Ze střechy k sousedovi domů. Víme, jak vydělat na sdílení energie

Pryč je doba, kdy mohli lidé nebo firmy elektřinu pouze odebírat od svého dodavatele. Nebo si ji vyrábět pro vlastní potřebu a případné přebytky – obvykle za nepříliš výhodných podmínek – prodat do sítě. Už přes půl roku mohou Češi elektřinu sdílet s ostatními. Přestože celková čísla nejsou velká, zájem o tento způsob nakládání s vyrobenou energií se s nadcházejícím jarem rychle zvyšuje. Během února si účastníci sdílení mezi sebou vyměnili množství elektřiny, které odpovídá průměrné měsíční spotřebě pěti tisíců domácností.

Motivace ke sdílení mohou být různé. Jednotlivcům může přinést úsporu na účtech za energie. Průmyslové závody mohou díky sdílení elektřiny z obnovitelných zdrojů zlepšit své ESG hodnocení a tím získat lepší úvěry. Obce mohou sdílením podpořit místní rozvoj a zapojit zranitelné zákazníky. Mohou posílat elektřinu mezi veřejnými budovami nebo poskytnout přebytky místní charitě či farnosti. Zapojit se může každý – výrobce či odběratel. Velké podniky, příspěvkové organizace nebo třeba vaše babička. Jedinou podmínkou je instalace „chytrého“ elektroměru s průběhovým měřením.

Spotřebitelé i výrobci ve skupině by měli být co nejrůznorodější. Je potřeba uvažovat nad rámec odběratelů se stejným diagramem spotřeby.

Kdy lze na sdílení vydělat? Na začátku je potřeba pečlivě rozhodovat, jak sdílení optimálně nastavit. A hodně počítat. Není to jednoduchý proces. „Elektřina není služba, na kterou bychom mohli mít stejná očekávání jako třeba u internetu nebo mobilních tarifů,“ upozorňuje ředitel dodavatele energií Yello Michal Kulig. Pro majitele fotovoltaické elektrárny je důležité, aby jeho protějšek – tedy ten, kdo od něj elektřinu přijímá – měl v době přebytků skutečně spotřebu. Jinými slovy, aby vyrobenou elektřinu v danou chvíli aktivně využíval. Na vaření, praní nebo klimatizaci.

Bytovky samy sobě

Sdílení neznamená uložit si elektřinu na později, je třeba ji spotřebovat v konkrétní čtvrthodině. Projektový koordi­nátor Frank Bold a hlavní koordinátor Unie komunitní energetiky David Blažek proto upozorňuje, že spotřebitelé i výrobci by měli být co nejrůznorodější. „Je potřeba uvažovat nad rámec odběratelů se stejným diagramem spotřeby, například rodinných domů, které spotřebovávají elektřinu jen ve špičkových hodinách, tedy ráno a večer,“ říká.

Člen správní rady developerské skupiny JRD Marek Lang říká, že aktuálně se nejvíc „vyplatí“ malé sdílení v rámci režimu aktivního zákazníka, kdy sdílení probíhá prostřednictvím veřejné distribuční sítě (více viz box dole na stránce). Hlavně proto, že je to administrativně nejméně náročné. „Další zajímavý model je sdílení v bytovém domě, tedy v rámci hlavního domovního vedení s fotovoltaikou instalovanou na střeše,“ říká Lang. Tento postup je administrativně náročnější, ale – na rozdíl od ostatních modelů – se za sdílenou elektřinu neplatí distribuční poplatky, protože nevyužívají veřejnou síť.

Související

Komunitní energetika

Sdílení je jen první krok. Možností, jak nakládat s energií, začne přibývat, říká Petr Kusý, který má pod palcem digitalizaci energetiky

10 minut čtení

Kdysi si zákazníci vystačili s tím, že odebírali elektřinu od jednoho dodavatele a platili pravidelné zálohy. Už řadu let si však mohou vybírat...

Postupně by se mohl prosadit i model větších energetických společenství, často organizovaných či koordinovaných s příslušnou obcí. Například v Hradci Králové chtějí oficiálně spustit společenství v říjnu 2025. Vedle městských fotovoltaik se na sdílení mají podílet i firmy a domácnosti s tím, že má pokrýt takřka třetinu spotřeby města. Provozní zisk chtějí využít k investicím do obnovitelných zdrojů. Podobný projekt plánují i v Jablonci nad Nisou, kde propočítali několik scénářů. Mimo jiné zjistili, že fotovoltaiku nelze dát na všechny městské střechy. Některé by nedávalo smysl rekonstruovat.

Nyní podle Blažka fungují modely sdílení hlavně v obcích, které párují výrobny s odběrnými místy do menších celků a prozatím pracují s jednoduššími výpočty při rozdělování vyrobené elektřiny. Typickým příkladem jsou obce s čistírnou odpadních vod, která má vysokou a konstantní spotřebu, a lze k ní tedy snadno přiřadit i obecní fotovoltaickou elektrárnu. Teoreticky by sdílení mohlo být zajímavé třeba i u škol s fotovoltaikou, kde přes prázdniny téměř není odběr. Obec by se mohla dohodnout na rozumné výkupní ceně s obyvateli v okolí a prodávat jim nadbytečnou produkci.

Jak nastavit skupiny sdílení

Běžným zákazníkům‑výrobcům se sdílení při současných podmínkách vyplatí jen málo, přestože je výhodnější než prodej přetoků do sítě dodavateli. „Je potřeba najít zákazníky, kteří budou ochotni zaplatit rozumnou cenu. To není jednoduché,“ říká ředitel firmy Tedom energie Jakub Odložilík. Ve standardním bytě obvykle elektřinu přes den nikdo nebere. V praxi proto zákazníci posílají přebytečnou energii především členům rodiny nebo třeba na chalupu – to ale zase nemá ideální návratnost. V řadě výpočtů pak vyjde jako nejlepší cesta ukládání přebytků vlastní baterie.

Komunitní energetika se nejvíc vyplatí tam, kde jsou uživatelé schopni přizpůsobit svou spotřebu. Spolumajitel obchodníka s elektřinou Delta Green Jan Hicl říká, že ekonomicky se sdílení zatím vyplácí především domácnostem a firmám s fixními cenami, kde je velký rozdíl mezi výkupní a spotřební cenou. „V tom případě přináší sdílení skutečné úspory. Podobného efektu ale lze dosáhnout i pomocí chytrého řízení spotřeby na spotových cenách, bez nutnosti být součástí komunity,“ říká Hicl.

Vedoucí podpory a obslužných procesů energetické společnosti E.ON Šárka Fialová říká, že nejvíce zákazníky brzdí nedostatek zkušeností se sdílením. Na začátku mají skupiny sdílení velké ambice ohledně objemu elektřiny. Nejčastěji se jim však podle ní nedaří spárovat sdílející výrobny a odběratele v každém 15minutovém intervalu.

Někdy také investovali prostředky do úpravy odběrných míst. „Pokud by investice do elektroměrového rozvaděče byla šest tisíc korun, aby došlo k montáži průběhového měření nutného pro vstup do sdílení elektřiny a následně se skupině sdílení podařilo ročně sdílet 500 kilowatthodin, pak by byla návratnost investice čtyři roky,“ vypočítává Fialová.

Pokud se se sousedem dohodnete, že vám bude sdílet elektřinu za dvě koruny za kilowatthodinu, přičemž běžná cena silové elektřiny je kolem tří korun, budete čekat výraznou úsporu. Ve skutečnosti ale třeba využijete jen 500 kilowatthodin ročně. Místo běžných 1500 korun zaplatíte sousedovi tisícovku a ušetříte jen pětistovku. „A to může být zklamání. Důvodem může být, že výroba nesedí s vaší spotřebou nebo vám soused přidělil málo energie,“ říká Fialová.

Jednou z klíčových věcí je tedy správné stanovení alokačního klíče, tedy způsobu rozdělování elektřiny mezi účastníky skupiny sdílení. Výrobce by měl vždy upřednostňovat odběrná místa, která dokážou spotřebovat elektřinu po co nejdelší dobu, kdy elektrárna posílá elektřinu do sdílení. Je třeba mít na paměti, že alokační klíč lze měnit pouze na měsíční bázi, a nelze tedy elektřinu alokovat jiným způsobem, například pouze o víkendech. „Aby vše fungovalo optimálně, velmi by pomohlo, kdyby se alokační klíč v rámci společenství změnil ze statického na dynamický nebo alespoň kombinovaný,“ říká Lang.

Lidé by měli mít na paměti i finanční riziko. „Pokud někdo investuje do fotovoltaiky s cílem výhodně sdílet přebytky, vstupuje tím vlastně do oblasti spekulací – musí odhadovat vývoj cen elektřiny i počasí. Navíc pokud v určitou chvíli budou mít všichni majitelé fotovoltaických elektráren nadvýrobu, může cena elektřiny na trhu prudce klesnout a sdílení už nebude tak výhodné,“ upozorňuje Kulig.

Ať má sdílení větší podporu

Podle lidí z oboru by na cestě k decentralizaci energetiky mohl ještě více udělat stát. Blažek z Unie komunitní energetiky zmiňuje například zvýhodnění lokálního sdílení elektřiny. Zjednodušeně řečeno: nyní je jedno, zda „elektrony“ putují z uhelné elektrárny na severu Čech k odběrateli na Vysočině. Nebo zda si zákazník kupuje elektřinu, kterou vyrábí fotovoltaika ve vedlejší vesnici. Za distribuci a přenos se platí stejně. Navrhovaný koncept naopak počítá s tím, že by se za distribuci elektřiny, která se spotřebuje v blízkosti výroby, platily nižší poplatky. Nebylo ji třeba přepravovat přes celou přenosovou síť.

V některých evropských zemích už tento princip – stanovení nákladů za distribuci a přenos elektřiny podle reálného zatížení sítě daným uživatelem – zavádějí. Ve své aktuální zprávě to členským státům doporučuje také Agentura Evropské unie pro spolupráci energetických regulačních orgánů. „Jde o racionálnější způsob stanovení nákladů, který uživatele elektrizační soustavy motivuje k jejímu efektivnějšímu využívání,“ říká Blažek.

Podle Odložilíka je zvýhodnění sdílení nezbytné. „Pokud chceme, aby se stalo běžnou součástí energetického mixu, existuje několik možností: sleva na distribuci, daňové zvýhodnění, odpuštění poplatku za obnovitelné zdroje nebo jiná daňová úleva za každou sdílenou či přijatou megawatthodinu,“ říká.

Není to podle něj nic neférového. Jde o zajištění stability sítě a lidé, kteří se této oblasti věnují aktivně a investují do ní, by měli mít určitou výhodu oproti těm, kteří se zdroji energie nezachází hospodárně. Tvrdí, že současné nastavení komunitního sdílení je navíc pro obchodníky nevýhodné. „Nesou plnou odpovědnost za odchylku, aniž by za to měli odpovídající kompenzaci. V praxi to znamená, že obchodníci tento systém de facto dotují,“ upozorňuje.

Podle Hicla vydělají ti, kdo se dokážou přizpůsobit obnovitelným zdrojům. Zákazníci musí být ochotni upravit své chování, často jen drobně. Největšími „žrouty“ energie bývá ohřev vody a vytápění – obojí lze snadno časovat a přizpůsobit dostupnosti elektřiny. „Inspirací může být Rakousko, kde je model sdílení navázán na férové distribuční poplatky – pokud sdílíte v rámci jedné ulice, neplatíte za distribuci nic. To u nás bohužel neplatí – rozhodli jsme se zpoplatnit sdílení vždy a ve stejné míře, což komunitám zásadně komplikuje situaci,“ říká Hicl.

Jak tvrdí Kulig, sdílení elektřiny není akademický koncept – je to technologie, která se postupně vyvíjí a má obrovský potenciál do budoucna.