Jsou to vločky, roztají při sebemenším tlaku či kritice, slýchávám často o lidech z mladé generace. Sociologické průzkumy, zdá se, to potvrzují: mladí jsou skutečně křehčí než příslušníci předchozích generací. Při hledání důvodů, proč tomu tak je, bychom si měli sáhnout do svědomí i my, jejich rodiče. Ve snaze zajistit jim co nejvíc bezpečí ubíráme dětem stále více svobody.

Jak tento proces probíhal ve Spojených státech, shrnuje ve své knize Adult Supervision Required docentka sociologie na Wellesley College Markella Rutherfordová. Při jejím psaní vycházela z analýzy stovek článků o výchově dětí, které vycházely v amerických časopisech v posledních sto letech.

Ještě v 50. a 60. letech tyto magazíny rodičům radily, aby byly jejich děti co nejsamostatnější. „Dítě, které je dost staré na to, aby začalo chodit do mateřské školy, je dost staré na to, aby si samo našlo cestu do školy a ze školy, a lze mu věřit, že tuto cestu zvládne bez doprovodu dospělého,“ píše se v jednom textu z roku 1956. O deset let později vyšel článek tvrdící: „Od šesti‑ až osmiletého dítěte lze očekávat, že se bude řídit jednoduchými cestami do školy, že bude schopno najít telefon nebo se ohlásit policistovi, pokud se ztratí, a že bude vědět, že musí zavolat domů, pokud se opozdí.“

Související

Jak si Rutherfordová všimla, zhruba po roce 1980 se rady zásadně mění – články se přestaly zaměřovat na hodnotu samostatnosti dětí a začaly se soustřeďovat na potřebu je hlídat a v podstatě neustále kontrolovat. Bezděčně tak podle psychologů bráníme zdravému psychickému rozvoji dětí. Když omezujeme jejich svobodu zkoumat a přiměřeně při tom riskovat, připravujeme je o příležitosti k intelektuální zvídavosti a inovaci. Rodiče by si měli uvědomit, že natlučená kolena a krvácející nosy se rychle zahojí, a odměnou za tu trochu bolesti mohou být odolnější děti.

Přeji pěkné čtení.

Související