Američané se v obchodních válkách už mnohokrát nepříjemně spálili. Fiasko hrozí i u těch současných

Desetiprocentní plošná cla pro všechny a u mnoha zemí desítky procentních bodů navrch. Americký prezident Donald Trump vyvolal v minulém týdnu oznámením drsných cel na většinu zemí zděšení. Akciové trhy se řítily volným pádem dolů, premiéři či prezidenti nejhůře zasažených zemí začali žhavit telefonní linky do Bílého domu s žádostmi o jednání, další země přišly s razantní odvetou nebo ji začaly plánovat.

Trump se uchýlil k podobnému postupu jako mnoho jeho předchůdců v historii, tento je přesto výjimečný. Jednak rozsahem a plošným uvalením cel prakticky na všechny státy – ať Washingtonu přátelsky či nepřátelsky naladěné. Vedle toho dodnes není přesně jasné, co jimi vlastně Trumpova administrativa přesně sleduje: prohlášení prezidenta a jeho ministra obchodu Howarda Lutnicka jsou nejen rozdílná, ale rovnou protichůdná.

Paralely s historickými celními válkami tak nutně kulhají. Poučení ze studií zkoumajících celní přestřelky mezi různými zeměmi mají přesto jedno společné: i když se v některých případech podařilo díky uvalení cel dosáhnout krátkodobých pozitivních výsledků, nakonec téměř vždy převážila negativa. Stručně řečeno: celní války obvykle nemají vítěze a bolí vždy obě strany, které se jich účastní.

Návrat průmyslu, nebo nátlak?

O Trumpových celních plánech se vědělo dlouho. Nejenže o své lásce k obchodním bariérám a jejich údajně blahodárnému účinku na americkou ekonomiku často hovořil. Už během svého prvního funkčního období si je vyzkoušel například proti Číně, byť v mnohem menším měřítku.

Zmatek tedy nepřišel kvůli samotným clům; mnoho analytiků a ekonomů si neví rady s predikcemi jejich dopadu na americkou i světovou ekonomiku kvůli nečitelnosti při jejich zavádění. To, co způsobil, si americký prezident hned den po vyhlášení celních sazeb pochvaloval. Na svém účtu na vlastní sociální síti Truth Social napsal, že nekompromisní taktika dostala Spojené státy „zpátky za volant“. Vyhlášení obchodní války bez předchozí snahy jednat podle něj vedlo k tomu, že země, které by na vstřícnost a žádost o celní dohodě neslyšely, se samy hrnou k jednacímu stolu s lákavými nabídkami v rukou.

Souběžně s tím Lutnick hovořil o tom, že drsná cla přinutí mnoho firem k návratu výroby do Spojených států. Americká ekonomika podle něj díky tomu zažije největší nárůst počtu pracovních míst a hospodářský rozmach ve své historii.

Teprve následující týdny tak ukážou, co je skutečným cílem robustní akce, umožní analyzovat potenciální dopady. Hledat historické paralely můžeme ale hned.

Cly proti elektronice

Vyhlášení celní války ze strany Spojených států v minulosti obvykle sledovalo jasně definované cíle – většinou ochranu konkrétního domácího sektoru, ohroženého levnější konkurencí z ciziny. Příkladem je americko‑japonská obchodní válka v 80. letech minulého století, v níž se USA s pomocí cel snažily snížit dominanci asijského konkurenta v oblasti polovodičů, elektroniky i automobilů a povzbudit domácí výrobce.

Spojené státy tak v roce 1985 zamířily cly na jasně danou část ekonomiky. Poněkud paradoxně uvalil stoprocentní cla na japonské dovozy v objemu 300 milionů dolarů známý odpůrce obchodních bariér Ronald Reagan. Podlehl totiž tlaku extrémně silné americké průmyslové lobby a také Kongresu. Vlivným skupinám se nelíbila japonská strategie založená na státní podpoře vybraných sektorů ekonomiky, umělém oslabování jenu a restriktivní importní politice. Považovaly ji za nekalé jednání.

Jiným příkladem je poněkud netypická americko‑evropská „banánová“ obchodní válka. V ní Američané sledovali prospěch potravinářských podniků působících na jihoamerických trzích. Když Evropa v roce 1993 rozhodla, že zavedením kvót na dovoz banánů upřednostní dovozce z Afriky a Karibiku místo latinskoamerických, Washington se s pomocí recipročních cel postavil za byznys svých firem Chiquita a Dole Food Company.

Zde Washington nejprve zkoušel jiné metody, podal žaloby u Mezinárodní obchodní organizace. A když se spory vlekly příliš dlouho, teprve pak přišla v roce 1999 vysoká cla na vybrané luxusní zboží z Evropy. Byl to úspěšný tah. Vyvolal rozpory uvnitř samotné Evropské unie a nakonec to vedlo ke snížení cel na dovoz jihoamerických banánů na starý kontinent.

Obchodní válka jako cesta k depresi

Nejblíže dnešní úrovni a rozsahu cel je bezesporu akce, do níž se Spojené státy pustily v roce 1930. Vžil se pro ni název podle autorů nápadu: Smoot‑Hawleyho obchodní válka. Vznikly o ní desítky ekonomických studií, které došly ke stejnému závěru: šlo o katastrofu, která ještě podstatně prohloubila už tak hlubokou celosvětovou recesi. O co v ní šlo?

Všechno odstartoval na konci října 1929 krach burzy na Wall Street. Kolaps akciových trhů se přelil do amerického bankovního sektoru a poté dál do světa. Vyústil v jednu z nejhorších ekonomických krizí v historii. Jedním ze způsobů, jimiž se Spojené státy pokoušely ochránit kolabující domácí ekonomiku, byly také obchodní bariéry.

S nápadem přišli senátor Reed Smoot a jeho kolega ze Sněmovny reprezentantů Willis Hawley. Jejich návrh spočíval ve snaze ochránit americké zemědělce a továrníky zavedením drastických dovozních cel. Navzdory varování ekonomů (tisícovka jich dokonce podepsala petici žádající stažení návrhu) vešel zákon v létě 1930 v platnost. Dotkl se více než 20 tisíc druhů zboží z celého světa a cla dosahovala až 60 procent.

Namísto záchrany pracovních míst ovšem přišla tvrdá odpověď z mnoha zemí, od sousední Kanady až po evrop­ské v čele s Francií. Odvetná cla zasáhla zhruba třetinu amerického exportu a mířila na citlivá místa v zemědělství i průmyslu.

Výsledkem přestřelky byl kolaps světového obchodu a také prohloubení krize v samotných Spojených státech. Podle studie amerického ekonoma Douglase Irwina se během následujících čtyř let objem celosvětového obchodu propadl o 65 procent; až 25 procentních bodů přitom podle něj měly na svědomí tarify. Jiné studie clům přisuzují ještě větší podíl na zhroucení mezinárodního obchodu.

Infografika

Zvětšit přes celé okno

Fiaskem skončil pokus udržet zaměstnanost. Jestliže v roce 1930 bylo ve Spojených státech bez práce 8,7 procenta lidí, o rok později to bylo už bezmála 16 procent a o dva roky později dokonce téměř 25 procent (viz graf). Irwin tvrdí, že samotná cla nebyla hlavní příčinou růstu nezaměstnanosti, podle jeho odhadů ale kvůli nim více než milion Američanů přišlo o práci.

A takřka všichni, i zaměstnaní, to pocítili v peněženkách. Irwin ve studii poukazuje na to, že například ceny potravin stouply během krátké doby v průměru o desetinu. Cukr zdražil o polovinu a vejce o pětinu. Snaha pomoci zemědělcům dopadla tristně: kvůli ochromení exportu klesl objem vyvážených amerických zemědělských produktů o dvě třetiny, což mělo pro farmáře zničující důsledky. Průmyslové firmy si sice krátkodobě polepšily, pak ale i je „spláchla“ celosvětová krize a propad poptávky.

Odpovědět, či neodpovědět?

Historie ukazuje, že výsledek obchodní války do velké míry závisí nejen na razanci toho, kdo „si začne“, ale také na reakci zasažených zemí. Tvrdá odpověď většinou vede k další eskalaci a celní spirále.

Jinak tomu bylo ve zmiňované americko‑japonské celní krizi. Stejně jako dnes byl motivem obrovský obchodní deficit mezi Washingtonem a Tokiem. Japonsko se v 80. letech stalo hospodářským tygrem, který kombinací efektivity, inovací, ale také obchodních bariér či měnových manipulací dosáhl přebytku v obchodu s USA ve výši bezmála 50 mi­liard dolarů v roce 1985, a dokonce 83 miliard o rok později. Japonská elektronika a automobily dosáhly až pětinového podílu na americkém trhu.

Nejprve Američané zkoušeli vyjednávat a podařilo se jim dohodnout „dobrovolné“ kvóty, které Japonci stanovili na vývoz automobilů do Spojených států. Ani to nevedlo k zásadnímu snižování obchodních deficitů, a tak v roce 1985 přišla ona stoprocentní cla na vybrané zboží.

Odpověď byla unikátní. Místo další eskalace a zavádění recipročních cel se Tokio rozhodlo situace využít ve svůj prospěch. Jak Toyota, tak Honda postavily výrobní linky ve Spojených státech a zaměstnaly na 50 tisíc Američanů při výrobě vozů pro tamní trh.

Zdánlivě to vypadá jako jasné vítězství USA. Ve skutečnosti ale efektivnější japonské automobilky i při výrobě na americké půdě dokázaly růst na úkor místní konkurence – podíl domácích automobilek právě kvůli Toyotě nebo Hondě klesl z 80 procent v roce 1980 na 65 procent o deset let později.

Podle studie amerických ekonomů Freda Berstena a Marcuse Nolanda selhal i pokus o snížení obchodního deficitu – ten v letech po uvalení cel klesl jen zhruba o čtvrtinu.

Schopnost Japonska vytěžit z celní války navzdory jejím negativním efektům maximum teoreticky může být inspirací i pro aktuální obchodní spor mezi USA a zbytkem světa. Bude záležet na tom, jak poučení se ukážou politici mimo Ameriku a jak zdatné jsou tam firmy.