Zdravotnictví na hraně: Systém stárne, chybějí lidé i finance. Česko lpí na přežitém systému

Víc prevence, zodpovědnější přístup lidí k vlastnímu zdraví, odvážnější politici i zdravotní pojišťovny. Tak by si oslovení odborníci představovali některé ze změn vedoucích k tomu, aby si český zdravotnický systém udržel současnou úroveň. V ohrožení je nejen kvalita péče, ale i její dostupnost. Z průzkumů vyplývá, že v některých oborech více než polovina ambulancí již nepřijímá nové pacienty a v mnoha regionech se termíny prodlužují na měsíce.

„Považuji české zdravotnictví za velmi kvalitní a dostupné, ale systém už lehce narazil – jen to ještě necítíme. Je po dvanácté hodině,“ říká Adam Janek, ředitel Očního centra Praha a bývalý člen dozorčí rady VZP. Identifikuje tři klíčové problémy: demografický vývoj, stárnutí personálu a nedostatek financí. „Stárnou lékaři, zdravotní sestry i veškerý nelékařský personál a celý systém se na to bude muset připravit,“ dodává Janek.

Ambulance jsou přetížené

Podle Zorjana Jojka, předsedy Sdružení ambulantních specialistů, je situace v některých oborech alarmující. „Pouze každý pátý lékař může objednat nového pacienta do dvou týdnů.“ Až 43 procent ambulantních specialistů je v důchodovém věku, před deseti lety jich bylo 37 procent. Nejvýrazněji je to vidět v psychiatrii, kardiologii a alergologii. „Tam, kde by dříve stačila ambulantní léčba, dnes kvůli zpoždění hrozí hospitalizace.“

Z průzkumů vyplývá, že v některých oborech více než polovina ambulancí již nepřijímá nové pacienty a v mnoha regionech se termíny prodlužují na měsíce. „Pro mladé lékaře je lákavější stát se praktickým lékařem – jen tříletá příprava a přímý vstup do ambulance hned po promoci, zatímco specialistu poté, co dostane diplom lékaře, čeká čtyři a půl roku až šest let školení na vysoce specializovaném pracovišti bez toho, že by součástí tohoto vzdělání byla i příprava na tu část práce v ambulanci, kterou nemocniční lékaři neznají. Tím myslím zajištění samotného provozu ambulance. Nelze se tedy pak divit, že mladí specialisté po atestaci raději zůstanou v nemocnici,“ upozorňuje Jojko.

Vedle samotné organizace toho, jak o zdraví populace pečovat, představuje další ohrožení funkčnosti systému podceňování role životního stylu ve společnosti. „Musíme začít i u sebe. Obezita přináší kardiovaskulární choroby, diabetes, množství přidružených onemocnění. To je strašná zátěž pro systém,“ říká Janko a přidává k tomu, že spotřeba alkoholu v republice je extrémně vysoká a přináší nejen zdravotní, ale i sociální problémy.

Statistiky říkají, že obezitou trpí 18,5 procenta populace, ale nadváhu má 47 procent mužů a 33 procent žen. U lidí nad 60 let se počet osob s nadváhou blíží 75 procentům. Podle dat Petra Šmacha z pojišťovny Škoda čerpá obézní pacient až sedmkrát více prostředků ze zdravotního pojištění než pacient s normální hmotností.

Nutriční terapeut Pavel Suchánek přidává sociální rozměr: „Pokud vychovám obézní dítě, tak to znamená nejen zátěž pro zdravotní systém, ale i vyšší nemocnost a vyšší riziko, že dokud bude průběžný systém financování důchodů, tak tento člověk bude mít co dělat, aby uživil sám sebe, natož aby přispíval do průběžného systému důchodového zabezpečení. A na to se tady úplně zapomíná.“

Zkušenost ze zahraničí ukazuje, že motivace k udržení zdravé váhy může fungovat. „Ve Švýcarsku například existují programy, kdy, pokud má dítě obezitu, dostane hrazený rekondiční pobyt. Rodiče pak mají za úkol dohlédnout, aby dítě po návratu nepřibralo více než pět procent váhy. Pokud limit překročí, hradí náklady sami. Stát tedy nabídne pomoc, ale zároveň očekává odpovědnost,“ vysvětluje Suchánek a doporučuje podobně mo­tivovat i v Česku: „Pokud někdo sníží svou tělesnou hmotnost o 10 kilogramů, mohl by dostat benefit – například body navíc na lázně. Pokud ji nesníží, body by ztratil. Není možné, aby stát nesl veškerou odpovědnost za zdravotní stav lidí, kteří sami nic nemění.“

Náklady rostou, systém je bez revize

Dalším fenoménem systému je podle mnoha expertů spoléhání na iluzi bezplatného zdravotnictví. Český zdravotní systém nabízí jednu z nejširších palet hrazené péče v Evropské unii. Janek ji označuje za naprosto nadstandardní, až unikátní. „V podstatě si pacient připlácí jen u zubaře a v lékárně. To není udržitelné,“ tvrdí a za nevyhnutelné považuje zavedení větší spoluúčasti pacientů.

Připomíná osud někdejšího třicetikorunového poplatku za každou návštěvu lékaře: „Šlo o racionální opatření. Přitom to zlomilo vaz celé reformě z roku 2008, tehdejšímu ministrovi a jeho kolegům. De facto už navždy budou mít nálepku politiků, kteří zpoplatnili zdravotnictví, přitom šlo o třicet korun.“

Regulačních poplatků ovšem tehdy mělo být víc, také například z položky na receptu, za den hospitalizace a za návštěvu pohotovosti mimo ordinační hodiny nebo naopak návštěvu lékaře do domu.

Návrhy na zavedení vyšší spoluúčasti narážejí na odpor opakovaně a politici se podle Janka zdravotnictví spíše vyhýbají: „Ten resort vlastně ani nechtějí, nejradši by ho nikdo nedělal, protože je to velmi ožehavé téma. Kdo jednou zavede nějaké nadstandardy, už nebude zvolen.“

Jojko se přidává. Za důkaz, že jde o skutečně reálnou situaci, dává osud legislativního návrhu změn o nadstandardní péči z letošního jara. Podle něj by pacient zaplatil jen rozdíl proti pojišťovnou hrazené péči. Někde se to už děje, ale princip není právně zakotven, takže jinde platí pacient při využití nadstandardu plnou péči místo částečné spoluúčasti. Přestože na návrhu panovala široká odborná shoda, Poslaneckou sněmovnou neprošel.

„Máme nadstandardní paletu hrazené péče. V podstatě si pacient připlácí jen u zubaře a v lékárně. To není udržitelné,“ říká Adam Janek, ředitel Očního centra Praha.

Foto: HN – Lukáš Bíba

„A tak kvůli politikům, kteří tvrdili, že pacienty chrání, doplatí lidé, když si vyberou například lepší kyčelní kloub nebo oční čočku. Zaplatí vše včetně operace, tedy zbytečně moc, bez možnosti využít toho, že jsou zdravotně pojištěni,“ komentuje Jojko.

Určitý způsob finančního zainteresování pojištěnce na čerpání zdravotních služeb by podle ředitele Zdravotního odboru Zaměstnanecké pojišťovny Škoda (ZPŠ) Petra Šmacha měl svoji pozitivní roli. „Zcela klíčové by zde ale muselo být, aby tato věc zásadně neomezovala dostupnost péče. Konkrétních způsobů, jak to učinit, je mnoho, ale spíše by se mělo jednat o prvky motivačního charakteru než sankčního,“ říká Šmach.

Predikce jako cesta ven

Jedním z klíčových problémů je podle Adama Janka absence strategického plánování na základě známých demografických dat. „My přesně víme, kolik lidí bude za pět let v důchodu, kolik jich bude nad 65 let, kolik jich bude nad 75 let. Máme k dispozici obrovské množství zdravotnických dat – známe přesně incidenci a prevalenci diagnóz a vidíme trendy a umíme predikovat. A právě podle dat musíme plánovat.“

Zkušenost z dozorčí rady Všeobecné zdravotní pojišťovny mu umožnily poznat, jak systém funguje. „Mně to dalo velký vhled do toho, jak moc je těžké plánovat péči a dodržovat zdravotně pojistné plány.“ Janek zároveň připomíná rámec, v němž pojišťovny pracují. „Jsou limitované výběrem pojistného, jsou limitované penězi, které mají k dispozici. Zdravotně pojistné plány se nedají nafukovat donekonečna – buď začneme systém řídit, anebo nás přeroste.“

Šmach ze zPŠ hovoří o udržitelnosti systému zabezpečení péče o zdraví občanů. „Naše pojišťovna si toho je vědoma dlouhodobě. Proto se snažíme již od svého vzniku jít cestou správného hospodáře se svěřenými prostředky a v rámci disponibilních finančních prostředků zajistit pro své pojištěnce co nejkvalitnější a současně co nejlépe časově a místně dostupné zdravotní služby a prostřednictvím zajímavých zdravotních programů je motivovat k péči o své zdraví.“

Takový přístup se líbí Jojkovi, podle něhož pojišťovnám chybí odvaha systém řídit. Pro představu nejprve popisuje výchozí situaci: „Všichni víme, že v posledních deseti letech klesla výkonnost nemocniční péče jako celku o cca 20 procent, zatímco v ambulancích pacientů přibývá. Je to pochopitelné. Mnoho onemocnění je dnes řešitelných ambulantně a dostanou-li pacienti potřebnou péči včas, nemusí do nemocnice.“ Očekával by reakci pojišťoven, ale nevidí ji. „Ukazuje se, že pojišťovny nemají odvahu přesunout peníze z prázdných nemocnic za svými pacienty do ambulancí. A tam pak ty peníze chybějí. A to je obrovská chyba, která vede jen k dalšímu prodražování péče, snižování její kvality a v konečném důsledku k další eskalaci finančních problémů celého systému,“ přidává šéf ambulantních specialistů.

Autorka je externí spolupracovnice redakce