Babiš v čele vlády bude neštěstí. Demokracie se s jeho přístupem může proměnit v despocii, říká filozof Václav Němec

Jakou cenu má názor, který prostě jen tak bez diskuse přijmete a šíříte? Rozkládá se zdravý rozum? Filozof Václav Němec (56) varuje před rozbíjením demokracie. Přemýšlí z nadhledu o české společnosti, současné politice nejen v předvolební atmosféře i o světě. „Novodobé státy se proměnily v jakési velké domácnosti, kde se ekonomika stala hlavní náplní politiky, takže vlastně není divu, že lidé nakonec mají tendenci zvolit si nějakého despotu, který podle jejich představ nejlépe umí ‚obhospodařit‘ ekonomické procesy, zajistit růst HDP a rozdělit společenské bohatství,“ říká.

Tvrdíte, že ve světě před několika lety došlo k bodu obratu, který svobodě nesvědčí. Co si pod tím bodem obratu máme představit?

Termín pochází od Timothyho Snydera, který mluví o „obratu vlivové osy“. Ještě v 90. letech minulého století plynul vliv ze západu na východ. Rozšiřovaly se západní struktury, Evropská unie, NATO, v zemích východního bloku byly přejímány modely západní demokracie. Ale po roce 2000 dochází k jakémusi obratu v tom smyslu, že vliv začíná proudit spíše z východu na západ. Souvisí to s tím, že staronové despotické říše, které dnes již můžeme nazývat neototalitními režimy, jako jsou Rusko a Čína, nejenom začaly utahovat šrouby směrem ke svému vlastnímu obyvatelstvu a stále více omezovat jeho svobodu, ale naučily se také dovedně využívat vymoženosti západního světa, zejména výdobytky západní techniky, kapitalistickou organizaci ekonomiky a nová média proti západnímu demokratickému světu. A svobodný svět si toho dlouho nevšímal a dostatečně na to nereaguje dodnes.

Trošku mě ta slepota vůči rostoucímu vlivu nedemokratických režimů a jejich schopnosti využívat západní technologie proti Západu připomíná moment, kdy si Lenin pochvaloval, že mu „kapitalista prodá i provaz, na kterém ho pak oběsí“.

Myslím, že z perspektivy Ruska je tenhle výrok stále platný. Tamní režim se od dob Sovětského svazu v mnoha ohledech změnil, jeho metody se upgradovaly, ale pořád je postavený na stejných imperiálních a autoritářských principech a svým způsobem navazuje i na tradice komunistické diktatury a jejích tajných služeb. Problém Západu je v tom, že si dlouho myslel, že kapitalismus je neoddělitelně spojený s politickým systémem demokracie. V posledních desetiletích však pozorujeme, že si ho osvojily i nedemokratické země, byť ne v podobě západního typu kapitalismu, který můžeme nazývat „meritokratický“, ale v podobě kapitalismu autoritářského. A v podmínkách globálních trhů se tento typ kapitalismu velmi dobře naučily používat proti nám. Zvláštní roli v tom hrálo i to, co Snyder nazývá neregulovanými prostory západního kapitalismu.

Například?

Třeba anonymní vlastnictví, různé offshorové firmy, daňové ráje a tak dále. Toho všeho se Rusko naučilo dokonale využívat. Už od 90. let začaly ruské mafiánské a oligarchické struktury přelévat nakradené peníze na Západ, který jim to umožňoval. Postupně se ale tyto prostředky používaly stále více jako nástroj politického vlivu proti západním zemím. S tím má bohužel velkou zkušenost Česká republika, protože tady byl a je vliv ruského kapitálu velmi silný. Západní kapitalismus nemá příliš ve zvyku zkoumat původ finančních prostředků a je založen na představě, že peníze nesmrdí. Ale peníze, často získané nelegálními prostředky, jsou využívány i k ruským a čínským vlivovým operacím. To samozřejmě nejenom deformuje naše tržní podmínky, ale zároveň se to jako bumerang obrací proti nám v tom smyslu, že nedemokratické režimy zasahují do demokratických procesů v západních zemích.

Dlouho se mělo za to, že demokracie a kapitalismus jsou spojené nádoby, jedno nemůže existovat bez druhého. Teď je ale evidentní, že to není pravda. Ale jak je to vlastně možné, když v základu obojího je svoboda?

Náš problém je v tom, že často nevidíme nuance. Tedy že existují různé podoby kapitalismu. Na jednu stranu skutečně existuje západní kapitalismus, který popsali klasikové jako Max Weber. A ten opravdu vychází ze západních hodnot, podle Webera byl dokonce původně spojen s protestantskou etikou. Ale problém je, že se kapitalismus může od těchto hodnotových základů emancipovat, což se dnes dalekosáhle děje. A tam, kde pro něj nejsou stanovená pevná pravidla, může různými způsoby pervertovat do jiných podob. A jedna z nich je onen autoritářský kapitalismus, který skutečně může koexistovat s různými politickými systémy, i s těmi nedemokratickými. 

Jak to ale vypadá se vztahem demokracie a kapitalismu v Evropě? Funguje to pořád dobře?

V západním světě je spojení mezi demokracií a tržním hospodářstvím logické v tom smyslu, že obojí sází na pluralitu, iniciativu a svobodu jednotlivce. V jednom případě jde o svobodu politických, v druhém ekonomických aktérů. Ale je tu jeden problém, na který upozorňuje Hannah Arendtová. Zatímco političtí aktéři v demokratickém systému by měli sledovat veřejný zájem, aktéři ekonomických procesů z principu sledují zájmy privátní. To vnáší do moderních demokratických společností vnitřní rozpor. V současném západním modelu společnosti toto napětí stále existuje a představuje nevyřešený problém. Řada ekonomických subjektů a firem, a dnes také nadnárodních korporací i oligarchů, využívá vliv na politiku k ochránění svých ekonomických zájmů a k maximalizaci svého zisku. Tím jsou demokratické instituce i na Západě oslabovány a odcizují se svému poslání a svému smyslu. Pohádka o neviditelné ruce trhu, která promění egoistické sledování privátních zájmů v obecný prospěch, je sice krásná, ale je to spíš takový cimrmanovský úkrok stranou. I ekonomičtí liberálové totiž musí nakonec připustit, že k tomu, aby se ekonomický systém ospravedlnil, by měl nějak sloužit veřejnému zájmu. Ale on to sám od sebe neudělá. To je věcí politiky.

Foto: HN – Václav Vašků

A může to fungovat, když bude hlavou politického systému velkokapitalista, jako se to teď stane pravděpodobně u nás v osobě Andreje Babiše?

To je právě neštěstí. Oligarcha slibuje, že bude řídit stát jako firmu. Jenže ekonomické procesy v kapitalismu jsou založené na jiných principech než procesy demokratické. V ekonomické oblasti především nepanuje rovnost, na níž by měly být založeny vztahy v demokratické společnosti. To věděli už v antickém Řecku. Zatímco občané ve veřejném prostoru polis si byli rovni, vztahy v domácnostech, v nichž se tehdy převážně odehrával hospodářský život, byly založeny na nerovnosti. Pán domácnosti, kterému se řecky říkalo despotés, prostě domácnost ovládal a řídil. To v jistém smyslu platí v byznysu dosud. Z toho je vysvětlitelná snaha oligarchů, když vstupují do politiky, řídit ji jako svoje firmy. To je ale nebezpečné, protože  demokratická společnost je založena na tom, že její aktéři, tedy občané si jsou rovni, jsou stejně oprávněným zdrojem politické vůle a mají jednat svobodně ze své vlastní iniciativy. Tady se dalekosáhle střetávají dva světy.

V moderních státech ale jde, jak se zdá, hlavně o ekonomiku…

Pravda, k této redukci došlo. Novodobé státy se proměnily v jakési velké domácnosti, kde se ekonomika stala hlavní náplní politiky, takže vlastně není divu, že lidé nakonec mají tendenci zvolit si nějakého despotu, který podle jejich představ nejlépe umí „obhospodařit“ ekonomické procesy, zajistit růst HDP a rozdělit společenské bohatství. Tohle možná vysvětluje úspěch oligarchů v politice. Ale pro demokracii je tato tendence neblahá, protože vnáší do demokratického systému cizorodé prvky a hrozí demokracii převrátit v nějakou formu despocie.

Je možná demokracie bez svobody?

Není. Demokracie není možná bez svobody ani bez rovnosti. Samozřejmě se o tom vedou diskuse. Například Fareed Zakaria v knize Budoucnost svobody rozlišuje liberální a neliberální demokracii. Liberální podle něj vytváří podmínky pro svobodu, protože se v ní uplatňují pilíře ústavního liberalismu, tedy nejen svobodné volby, ale i dělba moci, základní a občanská práva a svobody, právní stát, občanská společnost, nezávislá média. V neliberální naproti tomu mohou probíhat více nebo méně svobodné volby a může v ní docházet třeba i ke střídání vlád, ale protože se v ní neuplatňuje – nebo uplatňuje jen v omezené míře – ústavní liberalismus, tak nevytváří dobré podmínky pro svobodu svých občanů. Já se však na rozdíl od Zakarii domnívám, že pak už vlastně nejde o demokracii v pravém smyslu slova, protože pilíře ústavního liberalismu zároveň zajišťují podmínky rovnosti, která je základním principem demokracie.

Je to, co propaguje Babišův spojenec Viktor Orbán, tedy maďarská neliberální demokracie, podle vás ještě demokracie?

To, co představuje Maďarsko, je jakýsi hybridní systém. Spočívá v tom, že se politik dostane k moci demokraticky, ale pak začne oklešťovat pilíře ústavního liberalismu, jako jsou právě nezávislá média, občanská společnost, základní práva a svobody, právní stát a tak dále. My jsme podobné pokusy viděli u nás v době, kdy tu vládlo ANO s podporou komunistů a na Hradě byl Miloš Zeman. Po volbách se do této situace můžeme dostat znovu. Tím se ovšem demokracie ocitá na šikmé ploše. Ve chvíli, kdy například už nebude rovný přístup do médií nebo budou nějak omezována základní občanská práva a svobody, samo střídání moci bude velmi problematické. K tomu ovšem oklešťování pilířů ústavního liberalismu směřuje – a právě o to těmto politikům také samozřejmě jde.

Foto: HN – Václav Vašků

Takže když teď vidíme na sociálních sítích, jak se politici ANO, SPD či Stačilo! vztekají, když jim někdo vytýká, že nejsou v plném slova smyslu demokratičtí, tak nemají pravdu a výtka je oprávněná?

Dá se to dobře testovat právě na jejich postoji k pilířům ústavního liberalismu. Oni například otevřeně říkají, že chtějí omezovat nezávislost veřejnoprávních médií, nebo útočí na nevládní organizace. To už je hodně varovný znak. Dokazují tím, že buď nerozumí tomu, co demokracie je, nebo že jim jde o nějaký jiný systém než o demokracii. Jako další příklad můžeme zmínit postoj k Senátu. Rozdělení parlamentu na sněmovnu a Senát je klasickým příkladem dělby moci. Ta znemožňuje, aby nějaká momentální většina zcela převálcovala momentální menšinu. Oni existenci Senátu odmítají, chtějí ho zrušit. I na tom je vidět, do jaké míry to s demokracií (ne)myslí vážně.

Oni ale říkají, že třeba Senát nebo různé další brzdy a pojistky překáží efektivnímu vládnutí, což se dá těžko rozporovat.

Opět zmíním antiku, kde věděli, že problém demokracie nespočívá v tom, že má někdo málo moci nebo že nemůže dost efektivně vykonávat svou vládu. Hlavní riziko pro demokracii je naopak v uzurpaci a koncentraci moci. Demokracie má pluralitní základ, všichni občané mají být stejně oprávněnými zdroji politické vůle. Takže je třeba zabránit tomu, aby někdo moc koncentroval ve svých rukou, což se většinou děje na úkor druhých.  K tomu právě slouží pilíře liberální demokracie. A proto také všem potenciálním uzurpátorům tyhle pilíře tak vadí.

Na Západě jsme se upnuli k ekonomice. K požadavku neustálého nárůstu bohatství. Nemůžou být nakonec v naplňování tohoto požadavku efektivnější právě neliberální demokracie, kde se vůdce nechá zvolit a potom ho nikdo „neobtěžuje“?

Ve chvíli, kdy bychom připustili, že ekonomický zájem je ten nejdůležitější, tak pak skutečně dáváme najevo, že demokracie pro nás není životně důležitá. Jenomže to současně znamená, že bychom rezignovali na politickou svobodu, na možnost střídání moci a zastupování našich zájmů. A v okamžiku, kdy se toho vzdáme, tak cesta zpět už není nebo je velmi obtížná. Ono to vypadá, že svoboda je jen abstraktní ideál, kterého se nenajíme – a hodně lidí o svobodě takhle uvažuje. Jenomže doporučuji každému, kdo pochybuje o významu svobody a demokracie, odjet na měsíc třeba do Ruska, Běloruska nebo jiné země, kde systém demokratický není. Pak člověk velmi rychle pozná, že žije ve zcela jiných poměrech, v nichž se mu mnohem hůře žije. Svoboda je jako vzduch, který buď máme, anebo nemáme. Buď můžeme dýchat a svobodně žít, nebo ne.

Takže nejde jenom o ekonomiku, o to, co se kde postaví a kolik co stojí, jak to nyní ve volebních programech prakticky všech stran vypadá?

Často zapomínáme, že demokracie západního typu stojí na morálních základech, jak ostatně často zdůrazňoval Masaryk. Je založená na uznání hodnoty a důstojnosti každého člověka, což souvisí s již zmíněnou rovností. Jestliže druhého uznávám jako někoho, kdo je nadán lidskou důstojností a hodnotou a má právo minimálně na ten prostor autonomie a svobody, jaký požaduji já sám pro sebe, tak ho tím zároveň uznávám jako sobě rovného. Právě tímto vzájemným uznáním se vytváří rovnost, která je základem demokracie. A to je velký civilizační výdobytek. Západní demokracie dokáže nastolit určitou kvalitu mezilidských vztahů, kterou v nedemokratických systémech nenajdeme.

V jednom eseji se zabýváte srovnáním autoritářských a nacionalistických tendencí před druhou světovou válkou a dnes. V čem je podobnost?

Bohužel jich je hodně. S velkým znepokojením sleduji, jak aktuální jsou úvahy myslitelů, kteří analyzovali příčiny velkých katastrof 20. století. Vidíme renesanci různých nacionalistických hnutí a stran, které se obracejí přímo proti liberální demokracii. Vidíme nárůst autoritářského populismu a někdy i fašizujících tendencí. Vidíme vzestup velmi nebezpečných a agresivních nedemokratických mocností, jako jsou Rusko a Čína, které usilují o to, stát se globálními hegemony. A neštítí se přitom jakýkoliv prostředků, jak vidíme na brutální agresi Ruska vůči Ukrajině. Současně demokracie na Západě prochází vnitřní krizí. To všechno se nebezpečně podobá tomu, co se dělo ve 30. letech 20. století. Zmíněná rizika navíc posiluje revoluční rozvoj informačních technologií, který umožňuje nedemokratickým a neototalitním režimům účinněji uplatňovat propagandu a indoktrinaci jak vůči vlastním obyvatelům, tak i navenek.

Existuje takový vtip, nebo spíš smutný povzdech, co by asi tak dokázal Goebbels, kdyby měl k dispozici Facebook.

Goebbels toho ve 30. a 40. letech hodně dokázal s novými médii, jako bylo rádio. Rozhlas byl poměrně nový fenomén a on pochopil, že tyto nové komunikační prostředky jsou báječným nástrojem propagandy. A to, co by Goebbels dokázal, kdyby měl Facebook, vidíme na tom, co dokáže dnes Rusko, protože jejich propaganda má doslova goebbelsovské parametry. Západ je zaslepený v tom, že stále nechápe, jakým masivním způsobem se Rusko, Čína a nedemokratické mocnosti obecně naučily zasahovat do našich demokratických procesů, do naší demokratické debaty, ovlivňovat naše volby právě skrze nové mediální a komunikační platformy. Naopak je skrze neregulované nové informační prostředky vlastně přímo zveme k tomu, aby rozkládaly náš demokratický systém.

Píšete také, že jedním z předpokladů nástupu totalitarismu je rozklad zdravého rozumu. V jakém smyslu? A opravdu k tomu dochází?

Myslím, že to bohužel pozorujeme všude kolem sebe. Kvůli vlivu sociálních sítí a dalších nových platforem dochází k tomu, že lidé ztrácejí kontakt s realitou. A nechávají se místo toho ovlivňovat různými dezinformacemi, fake news, falešnými narativy. To je zlé, protože zdravý rozum, common sense, je základem demokracie. Vytváří se tím, že občané ve veřejném prostoru vedou spolu navzájem permanentní společenskou debatu. Ta je v demokracii klíčová, protože žádný sebeosvícenější vládce, vůdce nebo premiér nemůže mít přehled o mnohosti zájmů a perspektiv všech lidí. Teprve ve vzájemné debatě mezi občany ve veřejném prostoru vzniká ponětí a elementární shoda o komplexní společenské realitě. Tato shoda mizí, je nahrazena jakousi soustavou fragmentárních a alternativních realit, protože se rozpadá společný veřejný prostor, v němž bylo možno tuto debatu vést.

Jak se rozpadá?

Krátce řečeno: Je dalekosáhle fragmentovaný různými mediálními a komunikačními platformami a zároveň je dalekosáhle infiltrovaný různými aktéry, kteří s demokracií nemají dobré úmysly, respektive ji chtějí zničit.

Foto: HN – Václav Vašků

Tohle jsou, řekněme, procesy, tendence, teoretické předpoklady. Ale projevit se mohou jenom tehdy, když je uvedou do života voliči. Vy někdy v textech používáte slovo lůza, což je dnes hodně riskantní.

To slovo opravdu nezní příliš korektně. Sám jsem ho použil pouze proto, že ho užívá Hannah Arendtová a že se objevuje častěji v literatuře první poloviny minulého století. Není to však hodnoticí, ale popisný pojem, který chce vyjádřit určitý sociální jev. Když jsem uvažoval o krizi demokracie, jednak té naší, ale i v jiných zemích na západě, zaujal mě následující paradox: V nějaké chvíli došlo ke ztrátě důvěry velké části voličů v tradiční demokratické strany, a tím pádem i v demokratické instituce a v demokracii jako takovou.

U nás to mělo své dobré důvody, protože od 90. let tady začalo vznikat něco, co lze v nejhorších podobách klasifikovat jako „state capture“, jako uchvácení státu – to znamená kolonizaci veřejných institucí privátními ekonomickými subjekty a skupinami, pochybným byznysem, pohybujícím se někdy až na hranici či za hranicí organizovaného zločinu. Následkem toho došlo ke zmíněnému otřesu důvěry v tradiční demokratické strany a voliči se zhruba od roku 2013 začali výrazněji přiklánět k nesystémovým, populistickým a extremistickým hnutím či stranám. Jenže co je zajímavé, většinou volili nikoli politiky, kteří by představovali východisko nebo řešení problému, ale naopak ty, kteří byli jeho součástí. Například Andrej Babiš nebo Miloš Zeman jsou spoluzodpovědní za poměry, které se u nás utvářely v 90. letech a počátkem nového milénia. Něco podobného vidíme v USA. Tam často zklamaní lidé volí Donalda Trumpa a nevadí jim, že je velmi pochybný byznysmen, nevadí jim jeho podvody a aféry a tak dále. A to je pozoruhodný paradox.

A jak ten paradox souvisí s termínem lůza?

Řešení paradoxu nabízí právě Arendtová, když mluví o „spojení lůzy a kapitálu“. Zastává tezi, že kapitalismus téměř zákonitě plodí určitou vrstvu vyloučených a zklamaných. Jde o lidi, kteří jsou systémem odsunuti na okraj společnosti, kteří neprofitují ze společenského bohatství a nemají politické zastoupení. Arendtová ale zároveň ukazuje, že tito lidé se snadno stávají kořistí politických demagogů, kteří zneužívají jejich frustrace k uchopení moci. Představitelé politických „elit“, kteří se v minulosti opírali o podporu této masy vyloučených, však často paradoxně patřili právě k těm, kdo byli zodpovědní za to, že se v pozici vyloučených ocitli. To je právě ono „spojenectví lůzy a kapitálu“. Lůza tak vlastně neznamená ani tak sociální vrstvu, ale spíše masu lidí, kteří jsou zklamáni demokratickým systémem, takže ho negují a obracejí se proti němu.

Takže moderním slovníkem dnešního Česka by je někdo mohl nazvat „dezoláti“ v tom smyslu, že chtějí zdemolovat demokracii?

Já tyhle nálepky nemám rád, protože mi přijdou urážlivé. Používám korektnější termín – mluvím o „zdivočelém lidu“. Jde o tu část občanů, kteří představují stejně oprávněný zdroj politické vůle jako všichni ostatní, mají tedy například také volební právo, ale z nějakého důvodu jsou zklamaní či frustrovaní politickým systémem, takže podporují extrémní či protisystémové síly. Výraz „lůza“, který používá Arendtová, je ovšem specifičtější a vyznačuje se některými typickými rysy. Ona označuje jako „lůzu“ společenskou vrstvu, která chová despekt vůči hodnotám humanity a lidských práv, která je náchylná k přijímání negativních kolektivních stereotypů či k nenávisti vůči celým skupinám obyvatelstva, nebo která je dokonce ochotna naskakovat na rasové nebo vyhroceně nacionalistické teorie. Takže Arendtová by možná dnes označila jako lůzu lidi, kteří například na Facebooku šíří nenávistné komentáře vůči různým skupinám. Tyto verbální útoky v horším případě mohou přejít v útoky fyzické a přerůst ve fyzické násilí. Klasickým projevem „lůzy“ byly podle Arendtové protižidovské pogromy.

V souvislosti s nástupem nacionalismu, o kterém jste mluvil, mi přijde jako zajímavý paradox, že politické strany a proudy, které se samy nazývají vlastenecké, jsou ve skutečnosti proruské.

Ano. Tohle je už jako z Orwella. Válka je mír, otroctví je svoboda a podobně. Ten, kdo slouží jako nástroj ruské imperiální politiky, se prohlašuje za vlastence. Tohle dobře známe už z období po druhé světové válce, kdy komunisté hlásali radikální nacionalismus a protiněmecký šovinismus, ale ve skutečnosti byli trojským koněm, který sloužil imperiálním zájmům  Sovětského svazu, jenž si z nás udělal kolonii. Takže je to  osvědčený trik, na který se bohužel lidé, kteří tolik nepřemýšlejí, chytají. Na převracení pojmů je potřeba si dát pozor. A je třeba ho demaskovat, protože političtí demagogové rádi používají velká slova, jako je národ, národní zájem, vlast a tak dále, což jsou termíny, které na mnohé našince působí takřka hypnoticky. Když takové výrazy lidé slyší, často přestávají myslet, srazí podpatky a zasalutují, protože tyhle pojmy útočí na vznešené city a motivace. A je vidět, že ruská propaganda a proruská scéna s těmi vznešenými pojmy velmi dovedně pracují.

Říkáte, že je to problém lidí, kteří moc nepřemýšlejí. Takže souhlasíte s nově objeveným výrokem T. G. Masaryka, že lidé jsou rádi hloupí?

Byl bych nerad, aby to znělo elitářsky. Hloupost, o které mluví Masaryk a kterou mám na mysli já, vůbec nesouvisí s úrovní vzdělání. Existují lidé studovaní a vysokoškolsky vzdělaní, kteří jsou ale v masarykovském smyslu hloupí. Masaryk také říkal, že myšlení bolí. Dobře věděl, že lidé raději nemyslí, než myslí, protože je to pohodlnější. To, o co tady jde, je schopnost kritického myšlení, které je také v jistém smyslu základem demokracie. Veřejná diskuse totiž nemá valný smysl, když lidé kriticky nemyslí a pouze po sobě navzájem střílejí ze zákopů prefabrikovanými názory a ideologickými tezemi v rámci kulturních válek. Což se dnes často děje. Mít názor je naprosto bezcenné, pokud názor není výsledkem samostatného myšlenkového procesu, ale jen výsledkem nekritického přijetí.

Tomuhle fenoménu se někdy ve smutném žertu říká „udělal se mu názor“.

Ano, jak to je v jednom vtipu, názor na mozku může být nebezpečná nemoc. Pokud lidé autenticky, samostatně a kriticky nemyslí, jsou schopni podléhat úmyslně šířeným demagogiím a ideologiím, a dokonce se tak někdy mohou stát nástroji zločinných záměrů. Arendtová to diagnostikovala jako základ fenoménu, který nazvala „banalita zla“. Pokud člověk kriticky nemyslí, může v něm ve skutečnosti myslet někdo jiný, než je on sám. A může se pak stát, že je ochotný podílet se na zlu obrovského rozsahu, i když třeba není osobně zlý. Mimochodem, absence kritického myšlení se dá dobře poznat na tom, jak agresivně člověk hájí nějaký názor. Agresivita je známkou vnitřní nejistoty a náznakem, že za názorem člověka není vlastní kritické myšlení, protože takový člověk není schopen a ochoten vystavit svůj názor kritickému zkoumání. Kritické myšlení je totiž zároveň sebekritické myšlení.

Zakladatel politické psychologie Shawn Rosenberg v téhle souvislosti tvrdí, že demokracie musí nutně skončit, protože vyžaduje myšlení, diskusi a to je příliš náročné. Jednoduše že lidi jsou evolučně vybaveni spíš na souboje pravěkých kmenů než na diskusi. Takže na demokracii „nemají hlavu“.

Tyhle řeči nemám rád. Může to být také příklad nepříliš kriticky myslícího vědce, který zkoumá psychické procesy a domnívá se, že na základě toho může dělat předpovědi o budoucnosti společnosti. Osobně jsem, pokud jde o předpovědi, opatrný. V dějinách nefungují zákonitosti. Maximálně se v nich opakují chyby, pokud se lidé nepoučí. A dnes bohužel existuje opravdu mnoho indicií, že se lidé z minulých chyb nepoučili. Současná situace nevypadá růžově, převažují spíše temné barvy. Přesto ale věřím v perspektivu demokracie a svobody. Podívejme se například na to, kde lidé chtějí žít: Utíká někdo do Ruska? Utíká někdo do Číny? Ne, všichni utíkají do Evropy nebo obecně do svobodných zemí. Demokracie je nakonec nejefektivnější politický systém i proto, že sází na svobodu a iniciativu každého jednotlivce, takže nejlépe dokáže vytěžit jejich potenciál. Síla kooperace mezi svobodnými a sobě rovnými jedinci je obrovská.

Takže optimismus?

Neoznačil bych se za optimistu ani za pesimistu. Ale připomněl bych, že Karel Čapek krátce před druhou světovou válkou, kdy budoucí vyhlídky možná byly ještě temnější než dnes, napsal, že vývoj lidstva celkově spíše směřuje ke svobodě, ne k tyranii a despocii. Tyranie sice může na nějakou dobu vítězit, ale je to spíše dějinný regres. A já si to myslím taky. To, co dnes vidíme v Rusku, je cestování strojem času do minulosti – do údajně slavné imperiální a sovětské minulosti –, ale to nemá perspektivu. Zdrojem sebevědomí západního světa by naopak mělo být to, že svoboda a demokracie má budoucnost. Byť se může stát, že dočasně prohrajeme, zejména pokud budeme příliš slabí a nebudeme ochotní se za svobodu a demokracii aktivně zasazovat a v případě potřeby i obětovat.