsme v Praze přehnaně konzervativní. Osobně se považuji za poměrně liberálního památkáře. Nebráníme nové architektuře v historickém prostředí. Ale i ta má v památkově exponovaných územích své limity. Podléhá pravidlům ochrany kulturního dědictví, které stát určuje na základě zákona o památkové péči nebo nařízením vlády, kterým byla mimochodem vyhlášena i Pražská památková rezervace. Pokud nám zákon ukládá povinnost chránit kulturní dědictví, které je součástí naší národní identity, musíme bránit excesům, které se občas dějí, jako je například bourání památek nebo snaha prolamovat výškové limity v bezprostředním kontaktu s tím nejcennějším, co jsme se zavázali ochraňovat.

Téma památková péče versus rozvoj měst ožilo při představování pražského Metropolitního plánu. Podle pořizovatele – Institutu plánování a rozvoje – jste byli jednou z brzd a i vaší vinou je výsledná podoba příliš rigidní.

Připomínky měly i městské části a řada dalších institucí. Problém vidím v podcenění práce na Metropolitním plánu ze strany zpracovatele, který od samého počátku opomíjel zohlednit veřejný zájem na ochranu kulturního dědictví. Do připomínkového řízení se tak dostal materiál, který nemohl být památkovou péčí přijat. Dnešní podoba je výsledkem zdlouhavého dohodovacího řízení, které ale nemuselo vůbec nastat, kdyby IPR od prvopočátku s plnou vážností respektoval hledisko památkové péče.

Naděžda Goryczková

Vystudovala Fakultu architektury na VUT v Brně. V ostravském Krajském středisku státní památkové péče řídila oddělení stavebněhistorických průzkumů. Po sloučení samostatných památkových ústavů do jednoho byla v roce 2003 jmenována ředitelkou územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Ostravě. Od roku 2008 je ředitelkou celého NPÚ.

Foto: Libor Fojtík

V čem pominul veřejný zájem ochrany kulturního dědictví?

Nezohlednil například všechna plošně chráněná památková území, jako jsou památkové zóny nebo památkové rezervace, které má Praha tři. Samozřejmě tu jedinečnou v historickém centru, která je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO, ale vedle toho také Stodůlky a Ruzyni. Ty v Metropolitním plánu chyběly. U Pražské památkové rezervace zase zpracovatel měl snahu upravit její hranice a považoval některé její části za méně významná území, se kterými se může volně nakládat. Přitom pro pražskou rezervaci platí jasně dané podmínky, které definuje nařízení vlády z roku 1971. Neuvádí jen rozsah chráněného území, ale popisuje i předmět ochrany v podobě po staletí utvářené urbanistické struktury města včetně hmotového uspořádání a výškových dominant. Zmiňuje, jak přistupovat k obnovám historických staveb a jaké limity mají nově navrhované stavby v chráněném území. V úvahu je nutné brát také ikonické pohledy a blízké i vzdálené pražské horizonty mimořádné univerzální hodnoty.

Co by znamenalo v praxi, kdyby první verze prošla? Že by se třeba mohly stavět v historickém centru výškové budovy?

Dle mého by to bylo pro veřejnost celé zmatené a netransparentní. Něco jiného by říkal Metropolitní plán a něco jiného speciální zákon o státní památkové péči. Umím si představit, že by to vyvolalo i řadu soudních sporů. A ano, mohli bychom se dočkat i toho, že by v historickém jádru vznikla výšková stavba, která by poškodila jeho malebnost.

Měli jste výhrady k plánu i v jiných částech Prahy?

Ano, měli. Obecně se ví, že nesouhlasíme s prolomením výškového limitu na Pankrácké pláni.

Jak tamní věžáky ohrožují ochranu historické části města?

Má to souvislost s chráněnými horizonty. Zvláště citlivá je linie horizontu pohledově uzavírající prostor pražské kotliny. Cílem památkové péče je tento pohled a tuto linii chránit a nevhodné objemy, které zde již v minulosti vznikly, dále nerozšiřovat. Jedním z ikonických pohledů na historické město je pohled z rampy Pražského hradu. Vidíte z ní blízký horizont památkové rezervace rozehraný historickou střešní krajinou s věžovitými dominantami. Na jejím pozadí je vzdálený horizont Pankrácké pláně, který by se neuváženou výstavbou výškových domů proměnil v hradbu. Ta v dálkových pohledech od Pražského hradu pohltí i horizont rezervace.

Zjednodušeně tedy věžáky kazí výhled na Prahu od Hradu.

Ano, i takto zjednodušeně se to dá říci. A to podle mě není dobře. Proto jsme usilovali o snížení výškové hladiny výstavby na Pankráci, a aby se dále nerozšiřovala.

Nabízí se otázka, jestli těch několik „zubů“ výškových staveb teď nekazí horizont spíš, než kdyby tam bylo domů víc?

V tom s vámi souhlasím. Takzvané Véčko zde nikdy nemělo vzniknout, dnes se již snažíme pouze napravovat to, co se v minulosti nepovedlo. Dlouhodobě zastáváme názor, že by se měla celá tato oblast dotvořit nižšími budovami. V tom nevidím takový problém.

Plán má na Pankráci výškový limit 70 metrů. Ředitel IPR mi tvrdil, že kdyby někdo zboural stometrovou budovu City Tower, která dnes na Pankráci stojí, nebude smět na stejném místě postavit stejně vysokou. To mi přijde absurdní.

Pochybuji o tom, že by tu budovu někdo v budoucnu chtěl bourat. Ale budiž, kdyby to nastalo, památková péče by se s tím musela vyrovnat. Nemohu hovořit za výkonný orgán památkové péče, ale Národní památkový ústav by stejnou výšku nerozporoval. Už s ohledem na to, že je zde ono zmíněné Véčko, které horizont dost negativně definuje.

Jsou v Praze místa, kde by vám výškové budovy nevadily ani z hlediska panoramat jako na Pankráci?

Pravomoc památkové péče se vztahuje k památkám a chráněným územím, případně k ochraně ikonických pohledů na chráněná území. Za hranicí rezervace a jejího ochranného pásma památkáři nezasahují, žádné výškové limity zde nehlídají. Například mrakodrap, který připravuje developer s Davidem Černým v Nových Butovicích, je mimo dosah památkové péče.

A co výškové budovy od Evy Jiřičné, které měly vzniknout na Žižkově? Ty vadily kterému panoramatu?

Za základ můžeme opět vzít pohled z rampy Pražského hradu, i když obdobné pohledy se naskýtají i z jiných míst. Divák je zde bezprostředně obklopen historickým městem, které v dalších pohledových plánech přechází v části novější. I ty však většinově drží drobnější strukturu zástavby. Stavby, které z tohoto měřítka zřetelně vybočují, mohou představovat problém, principiálně podobný problému Pankrácké pláně. Původní návrh architektky Evy Jiřičné počítal se třemi věžemi s výškou mezi 80 a 100 metry na místě někdejší telekomunikační věže. Starší zásah do linie horizontu tak ještě zdůrazňoval. Upravený návrh, který počítá s několika nižšími budovami a jednou věží zhruba ve výši původní stavby, je daleko citlivější.

Mluvila jste o excesech developerů, kteří nerespektují kulturní dědictví. Máte nějaký příklad z poslední doby?

Jistě, například Masaryčka. V chráněném území, kde původně byla daleko drobnější struktura parcel a historické zástavby, vznikl převýšený monoblok. Ano, vznikl v kontextu magistrály, která je velkou jizvou v centru Prahy. Jenže Masaryčka se o zacelení této jizvy nepokusila, dle mého ji zvýraznila. Ta stavba mohla vypadat úplně jinak, a teď se nebavím o kvalitě architektury, ale o hmotě.

Jaká výstavba je v historickém centru Prahy z pohledu památkářů přípustná?

Například Palác Euro v dolní části Václavského náměstí, který vznikl v roce 2002. To je budova, která vytvořila jakýsi protějšek Paláci Koruna na protilehlé straně. Je ve výškové relaci k historické zástavbě a svou moderní formou nijak nenarušuje původní prostředí, není agresivní. Dalším zdařilým příkladem je Hotel Josef na Starém Městě, který navrhla Eva Jiřičná. Ačkoliv je moderní, zároveň respektuje výškou a objemem historickou zástavbu.

„Pokud mám správné informace, s evropskými zdroji peněz nemůžeme v příštím programovém období počítat a budeme muset hledat jiné,“ uvědomuje si ředitelka NPÚ.

Foto: Libor Fojtík

Chráníme nejen budovy, ale i krajinu

Velkým tématem je evropská směrnice, podle níž do budoucna mají být všechny budovy bezemisní, což se neobejde bez zateplování, solárních panelů a podobně. Jaký dopad to bude mít na památkově chráněné budovy?

Naším cílem je, aby se při vzniku různých podpůrných programů v této oblasti bral v úvahu i veřejný zájem na ochranu kulturního dědictví. Svého zástupce jsme měli v Mezinárodní skupině pro problematiku adaptace kulturního dědictví na klimatickou změnu, která byla zřízena při Evropské komisi v roce 2021. Výsledkem její práce byl apel, aby se při naplnění cílů Zelené dohody pro Evropu hledaly přístupy, které umožní jejich dosažení bez ztráty hodnot na kulturním dědictví. Zjednodušeně řečeno, aby krize klimatu nezpůsobila krizi kulturního dědictví. Z vlastní iniciativy jsme jako jedna z prvních evropských památkových institucí vydali v roce 2021 metodický materiál k fotovoltaickým systémům v památkové péči, který říká, kdy a za jakých podmínek lze osadit fotovoltaiku především na nechráněné památky v chráněných územích. Výsledkem je, že 70 procent žádostí bylo uspokojeno. Číslo by mohlo být vyšší, pokud by v ČR byly dostupnější integrované fotovoltaické systémy, které tvarově i materiálově připomínají původní střechu. Jsou dražší, ale umožňují za jistých okolností i osazení na kulturní památky.

Směrnice dělá starosti i majitelům činžáků v Praze. To sice nejsou kulturní památky, ale památkáři do jejich oprav také mluví. Budete povolovat klasické zateplení, nebo trvat na podstatně dražším zateplení zevnitř?

Nemyslím si, že se v chráněném území a priori nesmí zateplovat. Umím si představit, že i v památkové zóně budou některé domy tradičně zateplené a jiné ne. Záleží na jejich kvalitě, zdobnosti a umístění – zda se nachází v části, která je určující pro hodnotu chráněného území, nebo v místě, které ho pouze dotváří. I v tomto případě chceme být transparentní a připravujeme metodické vyjádření pro vlastníky i projektanty s doporučeními i praktickými návody.

Jak majitelé poznají, do kterého území spadá jejich dům?

V integrovaném informačním systému památkové péče je geoinformační portál s mapovými podklady, kde je možné tyto informace získat. Uvědomujeme si potřebu sdílet materiály, na základě kterých postupujeme při definování podmínek, abychom nebyli neustále obviňováni ze subjektivního pohledu na věc. Vedle zateplování v oblasti ochrany klimatu řešíme aktuálně i akcelerační zóny, v nichž má být možné ve zrychleném procesu realizovat obnovitelné zdroje energie, mimo jiné větrníky, které jsou v krajině hodně dominantní. Ve spolupráci s ústavem geoinformačních systémů Univerzity Palackého v Olomouci se snažíme vytvořit IT nástroj, který pomůže definovat krajinné kulturní dominanty ve vztahu k akceleračním zónám a upozorní zájemce, kde z pohledu památkové péče může nastat problém.

Čili budete chránit i krajinu před větrníky?

Máme rozsáhlé krajinné památkové zóny, na které se vztahuje památkový zákon. Některé z nich jsou zapsány na seznam světového dědictví. Akcelerační zóny pohlcují téměř celé území České republiky. Společnost je třeba informovat o možných střetech zájmů. Abychom prosazováním jednoho veřejného zájmu – obnovitelných zdrojů – nezničili jiný veřejný zájem – kulturní dědictví.

Privatizaci památek si nepřejeme

V minulosti jste mluvila o tom, že památková péče u nás je podfinancovaná. Brzy ale bude ještě hůř – v příštím programovém období fondů EU „vyschnou“ zdroje v Bruselu. Jaké to bude mít dopady na vaši činnost?

Národní památkový ústav má rozpočet blížící se dvěma miliardám korun, které pokrývají běžné obligatorní výdaje. Příspěvek na provoz dostáváme ve výši 1,2 miliardy, což zhruba odpovídá výši osobních nákladů. Na zbytek věcných nákladů si musíme vydělat. Zároveň máme zákonnou povinnost se s péčí dobrého hospodáře starat o svěřený státní majetek. Znamená to, že musíme zajistit dostatek prostředků na běžnou údržbu a obnovu. Proto jsou pro nás velmi důležité mimorozpočtové zdroje z národních i unijních programů. A to je to, o čem mluvíte. Jelikož jsme se během let naučili velmi dobře pracovat s evropskými fondy, umíme projekty připravovat, měli jsme z nich pravidelný přísun na obnovu památek. Pokud mám správné informace, v příštím programovém období s těmito zdroji nelze počítat a budeme muset hledat další.

O kolik přijdete peněz?

V tomto období to bylo zhruba 700 milionů korun v rámci integrovaného regionálního operačního programu. Dříve to bývala třeba i miliarda a půl. Na národní úrovni čerpáme prostředky z investičního programu ministerstva kultury. Také zde dosahují roční investice řádově několika stamilionů korun.

Jak stovky milionů nahradíte? Máme se připravit na vyšší vstupné na hradech a zámcích?

Abychom dostáli svým závazkům, nezbývá než zvýšit vstupné. Další naše zdroje jsou zanedbatelné. Ostatně zdražujeme průběžně, ale vždy se snažíme přinést i něco nového – prohlídkové trasy, zlepšení zázemí pro návštěvníky, nové formy prezentace. Výnosy ze spravovaného majetku se blíží 800 milionům korun ročně. Na drobné opravy a obnovy postačí, ale velké obnovy z nich nezvládneme.

Nabízí se otázka – i když asi předem znám odpověď: co některé památky prodat do soukromých rukou?

Předpokládám, že hovoříme o státních památkách. Není to na pořadu dne a neumím si to ani představit. Soubor státních hradů a zámků zpřístupněných veřejnosti představuje unikátní dědictví, nad kterým má mít kontrolu stát.

Jak hodnotíte péči, s jakou se soukromí majitelé starají o památky?

Každoročně vyhlašujeme cenu Patrimonium pro futuro, letos už 14. ročník, kde se právě příkladnou péči soukromých vlastníků o památky snažíme oceňovat. Bezesporu je spousta vlastníků, kteří se starají vzorově, a rádi bychom, aby za to měli i určité veřejné uznání.

Které státní památky jsou ekonomicky soběstačné, případně výdělečné?

Téměř třetina památek ve správě Národního památkového ústavu je soběstačná. A deset procent z nich vydělá více, než stačí spotřebovat. Například Karlštejn, Český Krumlov, Hluboká. A samozřejmě také hrad Trosky, kde máme pouze tři zaměstnance a díky počítačové hře Kingdom Come návštěvnost kolem 120 tisíc lidí. Vedle toho jsou památky, na jejichž provoz doplácíme. Ale postupně jich ubývá. Například když jsem v roce 2008 nastoupila do funkce generální ředitelky, zámek Lednice hospodařil s vysokou ztrátou, dnes je výdělečný.

Jak jste změnila „byznysmodel“ Lednice?

Především se zvedlo vstupné, které bylo ve srovnání s ostatními památkami velmi nízké. A nastavil se efektivnější systém návštěvnického provozu a prezentace. Výsledek se dostavil velmi rychle. Samozřejmě svůj podíl na tom má i schopná kastelánka, která byla změnám nakloněna. Obecně musím říct, že naši kasteláni umí hospodárně využívat prostředky, které mají k dispozici.

Můžete tyto hradní a zámecké manažery i nějak motivovat?

Bohužel nemůžeme, jelikož hospodaříme s pevným limitem mezd, který je pro nás nepřekročitelný. I když vyděláme více, zvýšené výnosy nesmíme použít na platy zaměstnanců. To samozřejmě vede k velké fluktuaci. Osobně to považuji za zbytečné a tak trochu nesmyslné opatření, které snižuje motivaci a také naši konkurenceschopnost na trhu práce. Přitom státní rozpočet by nakládání se zvýšenými výnosy nezatížilo. Kasteláni by si rozhodně zasloužili daleko víc za to, co pro stát odvádějí. A to se týká zaměstnanců ústavu obecně. Drží je prostředí a hezká práce, ale to bohužel nestačí, když potřebují uživit rodinu.