Zkušenosti, které se nevymažou aneb Jak minulost řídí naše ekonomické volby

Člověk je tvor racionální, tvrdili kdysi ekonomové. Pak přišli behaviorální ekonomové a zdvořile se usmáli: „To možná platí, pokud racionální znamená předvídatelně iracionální.“ Jenže i tahle verze lidské nedokonalosti se ukazuje být příliš jednoduchá.

Nové výzkumy naznačují, že to, jak se rozhodujeme, neformují jen momentální emoce, aktuální myšlenková zkreslení a špatná intuice. Naše volby jsou i výsledkem hlubokých, často dávno zapomenutých zkušeností, které se zapsaly do našich ekonomických reflexů a mohou přetrvat po desetiletí.

Generace, která šetří „pro jistotu“

Lidé, kteří prožili velkou hospodářskou krizi nebo prudkou inflaci, se tak podle posledních průzkumů natrvalo stávají opatrnějšími investory. I když se ekonomické podmínky později zlepší, jejich vztah k riziku zůstává poznamenán: méně investují do akcií, více spoří, často se vyhýbají úvěrům.

Zkušenosti tu fungují jako psychologické jizvy – neviditelné, ale trvalé – a naše ekonomické postoje nejsou jen výsledkem informací, které máme teď, ale i těch, které jsme prožili. Kdo jednou zažil, jak mizí úspory přes noc, ten už nikdy nebude věřit, že inflace „nehrozí“. Stejně jako dítě, které se popálí o plotnu, si zapamatuje, že kuchyň není místo pro experimenty.

Když se krize stane charakterovou vlastností

Efekt zkušenosti však není jen osobní, ale má i kolektivní rozměr. Generace, které zažily dlouhodobou nejistotu, se liší v hodnotách, postojích i politických preferencích. Průzkumy tak ukázaly, že lidé, kteří dospívali během ekonomické recese, jsou v dospělosti skeptičtější vůči trhu a více důvěřují státu. Krize tak nevytváří jen nové ekonomické modely, ale i nové voliče. Vyčítáme‑li tak občas politikům „krátkou paměť“, měli bychom jim ji možná spíš závidět. Zbytek populace totiž s sebou vleče paměť až příliš dlouhou – a často nevědomou.

Inflace, válka a klima: trojice, která formuje generace

Mluví‑li se o „krizové generaci“, představí si většina lidí finanční pád v roce 2008. Jenže behaviorální ekonomové dnes sledují nové, mnohem komplexnější vrstvy zkušeností: pandemie, válka na Ukrajině nebo klimatická změna.

Tyto události – i když se v peněžence neprojeví hned – mění způsob, jak lidé uvažují o riziku, jistotě, práci či vlastním čase. Mladí Evropané, kteří zažili pandemii v době vstupu na trh práce, jsou podle průzkumů méně ochotní riskovat a dávají přednost stabilitě před růstem.

Paradoxem je, že právě tohle chování – které mělo být „rozumné“ – může ekonomiku brzdit. Pokud všichni šetří „na horší časy“, žádné lepší časy nepřijdou. Ale zkuste to vysvětlit lidem, kteří si tři roky dezinfikovali ruce a sledovali, jak svět balancuje mezi lockdownem a krizí.

Jak se z osobní zkušenosti stává ekonomická strategie

Efekt zkušenosti se neprojevuje jen ve velkých dějinných událostech. V mnoha případech jde o drobnou, ale dlouhodobou zkušenost:

• kdo vyrůstal v rodině, kde se mluvilo o penězích jako o něčem nebezpečném, má větší sklony vyhýbat se finančním rizikům;

• kdo zažil rychlý propad ceny kryptoměn, si příště dvakrát rozmyslí „investiční příležitost“;

• kdo pracoval v toxickém prostředí, může v dalším zaměstnání reagovat přehnaně defenzivně, i když to nemá opodstatnění.

Behaviorální ekonomové tomu říkají „path dependency“, doslova závislost na cestě. To, čím jsme prošli, určuje, kudy a kam jsme ochotni jít dál.

Problém je, že většina ekonomických modelů s těmito otisky nepočítá. Uvažují o „předpokládaném užitku“ nebo „pravděpodobnosti rizika“, ale nezohledňují, že dvě osoby se stejným příjmem, vzděláním a přístupem k informacím mohou dělat zcela odlišná rozhodnutí – jen proto, že jejich paměť se naučila věřit jinému světu.

V tom spočívá jedna z nejzajímavějších výzev současné behaviorální ekonomie: jak kvantifikovat zkušenost. Tedy jak měřit něco, co je emoční, subjektivní a často i neuvědomělé? Zatím to vypadá, že vědci si vystačí s aproximací: lidé, kteří žili v době vysoké inflace, se chovají jinak než ti, kteří vyrůstali v období stabilních cen. Ale jakmile začneme přidávat další faktory – kulturní trauma, technologické změny, pandemie –, vzniká mozaika, která připomíná spíš psychologii než ekonomii.

Ekonomie, která potřebuje terapeuta

Je‑li naše ekonomické rozhodování tvořeno zkušenostmi, které mají povahu emocí a prožitků, pak by ekonomie měla přestat předstírat, že je exaktní vědou o číslech, a přiznat, že je také vědou o duši.

Efekt zkušenosti je pro ekonomické myšlení sice možná trochu nepohodlný, ale lidsky sympatický: iracionalita už není chybou systému. Lidé se nechovají jako tabulky, protože si pamatují, jaké to je, když se tabulky zhroutí. Ať už se jedná o investiční strategie, kariérní volby nebo vztah k ekologii, jedno platí napříč generacemi: člověk s minulostí se rozhoduje jinak než člověk bez ní. Bohužel, na rozdíl od ekonomických modelů, ti druzí v reálném světě neexistují.

A tady přichází ironie poslední: možná že opravdovou „racionální“ strategií je právě iracionální opatrnost. Možná že generace, která se bojí inflace, vlastně zachraňuje ekonomiku tím, že ji drží při zemi. Možná by tedy ekonomie opravdu měla občas chodit na terapii.