Mou největší noční můrou je, že zavírám některou z našich továren, říká majitel Mattoni. Plánuje expanzi na Západ

Mattoni 1873 za poslední dekádu prošla zásadní proměnou. Z tradičního výrobce minerálních vod se stal ambiciózní regionální hráč, pod jehož křídla patří desítky značek a řada výrobních závodů. Působí také jako výhradní výrobce a distributor nápojů PepsiCo v několika zemích střední Evropy. Majitel firmy Alessandro Pasquale nyní cítí, že po střední Evropě a Balkánu nastal čas dobýt i velké evropské země.

„V Evropě i u nás bude konsolidace pokračovat. My jsme se jí chopili aktivně, protože je lepší být tím, kdo konsoliduje, než tím, kdo je pohlcen. V Česku je prostor pro expanzi omezený, ale v širším regionu sledujeme další možnosti,“ říká italský byznysmen v rozhovoru pro Ekonom. Mluví také o budoucnosti zálohového systému v Česku, trendech v obalových materiálech, dani z cukru i o tom, proč je přesvědčen, že přes všechny problémy má Česko výjimečně zdravé podnikatelské prostředí a obrovský potenciál. I když jedno riziko do budoucna vidí…

Jste silným zastáncem zálohového systému na PET lahve a plechovky. Zdá se, že selhal, že ho tato vláda nakonec nedokázala prosadit. Jak to vnímáte?

Zálohový systém nezkrachoval, selhala vláda. Navzdory dobré práci, kterou odvedli ministr Petr Hladík a jeho náměstek David Surý, jednala koalice překvapivě: někteří její poslanci nepochopitelně nepřišli na poslední možné zasedání, neodsouhlasili program schůze. Můžeme mít různé názory, to je v pořádku, ale nepřijít? To je alibistický způsob, jak se vyhnout diskusi. Poslanci jsou přece placeni a mají důvěru voličů, aby se ukázali a dělali svou práci. Jsem z toho osobně velmi zklamaný.

Co se bude dít dál?

Celé je to absurdní. Jde o lobbing proti zavedení nového systému sběru, jen aby některé skupiny mohly ještě pár let těžit ze současného nefunkčního stavu. Ale evropská legislativa je jasná: pokud do příštího roku nedosáhneme ve sběru PET lahví a plechovek 80 procent, zálohový systém stejně budeme muset podle evropského nařízení o obalech a obalovém odpadu zavést nejpozději v roce 2029. A Česká republika těch 80 procent nedosáhne. Petky se už roky drží kolem 70 procent, plechovky jen na 30 procentech. Takže zálohy stejně přijdou. Průmysl je připraven, lidé to chtějí, systém funguje všude kolem nás.

Říkal jste, že současný systém není plně funkční. Proč?

Systém sběru není špatný, sám o sobě patří k nejlepším svého druhu v Evropě. Ale už roky stagnuje, narazil na svůj přirozený limit, procento se nezvyšuje. Největší problém však není sběr, ale co se děje potom: nikdo přesně neví, kam materiál putuje. Recyklace nefunguje, většina se spaluje, nebo ještě hůře skládkuje či končí jako dále nerecyklovatelný výrobek třeba v textilním průmyslu. Takže se ztrácí jako zdroj. A přitom by mohl zůstat v oběhu a výrazně snížit uhlíkovou stopu nápojového průmyslu. To se musí změnit.

Bude mít zálohový systém pro vás i nějaký ekonomický přínos?

Záleží na tom, jak bude nastaven. Český návrh počítal i s platbami obcím, které by se do systému přímo nezapojily, takže mohl být velmi drahý. Ale jako průmysl jsme byli připraveni to akceptovat. Nejde nám v tomto případě o dodatečný zisk, levnější materiál. Jde o to vytvořit skutečně cirkulární systém. Skvělým příkladem je Slovensko, kde zálohování funguje velmi dobře. Sběr přesáhl 90 procent, systém je efektivní a spotřebitelé ho přijali. Ať už bude český systém levnější nebo dražší, klíčové je, aby byl maximálně účinný. Ekonomicky i ekologicky. Spotřebitelé rádi zaplatí férovou cenu za produkt, který vznikl udržitelně.

Vidíte nějaké změny v chování zákazníků, pokud jde o volbu obalů? Například mezi sklem, PET nebo plechovkami?

Sklo zůstává hlavně pro restaurace. Vypadá lépe na stole a dá se znovu použít, takže je udržitelné. Plechovky jsou oblíbené pro konzumaci mimo domov a jejich podíl rychle roste. Konkurují malým PET lahvím. PET roste pomaleji, ale stabilně. Celkově trh roste mírně, výrazněji třeba v horkých obdobích. Výrazný přesun mezi typy obalů ale zatím nevidíme.

Objevují se nějaké inovace v obalech z pohledu ekologie?

PET je už teď velmi ekologický materiál, i když to tak nezní. Dá se opakovaně recyklovat, a pokud se spaluje, vzniká jen CO2 a voda, žádné škodliviny. Ale spalovat PET je nesmysl, je to jako spalovat peníze, protože sám materiál má velkou hodnotu. Podobně i hliník z plechovek je velmi dobře recyklovatelný. Obojí jsou dnes nejudržitelnější obaly pro nápoje. Někdy se říká, že vratné sklo je lepší, ale záleží na dalších podmínkách a logistice. Když prodám lahev na Moravě a měl bych ji vézt zpět do Karlových Varů na vymytí a opětovné naplnění, není to ekologičtější. V takových případech vychází PET i plechovky často lépe.

Je možné vyrobit novou PET lahev jen z recyklátu, nebo je potřeba přidávat i nový materiál?

Technicky to možné je, některé firmy dělají lahve ze 100 procent rPET, tedy z už recyklovaného. Ale není jasné, kolik recyklačních cyklů ten materiál vydrží. Navíc nikdy nezískáte 100 procent zpět. I při zálohovém systému se nasbírá zhruba 90 procent a z toho se po ztrátách, třeba při nutnosti vyřadit nevyhovující barvy, recykluje kolem 83 procent v kvalitě vhodné pro potravinářské využití. Takže realistický poměr je asi 85 procent recyklátu a 15 procent nového materiálu. Přesně to funguje na Slovensku, které systém spustilo před dvěma a půl lety a kde se nyní vrátí kolem 93 procent prodaných zálohovaných PET lahví a plechovek. Díky tomu jsme snížili spotřebu nových surovin. Co jsme dříve spotřebovali za jeden rok, nám teď vystačí na šest až sedm let.

Některé politické strany před podzimními volbami znovu prosazují daň z cukru. Co si o tom myslíte?

Jsem liberál a nerozumím tomu, proč by stát měl rozhodovat, co je zdravé a co ne. Navíc se nejedná o daň na cukr, ale o daň na cukr jen v nápojích. Když si dáte kousek babiččina dortu, je to v pořádku. Ale když ho každý den sníte celý, je to problém. Stejně tak s limonádou. Nejde o samotný produkt, ale o to, kolik a jak často ho konzumujete. Místo daní by měl stát lidi vzdělávat, ne je omezovat. Přístup typu „víme líp než vy, co je pro vás dobré“ mi přijde nefér, zbytečně zasahuje do svobody jednotlivce.

Politici ale tvrdí, že daň z cukru pomůže státnímu rozpočtu.

Ve skutečnosti žádná země nedosáhla díky této dani očekávaných příjmů. Sníží se objemy prodeje, firmy mají nižší zisky, tím pádem odvádějí méně na DPH i na daních z příjmů. Na Slovensku, kde daň z cukru zavedli od ledna, jsme zaznamenali pokles prodejů. Vláda tam počítala s tím, že trh spadne o nějakých pět procent, ve skutečnosti to je výrazně horší. Výnosy z daně nedosáhly očekávání a stát nakonec vybírá méně, než kdyby nic neměnil. Zároveň to dopadá hlavně na lidi s nižšími příjmy. A co je nejhorší, nikde se neprokázalo, že by daň z cukru zlepšila zdraví obyvatel. Děti ani dospělí nepijí o moc méně sladkého, jen to vymění za něco jiného. Je to špatně promyšlený zásah, který nefunguje ani jako daň, ani jako prevence. V Česku zase stát v minulém roce zvýšil DPH na balenou vodu, dokonce i na kojeneckou. Takže nejdřív zdaníme zdravé, teď nezdravé – co si z toho má člověk vzít?

Pozorujete nějaké nové spotřebitelské trendy, například změny chutí nebo přesun k jiným typům nápojů?

Lidé čím dál víc vyhledávají „chytré produkty“, tedy nápoje s přidanou hodnotou, jako jsou funkční vody. Minerálka je už sama o sobě zdravý a přirozený produkt, ale když k tomu přidáte vitamíny nebo konkrétní funkce podporující zdraví či pohodu, zájem výrazně roste. Spotřebitelé jsou dnes sofistikovanější a takové produkty doslova letí. Odlišují se od typických nealkoholických nápojů, což je často jen cukr a k tomu složky, které přidávají chuť.

Jak vybíráte tu správnou „funkci“ nebo vitamin, který má potenciál lidi zaujmout a podpořit zdraví?

Sledujeme potřeby lidí – co řeší, co hledají. Děláme si výzkum a pak hledáme vhodné ingredience, aby funkce, o kterých mluvíme, podpořily. Není to medicína, ale doplněk, který může zdraví pomoci. A funguje to, protože lidé sami říkají, že na sobě cítí rozdíl.

Připraven na jinou kulturu i mentalitu. „Nikdy jsem neměl ten komfort pracovat a rozvíjet se ve své zemi. Bylo to těžké, ale díky tomu se dnes dokážu rychle přizpůsobit v různých zemích,“ říká Alessandro Pasquale.

Foto: Libor Fojtík

Jak velký podíl má ve vašem prodeji klasická minerálka, bez příchutí a funkcí?

Záleží na trhu a na tom, jak to posuzujete. Ale obecně žádná značka netvoří více než deset procent našeho obratu. Máme široké portfolio a nechceme prosazovat jen jeden produkt. Na rozdíl od Coca‑Coly, která má jeden jasný cíl – aby svět pil Coca‑Colu –, my nabízíme vše. Snažíme se, aby většina našeho portfolia byla zdravá, třeba v našich vlastních automatech převažují vody. Ale nabízíme i další nápoje. Důležité je, aby si zákazník z našeho portfolia vždy dokázal vybrat.

Není příliš nákladné starat se o tak široké portfolio značek?

Je to složité a náročné. Možná máme i nižší marže než Coca‑Cola. Ale je to náš přístup a naše filozofie. Spravovat tolik značek je těžké, ale zároveň je to pro konkurenci překážka. Kdo s námi chce soutěžit, musí se to naučit. Každou značku vnímám jako dítě. Musíme se o ni starat, jinak zanikne. Za 25 let v tomto byznysu jsem nikdy nezavřel žádnou továrnu. Koupili jsme jich mnoho, každá značka má svou vlastní, a mojí největší noční můrou je, že bych některou z nich jednou musel zavřít. Děje se to v jiných oborech, třeba v automobilovém průmyslu. U nás se některým značkám vede lépe, jiným hůře, ale na zavření naštěstí není žádná.

Jiné firmy se na českém trhu dostaly do problémů. Třeba Bohemia Healing Marienbad Waters, do které spadá například Bílinská kyselka, Zaječická hořká nebo Excelsior z Mariánských Lázní, je od konce června v úpadku. Dávalo by smysl je nyní koupit?

Byl bych blázen, kdybych se o to nezajímal. Sledujeme všechny příležitosti v oblasti minerálek i výrobních závodů. I tyto léčivé vody by mohly mít potenciál. Už nyní máme dvě podobné značky a tradice těchto pramenů v Česku je silná.

Co stálo za krachem?

Rozhodně jim nepomohlo, že nejsou dostatečně velcí. Může se to nicméně stát komukoliv, i velké značky jako PepsiCo někdy procházejí krizí či restrukturalizací.

Bude pokračovat konsolidace trhu?

Rozhodně. V Evropě i u nás. My jsme se jí chopili aktivně, protože je lepší být tím, kdo konsoliduje, než tím, kdo je pohlcen. V Česku je prostor pro expanzi omezený, ale v širším regionu sledujeme další možnosti. Před sedmi lety jsme získali licenci a aktiva PepsiCo v Česku, na Slovensku a v Maďarsku, později i v Rakousku. Také jsme společně s PepsiCo koupili velkého srbského výrobce minerálních vod Knjaz Miloš a vstoupili i na další trhy na Balkáně. Teď jsme v investiční fázi a posilujeme výrobní kapacity. V červnu jsme například po více než deseti letech obnovili produkci Pepsi pro Maďarsko v modernizovaném závodě v Szentkirályi, v posledních letech jsme v zemi do rozvoje a modernizace lokální výroby nealkoholických nápojů investovali celkem 40 milionů eur. Dosud se nápoje Pepsi do Maďarska dovážely z okolních zemí. Investujeme i do výrobních závodů v dalších zemích – v Česku přibližně 15 milionů eur a v Srbsku 60 milionů eur. Ale také se připravujeme na další expanzi. Jaké přijdou příležitosti, to záleží na trhu.

Ve kterých zemích vidíte největší růstový potenciál?

Dlouhodobě se profilujeme jako experti na menší země. V nich máme i silné postavení, často jsme jedničkou nebo dvojkou. Ale malé dostupné země už jsme vyčerpali, takže teď je čas rozběhnout nějakou velkou. Dosud jsme byli na „střední škole“, teď míříme na „univerzitu“. Z velkých zemí připadají v úvahu Itálie, Francie, Německo nebo Španělsko. Ale je to hlavně věc příležitosti. Musela by být na prodej zajímavá firma. Momentálně na trhu nic takového nevidíme.

Co třeba Polsko, Rumunsko nebo Ukrajina? To nejsou malé země.

Rumunsko je už z velké části konsolidované, tam není moc prostoru. Polsko, tam je to složité. Říká se, že každý český podnikatel, který se svým byznysem šel do Polska, na to doplatil. Poláci jsou silní hráči. Takže to tam přenecháme jiným. A pokud jde o Ukrajinu, před válkou jsme tam malý byznys měli. Věřím, že si udrží svou nezávislost, pro nás to pak může být zajímavé. Přestože válka je obrovskou tragédií, která přinesla nesmírné utrpení, paradoxně podle mě zemi v něčem pomohla – došlo k určitému očištění, včetně omezení dříve všudypřítomné korupce. Pokud tuto těžkou dobu zvládnou, může z ní vzejít velmi silná a pracovitá země. Lidé tam jsou chytří a mají obrovskou vnitřní energii.

Je podnikání ve velkých zemích výrazně jiné než tady ve střední Evropě?

Každá země je jiná, z hlediska trhu, klientů, mentality. Nikdy jsem neměl ten komfort pracovat a rozvíjet se ve své zemi, ve své kultuře, ve své mentalitě. Kariéru jsem rozjel vážně až v Česku – jako cizinec. To bylo zpočátku hodně těžké, musel jsem se naučit chápat jinou kulturu, zvyknout si. Díky tomu se dnes dokážu rychle přizpůsobit v různých zemích. Samozřejmě, velikost trhu hraje roli. Čím větší země, tím větší komplexita. Kdybych měl mít v Německu stejnou pozici na trhu, kterou máme na trzích, kde nyní působíme, bylo by to dvakrát náročnější. Podnikání ve velkých zemích je jiné, nejen větší, ale i složitější.

Když hovoříte o rozdílu v mentalitě, napadá mě, že ze svých začátků v Česku máte spoustu úsměvných historek.

Na začátku to bylo docela vtipné, hlavně kvůli odlišnému humoru. Občas jsem pronesl vtip a nikdo se nesmál. Ale zvykl jsem si. Český humor mám dneska moc rád, je skvělý. Ale největší rozdíl byl ve způsobu, jakým lidé mluví a přemýšlejí. V Itálii jsme zvyklí skákat z tématu na téma, přerušovat se, vkládat historky a pak se nějak vrátit zpátky. V Česku je komunikace mnohem strukturovanější, možná i vlivem školní výuky za minulého režimu. Lidé mají jasný plán, kam směřují, všechno má začátek, prostředek a konec. Pamatuju si, jak mi jednou kolega něco prezentoval. Velmi pečlivě a systematicky. Já ho v půlce přerušil, což je v Itálii normální. Ale jemu jsem tím úplně rozhodil tok myšlenek, ztratil nit a musel začít znovu od začátku. Tehdy jsem pochopil, že tady se to bere jako nezdvořilost. Od té doby se snažím mluvit víc s respektem, nepřerušovat, nebo aspoň ne moc často. A když už, tak se omluvím. Možná jsem se naučil být strukturovanější a možná i trochu vychovanější, než když jsem sem přijel.

Jak vnímáte aktuální podnikatelské prostředí v Česku?

Jsem spokojený. Ze všech osmi zemí, kde nyní přímo působíme, jsou momentálně nejpřívětivější pro byznys Česko a Srbsko. Je to malá země uprostřed velkých sil, hrdá a opatrná. Má sice pověst, že je blízko k Rusku, píšou tam azbukou, historicky jsou země propojeny. Ale podle mě Srbové jen hájí své zájmy. Pomáhali i Ukrajině, byť ne tak nahlas. Neřekl bych, že jsou jednoznačně proruští, spíš vyvažují. Ale to je politika. Ekonomicky je Srbsko pro byznys výborné. O zemích, kde jsem spokojený méně, raději nemluvím.

V Česku jste už 22 let. Co se za tu dobu nejvíc změnilo?

Všechno. Když jedu Prahou, cítím hrdost, kam se tohle město i celá země posunuly, rozdíl proti tehdejšku je obrovský. Asi před rokem jsem poprvé viděl film Vratné lahve. Skvěle vystihuje ducha tehdejší doby, věrně popisuje podobu země, do které jsem kdysi přijel. Dnes je úplně jiná. Možná se něco ztratilo, lidé tehdy možná byli upřímnější a opravdovější. Ale celkově je ten posun neuvěřitelný, i díky tomu mám velkou důvěru v budoucnost Česka.

Proč jste tak optimistický, když tu jsou hrozby jako třeba drahé energie, což je nejčastější stížnost českého průmyslu?

To jsou problémy, se kterými je možné se vypořádat. Mně jako migrantovi třeba nesedí postoje k migraci. Dokonalé není nic a nikde. Ale podnikatelské prostředí, kvalita lidí, jejich pracovní nasazení, to je tu výjimečné. Nejvíc se to projevuje v krizích. Už v roce 2008 mě překvapilo, jak rychle se čeští malí a střední podnikatelé dokázali přizpůsobit. A totéž během covidu: flexibilita, schopnost změnit byznysmodel ze dne na den. Navíc je tu mimořádné, jak moc většina podnikatelů znovu investuje do vlastních firem. V mnoha jiných zemích by raději zinkasovali peníze. Tady si i malí a střední podnikatelé drží dividendy nízké a všechno vracejí zpět do růstu. A stejně tak zaměstnanci: pracovití, schopní, spolehliví. To jsou důvody, proč má Česko skvělou budoucnost.

Opravdu nevidíte žádné hrozby?

Vidím jednu, že se nám nepodaří předat další generaci stejnou chuť něco dokázat, tvrdě pracovat a být hrdý na to, co vytvoří. Obávám se, že mladí by se mohli spokojit s málem a zpohodlnět. Tohle znám z Itálie, hlavně z mého rodného regionu Benátsko. Bývala to chudá, ale pracovitá oblast, podobně jako Česko. Pak přišlo bohatství a rodiče chtěli dětem dát vše, co sami neměli. Jenže výsledkem bylo, že mnozí mladí ztratili ambice i motivaci. Některé podobné signály občas vnímám i tady. Škola i výchova byly dřív přísnější, dnes už se to trochu rozvolňuje. Neměli bychom to nechat zajít příliš daleko. Právě ve způsobu, jak vychováváme děti, se rozhoduje o budoucnosti celé země.