Zbraně z Brna republiku nezachránily, kupoval je ale celý svět

Velkým vzorem domácích zbrojovek, o nichž nyní v souvislosti s obranou Evropy mluví politici i průmyslníci, je prvorepubliková Československá zbrojovka Brno. Ta se během dvou desítek let vypracovala z nevelké továrny před krachem v předního exportéra pušek a kulometů. V roce 1938 patřila k největším a nejlépe prosperujícím českým strojírenským podnikům. Její růst, expanzi na zahraniční trhy i těsné provázání se státem přiblíží další díl seriálu o historii domácího byznysu.

Rakouské dědictví

Brněnská zbrojovka vyrostla z filiálky vídeňské zbrojní firmy „Waffenhauptfabrik – Filiale Brünn“, která byla v roce 1918 zestátněna pod oficiálním názvem Československé závody na výrobu zbraní v Brně. Válka právě ustala a o zbraně přestal být zájem, takže se továrna s pěti stovkami zaměstnanců ocitla před krachem. Zachránila ji přeměna na podnik pod ministerstvem obrany a úkol opravovat vojenský materiál, automobily či telefonní a železniční zařízení. Nakonec montovala německé a rakouské pušky Mauser a Mannlicher, které postupně nahrazovala ručnicemi vlastní konstrukce.

Zakázek rychle přibývalo, protože bylo potřeba jednotit výzbroj domácí armády. Československo se navíc jako spojenec Francie snažilo vystupovat jako regionální velmoc, a udržovalo proto početné vojsko. Stály za tím obavy z návratu Habsburků a také nedůvěra vůči Německu a zejména Maďarsku.

Ze dne na den se prosperující brněnská zbrojovka dostala do hledáčku soukromého byznysu, zejména bank, které nechtěly přijít o prostor pro lukrativní podnikání. Což naráželo na dobové představy vojáků o tom, že potřeby armády budou zajišťovat státní podniky. Nakonec podle historika Otakara Froňka došlo ke střetu mezi resortem obrany a ministerstvem financí, které prosazovalo privatizaci firmy.

Spor skončil v roce 1924 kompromisem. Československá zbrojovka se stala akciovou společností, tři čtvrtiny akcií ale držel stát a 20 procent získala největší zbrojovka v zemi, Škodovy závody v Plzni spojené s francouzským kapitálem. O zbývajících pět procent se rozdělili zaměstnanci. Což byla ozvěna poválečných požadavků levice na socializaci velkých podniků a také nástroj, jak zajistit loajalitu lidí pracujících na vyzbrojování domácí armády. Zbrojovka patřila mezi několik málo podniků, kde se zaměstnanci přímo podíleli na prosperitě: už v roce 1921 bylo z čistého zisku ve výši 3,4 milionu rozděleno 850 tisíc korun.

S plzeňskou Škodovkou ihned brněnská firma uzavřela dohodu o rozdělení zbrojního trhu. Sama se zaměřila na revolvery, pušky a kulomety, Škodovka na těžké zbraně, především na děla.

Mezi evropskou špičku

Zbrojovka začala nabírat nové lidi, přednost měli legionáři, někteří nastoupili i do vedení podniku. Krytá vládou mohla začít velkoryse investovat, šlo o nové budovy a především o moderní stroje. S novou technikou výrazně rostla produktivita práce: zatímco v roce 1924 dělník v průměru vyrobil ročně 30 pušek, koncem desetiletí jich zhotovil již 64. Do jejich výroby bylo zapojeno 1760 lidí.

Pracovali na tři směny, protože už nešlo jen o zakázky pro domácí armádu, ale stále více pro zákazníky ze zahraničí. S kapacitou 110 tisíc pušek ročně se firma stala jedním z největších světových výrobců pěchotních zbraní.

Společnost však vyráběla i letecké motory, obráběcí stroje, kuličková ložiska, jízdní kola či licenční psací stroje Remington. Nakonec i traktory Škoda, na což po druhé světové válce navázala produkce Zetorů.

Od poloviny dvacátých let se firma pokoušela prorazit s osobními auty. Na začátku šlo o vůz Z 18 s dvoutaktním motorem, do roku 1930 se jich vyrobilo více než 2500. Jeho dražší nástupce Z 9 již takový úspěch neměl. Vystřídal ho však vůz Z 4 s pohonem předních kol, těch se v roce 1934 prodala skoro tisícovka. Společnost se tak dostala mezi československými výrobci automobilů na čtvrté místo, hned za trojici Tatra, Praga a Škoda.

Později vznikly ještě prototypy vojenských terénních vozů T2 a ZV, které však armáda nikdy nedostala. Výroba automobilů byla totiž z rozhodnutí ministerstva obrany zrušena, protože za rostoucího ohrožení republiky ze strany nacistického Německa měly být podnikové kapacity přednostně využity k výrobě zbraní. Ty podle historika Froňka nakonec představovaly asi 90 procent firemní produkce.

Nezůstalo jen u ručnic, firma už dřív od firmy Praga zakoupila licenci na lehké kulomety a ty se staly páteří výrobního programu. Do roku 1939 jich vyrobila 120 tisíc, třetinu odebrala československá armáda, ostatní šly na vývoz.

Rostla také konkurence. K největšímu střetu paradoxně došlo s vlastním akcionářem, se Škodovými závody, s nimiž do té doby měla brněnská firma společná zastoupení v mnoha zemích. Spouštěčem se stal eskalující spor o dodávky pro Jugoslávii, kdy zbrojovka pohrozila vypovězením dohody o rozdělení trhu a vyhrožovala, že začne s výrobou děl. Velký odpor v Plzni vyvolaly i její plány na těsnou spolupráci s koncernem ČKD, který by se tak dostal i ke škodováckým technologiím a patentům, s nimiž se v Brně pracovalo.

Rozmach zbrojovky načas zbrzdila světová hospodářská krize a propad poptávky. Přišlo i rozsáhlé propouštění, během kterého počet zaměstnanců klesl ze čtyř na dva půl tisíce. V roce 1932, ve chvíli, kdy pokles průmyslu v Československu dosáhl dna, však brněnskou společnost zachránil malý zázrak. Nečekaně přišly velké zakázky z Jižní Ameriky, Persie, tedy dnešního Íránu, a z Číny. Nové příjmy dovolily uskutečnit velkou investici v podobě výstavby pobočného závodu v Povážské Bystrici na Slovensku. Což souviselo s armádními plány mít zbrojovky co nejdál od Německa, které bylo už dávno před nástupem Adolfa Hitlera považováno za hlavního protivníka.

S nástupem nacismu ovšem nastala nová vlna zbrojení a tato konjunktura definitivně vytáhla Českou zbrojovku z hospodářských potíží. V polovině roku 1934 měla už skoro šest tisíc zaměstnanců. V několika variantách se vyráběly vojenské pušky, četnické karabiny, rozběhla se i produkce střeliva a lehké kulomety se začaly nabízet v nových modelech.

Nejúspěšnější z nich byl takzvaný anglický kulomet konstruktéra Václava Holka. Nejvíce si jej totiž oblíbili právě ve Velké Británii, a to natolik, že tam začali s jeho licenční výrobou v podobě kulometu Bren. Kulomety této značky měli britští vojáci ve výzbroji nejen za druhé světové války, ale i po ní. Začala i produkce těžkých kulometů, ty největší měly ráži 20 milimetrů.

Kulomety a zejména 50 tisíc pušek brněnská zbrojovka prodala i do Bolívie, která v letech 1932 až 1935 vedla krvavou válku s Paraguayí o území v Gran Chacu. Výnosný obchod – v dnešních cenách asi za tři miliardy korun – nezhatila ani skutečnost, že Společnost národů uvalila na prodej zbraní do obou zemí embargo. V jednu chvíli brněnská firma dokonce zvažovala prodej náhradních dílů i protivníkovi, tedy Paraguayi, protože tamní armáda tisíce ručnic z Brna v bojích s Bolivijci ukořistila. Nakonec z toho nebylo nic, vláda v Asunciónu totiž chtěla nakupovat na dluh.

Zbrojovka se proměnila v rozsáhlý koncern. Rostl význam Povážské Bystrice a výroba leteckých kulometů se přesunula do moderního závodu v Uherském Brodě. Muniční továrna byla ve Vsetíně, v Přerově zase společnost zakoupila Optikotechnu, která dodávala zaměřovače pro kulomety. Koupila i metalurgickou společnost Montomia, která dodávala dural a začala ve Slovenském Rudohoří s těžkou mědí. Ta totiž byla potřebná pro výrobu mosazných nábojnic. Při budování koncernu se Česká zbrojovka rozpřáhla do zahraničí, do Jugoslávie a Rumunska. Tam se stala podílníkem několika metalurgických podniků a zbrojovky ve městě Resita. V roce 1937 v Brně pro firmu pracovalo 6500 lidí, celý koncern jich ale v Československu zaměstnával 25 tisíc, takže se zařadil k největším domácím průmyslovým podnikům jako Baťovy závody, Škoda Plzeň nebo ČKD.

Zbrojovka se podílela na předválečném vyzbrojování Československa. V roce 1938, kdy dodávala také vybavení pro horečně budované pohraniční pevnosti, například kovové střílny a lafety pro kulomety, prodala domácí armádě zbraně za 553 mi­lionů korun. Na vývoz šla produkce za 475 milionů korun. Oproti roku 1933 výroba pro domov narostla patnáctkrát, pro zahraničí se zdvojnásobila. Pušky a kulomety putovaly i spojeneckým armádám států Malé dohody, do zmíněného Rumunska a Jugoslávie. Pro tu dodala celkem 700 tisíc pušek. Ceny se stanovovaly rozdílně a nešlo o žádný dumping, naopak zájemci ze zahraničí museli platit víc. Puška pro české vojáky přišla na 540 korun, pro Čínu na 597 a pro Brazílii na 675 korun. Jeden lehký kulomet pro domácí vojsko stál 3400 korun, ale pro Čínu generála Čankajška 5900 korun. Zisky nad předem stanoveným limitem podnik musel převádět do státní pokladny. I tak zbylo na slušné mzdy, dělníci v brněnské centrále v průměru brali 900 korun měsíčně, o polovinu více než jinde v průmyslu.

Přesun do Uherského Brodu

Zbrojovka vyrostla do světových rozměrů a po okupaci Československa v roce 1939 se proto stala vítanou posilou nacistické zbrojní mašinerie. Takže firma dál rostla a nabírala i nové lidi, takže jich v roce 1944 zaměstnávala 40 tisíc. Ovšem jako součást německého strojírenského koncernu Reichswerke Hermann Göring.

Prezident Edvard Beneš ve Zbrojovce Brno.

Foto: ČTK

Po druhé světové válce byla vládou znovu znárodněna a rozdělena. Brněnská zbrojovka pak vyráběla hlavně traktory, jejichž výroba se ale později vydělila do samostatného podniku, nebo psací stroje a komunikační techniku. Pokud jde o ruční zbraně, stal se hlavním nástupcem podnik v Uherském Brodě. Za socialismu tam vyráběli samopaly, jednak domácí alternativu k sovětským kalašnikovům, samopal vz. 58, a rovněž známé škorpiony. Prvních vyrobili přes milion, druhých asi 200 tisíc.

Privatizací v roce 1992 v Uherském Brodě vznikla akciová společnost Česká zbrojovka. Ta pokračuje ve výrobní tradici v podobě ručních zbraní včetně útočných pušek, sa­mopalů nebo granátometů. Těmi také byla přezbrojena Armáda ČR. Vedle toho firma nabízí i zbraně sportovní a lovecké.

Útočná puška vyvinutá firmou Česká zbrojovka Uherský Brod.

Foto: archiv HN - René Volfík

Postupně převzala zbraňovou divizi jinak zaniklé Zbrojovky Brno a především pronikla na americký trh. Nyní Česká zbrojovka s 1350 zaměstnanci představuje hlavní provozní závod nadnárodního holdingu Colt CZ, který kolem ní vznikl. Patří k deseti největším výrobcům palných zbraní ve světě a dodává je do více než 90 zemí.