Algoritmus proti pravdě

Demokracie se potácí. Ne kvůli tankům na ulicích nebo zavírajícím se parlamentům, ale kvůli něčemu prozaičtějšímu a možná nebezpečnějšímu: rozkladu společné reality. Eliot Higgins, zakladatel investigativní organizace Bellingcat, která se specializuje na odhalování dezinformací pomocí otevřených zdrojů, varuje před „epistemickou zlomeninou“ – stavem, kdy společnost ztratí společný základ pro diskusi o pravdě. Higgins diagnostikuje problém s chirurgickou přesností. Demokracie 20. století byly postaveny na třech pilířích: ověřitelné pravdě, veřejném diskurzu a odpovědnosti mocných. Tento systém však spoléhal na „gatekeepery“ – tradiční média, akademické instituce a politické elity, které filtrovaly informace a udržovaly alespoň základní konsenzus o faktické realitě. Tyto pilíře se rozpadají, a jak Higgins poznamenává, „zaslouženě“. Tradiční média ztratila monopol na informace a institucionální důvěra eroduje. Tento trend je patrný i v Česku, kde důvěra ve veřejnoprávní i soukromá média klesá a prostor si pro sebe zabírají takzvaná alternativní média, dezinformační weby a řetězové e-maily, často živené nedůvěrou v politické elity. V digitálním věku může každý občan vysílat do světa vlastní verzi pravdy, což nevede k demokratizaci informací, ale k jejich nebezpečné fragmentaci.

Na místě starých struktur vznikl „algoritmický chaos“. Sociální sítě a vyhledávače se staly novými gatekeepery, ale jejich logika není novinářská nebo demokratická – je komerční. Algoritmy odměňují obsah, který generuje engagement, bez ohledu na jeho pravdivost. V tomto prostředí má konspirační teorie stejnou šanci na šíření jako pečlivě ověřená zpráva. I v českém online prostoru tak může narativ o údajných biologických laboratořích na Ukrajině nebo spiknutí proti Slovanům získat větší dosah než faktická analýza konfliktu. Higgins, jehož organizace odhalila ruské agenty odpovědné za otravu Sergeje Skripala nebo zmapovala použití chemických zbraní v Sýrii, vidí důsledky tohoto systému na vlastní kůži. Dezinformace se šíří rychleji než jejich vyvracení a často získávají větší publikum. Nejděsivější na Higginsově analýze není předpověď náhlého kolapsu, ale postupné degenerace. Popisuje budoucnost, kde „parlamenty stále zasedají, volby se stále konají, ale pravda se stává volitelnou, rozum performativním a moc nedotknutelnou“. Tato „normalita vyvrtaná zevnitř“ je insidióznější než klasické autoritářství. Formální demokratické instituce přetrvávají, ale jejich substance mizí. Občané nevěří soudům, médiím ani politikům. Každý žije ve své informační bublině, přesvědčený o své pravdě a nedůvěřivý k ostatním. Společenský diskurz se rozpadá na nesourodé monology.

Higgins zdůrazňuje, že nejde pouze o americký fenomén. Spojené státy jsou pouze „preview“ toho, co čeká ostatní demokracie. Brexit či vzestup populistických hnutí v Evropě ukazují univerzálnost problému. Stačí se podívat na polarizaci české společnosti během pandemie, migrační krize nebo prezidentských voleb, které pravidelně doprovázejí cílené dezinformační kampaně. Technologie, které způsobily tuto krizi, jsou globální. Facebook, Twitter, YouTube a TikTok nepřizpůsobují své algoritmy národním hranicím. Ruské dezinformační kampaně cílí na západní demokracie bez rozdílu a umělá inteligence, která dokáže vytvářet přesvědčivé falešné obsahy, je dostupná každému. Higginsova diagnóza vrcholí naléhavou otázkou: „Přizpůsobíte se nyní, nebo nebudete dělat nic a sklouznete do autoritářství?“ Čas na adaptaci se krátí. Některé evropské země již experimentují s regulací sociálních sítí. Německý zákon NetzDG nařizuje platformám mazat nenávistné komentáře, francouzské zákony bojují proti falešným zprávám během voleb. I Česká republika hledá cesty, jak čelit hybridním hrozbám, například skrze činnost specializovaných státních center nebo občanských iniciativ, jako jsou Čeští elfové. Diskuse o efektivní regulaci je však složitá a v postkomunistické zemi obzvlášť citlivě naráží na obavy z cenzury.

Higgins nenabízí jednoduché řešení – takové neexistuje. Návrat k období monopolu tradičních médií není možný ani žádoucí. Místo toho demokratické společnosti potřebují nové instituce a normy, které by fungovaly v digitálním věku. To znamená investice do mediální gramotnosti, transparentnosti algoritmů, podpory kvalitní žurnalistiky a možná i regulace technologických gigantů. Především však znamená uznání, že boj o pravdu není technický problém, ale politický – a jeho výsledek určí budoucnost demokracie. Higgins, muž který odhaluje lži pomocí otevřených zdrojů a internetových nástrojů, možná paradoxně představuje cestu vpřed: využít sílu digitálních technologií ne k rozbíjení společné reality, ale k jejímu obnovení na nových základech. Otázka zní, zda budeme dost rychlí.